Lenka Arnotová
Slušnost není slabost.
Otázky Václava Moravce - volební speciál z Vysočiny
Lenka Arnotová | 12.03.2010 21:42Dne 10.3.2010 proběhl na ČT 1 další díl politických předvolebních přenosů „Otázky VM. Speciál “tentokrát z Vysočiny. Z tohoto přenosu jsem si odnesla několik zajímavých poznatků. První zajímavou informací pro mě byl výsledek bleskového průzkumu agentur STEM a SC&C pro Českou televizi. Podle těchto průzkumů by ČSSD na Vysočině získala 27 procent hlasů. To je o osm procent méně, než strana dostala ve volbách v roce 2006. ODS je před květnovými parlamentními volbami druhá se 16 procenty. To je ještě větší propad. V roce 2006 měla na Vysočině téměř 28 procent. Na třetí příčce jsou v kraji komunisté, kteří si z průzkumu odnesli 14 procent. Na další místa se zařadily strany TOP 09, KDU-ČSL, Věci veřejné a Strana práv občanů - Zemanovci. Nabízí se otázka, proč k takovému propadu preferencí dvou největších politických stran došlo a naopak, proč nově vzniklé strany si tak rychle získávají své voliče. Myslím si, že občanům dochází trpělivost se stavem současné politické scény, jsou skeptičtí a volají po radikální změně. Další důležitou informací jsou programy politických stran a jejich odlišnost, které se snažili jejich pozvaní leadeři více či méně úspěšně obhajovat. Na první pohled je zřejmé, že jedním z hlavních rozdílů je přístup k odpovědnému přerozdělování peněz ze státního rozpočtu. Levicové strany by rády posilovaly různé dávky, dotace, příspěvky a podobně. Problém je v tom, že aby mohly více rozdělovat, musely by zvýšit příjmy. Největší část příjmů státního rozpočtu pochází z daní. Zvyšovat daně firmám ovšem jde jen do určité hranice, nad kterou firmy už nebudou ochotny daně platit u nás, ale odejdou do jiné, daňově přátelštější země. Takže v důsledku vyšší výdaje státu připadnou opět na běžného zaměstnaného občana. Také si lze na vyšší výdaje půjčit, bohužel tím se zvýší schodek státního rozpočtu. Ovšem státní rozpočet je svou podstatou stejný jako každý běžný rodinný rozpočet – i stát musí platit úroky z úvěru, které potom samozřejmě chybí jinde. Krátkodobé uspokojení někdy i domnělé potřeby se potom dlouhodobě značně nevyplácí. Pravicové strany by rády naopak státní výdaje omezily. Problém spočívá v tom, že taková opatření nejsou populární, a v předvolebním boji té straně, která je prosazuje, body obvykle nepřidávají. Politický program na papíře však ještě nic neznamená. Důležitější než program sám, jsou osobnosti, kteří za ním stojí. Možná právě zde hledejme hlavní důvody, proč je obecný názor našich občanů na politiku takový, jaký je. Vzpomeňme, co vše bylo politiky přislíbeno a jak to nakonec dopadlo, vzpomeňme na ty, kteří politický program použili k získání naší důvěry, aby se pak zařídili „po svém“ a v tichosti nebo hlasitěji odešli. A pak se podívejme na naši současnou scénu. Jak má občan mít důvěru v politiku, když její představitelé hoří vzájemnou nevraživostí a nejsou schopni se shodnout ani v základních otázkách? Bez vzájemné dohody nelze pokroku dosáhnout. Často se zamýšlím, zda toho budou někteří současní politici po volbách ještě schopni. Do otázek Václava Moravce bylo pozváno sedm leaderů sedmi politických stran. Každá z nich má svůj program a své představy. Občan volič by měl odpovědně zvážit důvody, které jsou pro něho nejdůležitější, a podle toho se rozhodnout při volbách Já za sebe pevně věřím a doufám, že v nadcházejících volbách se nezmýlíme a zvolíme ty, kteří naši zemi povedou, tentokráte, už opravdu k prosperitě. Pevně věřím, že občané využijí své právo a k volbám půjdou.