Michal Stehlík
Historik a patriot. V letech 2006-2014 děkan Filozofické fakulty UK v Praze, od roku 2014 náměstek ředitele Národního muzea. V roce 2009 hlavní kurátor Dolnorakouské zemské výstavy v Telči, v letech 2010-2013 vedoucí týmu tvorby expozic Muzea Vysočiny Třebíč. Zastupitel města Dačic. Volný čas? Trocha fotografování a hlavně šest dětí.
Neohnout se i umět respektovat
Michal Stehlík | 30.03.2016 08:40Během letošních velikonočních svátků nás opustila osobnost P. Josefa Valeriána, kněze a politického vězně padesátých i šedesátých let. P. Valerián byl ročník 1925 a držel tak ve své paměti jak dozvuky první republiky, tak těžké období okupace a především následné komunistické diktatury. Po maturitě v roce 1944 nastoupil do bohosloveckého semináře v Brně. Na kněze byl vysvěcen v roce 1949 a události nastupující totality ho téměř vzápětí donutily vydat svědectví statečnosti a víry. Nastoupil jako kaplan do Jaroměřic nad Rokytnou. Ve stejném roce byla zatčena jeho sestra, kterou režim vzápětí odsoudil ke dvěma a půl letům vězení. Do života P. Valeriána vpadly v roce 1951 Babice, když se mu P. Bula svěřil o návštěvě "agenta" Ladislava Malého. P. Valerián již o Malém věděl od P. Podveského a Bulu (marně) varoval. Babická tragédie, zatýkání a procesy nakonec zasáhly i do života P. Valeriána. Byl zatčen 18. srpna 1951 a dva měsíce držen ve vazbě. Naštěstí nebyl zařazen do žádného z následných procesů jako P. Podveský či tragicky P. Bula. Prošel si následně internační klášter Želiv, poté Hájek u Kladna a v roce 1953 nastoupil k jednotkám PTP na Slovensku. Jednotky Pomocných technických praporů opustil až v roce 1955. Státní souhlas získal v roce 1956, kdy mohl nastoupit jako kaplan v Ořechově u Brna, v roce 1961 se dostává do Jihlavy, ale po konfliktu s církevním tajemníkem je již o rok později v Tišnově. Perzekuce režimu se P. Valeriánovi nevyhnula ani v tzv. „zlatých šedesátých“. V roce 1962 byl zatčen a následujícího roku odsouzen v Brně na dva a půl roku vězení za podvracení republiky. Důkazy k tomuto odsouzení prakticky neexistovaly, režim prostě argumentoval některými jeho kázáními… P. Valerián si tak prošel těžkou valdickou věznicí a v roce 1964 je podmínečně propuštěn. Teprve v roce 1967 se znovu může nápomocně vrátit k duchovní službě ve Svitávce u Boskovic u P. Jana Dokulila. V roce 1968 stal administrátorem v Lanžhotě, odkud byl ale během normalizace v roce 1976 přeložen na Moravec. Ani v následujících letech neušel pozornosti Státní bezpečnosti, především pro svoji oblíbenost, práci s mládeží a jasné názory, které nezměnilo ani několikeré věznění. Změna režimu po roce 1989 znamenala také pro P. Valeriána dobu nové svobody a mnoha aktivit, již beze strachu. Zároveň nechtěl zůstat nic dlužen připomínání předchozích temných stránek našich dějin a vydával svědectví o Babicích i pronásledování církve. P. Valeriána jsem poznal nejprve díky svému prastrýci Ludvíku Stehlíkovi mladšímu, stejně vzácnému člověku, spojenému s babickým případem. Pamatuji se na naše diskuse, ve kterých jsem ale jako mladý student spíše poslouchal vzpomínky těch, kteří si prošli peklem vyšetřování Státní bezpečnosti. P. Valerián měl o tehdejších událostech jasno a byl přesvědčen o celkové přípravě celého případu ze strany bezpečnosti. O několik let později jsme se pak již dostali do větší vzájemné diskuse, kdy na jedné straně stály vzpomínky tehdejšího aktéra, na straně druhé moje role historika a archivní dokumenty – s nimi pak možná trochu jiný celkový obraz reality. P. Valerián si však i přes svůj vysoký věk uchoval ohromnou energii, přesvědčivost a inspirativnost. To byly asi hlavní vlastnosti, které ho spolu s hlubokou zbožností provázely celým životem. Když jsem se ho během rozhovorů ptal nejen na věci minulé, ale i současné a budoucí, vždy byl přesvědčen, že zdravá společnost vyrůstá ze zdravé a nepokřivené mládeže. Proto také věnoval celoživotně tolik energie dětem. Právě schopnost „neohnout se“, ale zároveň respektovat toho druhého je možná nejsilnějším odkazem P. Josefa Valeriána.
