Omlouvám se za mimoňství, původní článek (vyznamenání kněžny), na nejž reaguji, nejsem schopen zpětně dohledat. V diskusi jsem přijal nabídnutou ruku setkání p. ing. arch. Grycem. Jeho reakce "vylez z díry..."na jakousi lavičku panel.cz..", nedohledatelnou to adresu, mi říká užít času efektivně. Panu ing.arch. děkuji, mě může spatřit znovu o štědrém podvečeru u památníku Karla Kryla na DKT. Chápající f.

Vážený a milý pane Fotrák, Vážím si barda Kryla a to co pro nás udělal. Jeho tvorby i toho co chtěl říci. Můj kolega, Herzán byl fascinován také volností a chtěl létat. Jeho synovec, Martin Herzán ve svém entuziasnu udělal jeho desku o které se zmiňujete. Podání rukou není nikdy dost. Dost pochybuji, že bych se s Vámi u pomníčku setkal, co se stalo před 50 lety si dost pamatuji. Kolegové Masters, znají mé mentální schopnosti, tak při loučení s minulým rokem se mi snažili napomoci: " přijď osmnáctého v 18 hodin. Sklerotik, vernisáž výstavky Panel. Cz, na náměstí, jsem stihl, až po opakovaném mailu. Dámy v galerii se na mne oprávněně dívají jako na obecního blbce, nebo jako na kolegu Jiřího Jirmusáka, bezdomovce, což vyjde nastejno. Říkali 5. 5. v 5 hodin v centru náměstíčka na Březinkách. Berte to také jako pozvánku. Jo, štědrý večer, celý rok jsme se domlouvali někdy v roce 1956 na zimní přechod Beskyd z Jablunkova do V. Karlovic. Pak jsem zjistil, že jsem ve vlaku sám. Noci na sněhu, než jsem tam na lyžích došel, byly zajímavé. Měl jsem dojem, kdybych si zlomil haksnu tak mne ani na jaře nenašli. Jo starci žvanějí, že? Takže dobrou, jdu pro prostěradlo, od 24:50 - 00:10 straším na hradě Roštejně. S pozdravem: Zdeněk

paneláci.cz „Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu“ Tato stránka vznikla v rámci projektu „Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu“, podpořeného Ministerstvem kultury v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), identifikační kód projektu: DF13P01OVV018. Více informací o projektu... Aktuality Paneláky v Jihlavě 30. Březen 2016 - 23:40 Od 6. dubna do 19. června 2016 se v Jihlavě představí exteriérová výstava Příběh paneláku v Kraji Vysočina, která přiblíží historii a současnost vybraných panelových sídlišť v Jihlavě (Sídliště I, Sídliště II, Březinovy Sady) a ve Žďáru nad Sázavou (Stalingrad, později Žďár nad Sázavou III). Tato expozice, volně přístupná široké veřejnosti na Masarykově náměstí u obchodního domu Prior, je osmou výstavou z putovního cyklu věnovaného vybraným panelovým sídlištím v jednotlivých krajích České republiky.

spíš pochybuji, ale kdo ví, v kolik hodin u Kryla bejváte? zg

Pane Fotrák, Jak vidíte i s tou ne-existující hodinou strašení na Rokštejně jsem to zvoral. Mám ale kliku, já s prostěradlem, kastelánka Vaníčková v renezančním šlechtickém. . . ale hrad už opustila. Ta by nešla pro slovo daleko. Štědrý podvečer a Kryl. "Hlas zvonů táhne nad závějí..." Můj zvon na Březinkách se Vám moc nelíbil. Ale dost na tu akci vzpomínám. Ing. Křivánek na MNV, Ing. Vondrák na ONV, jo ti také byli pěkně sprdnuti. Soudruzi dohledali, stavební povolení a zjistili, že můj návrh 0 stavby, který akci technicky řešil a zajišťoval opatřili štemplem. O stavba to byla 4 proudová sběrná komunikace s hlavními el. sítěmi a opěrnou zdí hřbitova. Nedávno jsem se chtěl setkat s jedním z čtenářů JL, tomu se Jihlava nehodí a tak mne pozval na blíže nespecifikované setkání do Prahy. Fakt pane Fotrák, 5. 5. V 5 hodin a není na náměstí Březinek daleko i časově, přijďte prosím. O tom rande u Herzánovy desky věnované Krylovi pohovoříme. Myslím, že Vás moc netěší stařecké zabýhavé žvejky. Není to tak dlouho, co jsem zde popsal, co všechno jsem udělal pro obdobnou pamětní desku pilota RAF Jaroslava Zapletala v Telči. Adresný návrh který jsem poslal na zastupitelstvo jsem také vložil do JL, včetně odpovědi pana starosty. Karel Kryl ohromný příběh. Jaroslav Zapletal jeho příběh a souvislosti s hodinou smrti, jsou absurdním dramatem hrdiny, který nebyl do války povolán, pracoval někde v Africe a dobrovolně se přihlásil. Fakt, přečte, je v knize paní Vávrové "Rytíři Vysočiny". S pozdravem Zdeněk Gryc

PS. Karel Kryl pamětní deska, letci RAF pomníček na hřbitově. Jsou symbolicky spojeni jménem autora PhDr. Martina Herzána. Měl jsem tu čest být přítomen jeho dokončení. Jako dík jsem pak udělal akvarelovou kresbu, pomníku RAF, kterou jsem mu poslal.ZG

Ok, mám kalendář, poruším rým - navrhuji 17.00, v 5 se staví ke zdi.

Díky,jste milej, Omlouvám se o čem přemejšlím. Galerie, pod jejímiž křídly je nejenom výstavka na náměstí, ale i přenáška den po jejím otevření, hostí výstavu: NA POMEZÍ SAMOTY. Jda po Brně vidím upoutávku: NANSENOVA NADACE: NEČEKANÁ ZÁCHRANA ZE SEVERU to by ale nebylo tak zlé jako, že je tam jméno architekta Eislera, přítele architekta Rozehnala, který byl u mé státnice. Výstava Nansenova nadace http://brno-medlanky.eu/vystava-nansenova-nadace/?utm_source=dlvr.it&utm_medium=facebook Výstava, která mapuje činnost norské humanitární organizace Nansenhjelpen, její historii během druhé světové války. Jde především o záchranné akce, které organizovala Nansenova nadace v Praze na záchranu českých, slovenských, rakouských a německých Židů. POLÁRNÍK A ARCHITEKTI Fridtjof Nansen je u nás znám především jako polárník, ačkoli jeho práce v oblasti lidských práv je neméně významná. Nansen od roku 1920 působil ve Společnosti národů jako vrchní komisař pro uprchlictví a v této funkci prosadil tzv. Nansenův pas pro uprchlíky bez státní příslušnosti. Angažoval se mj. při řešení humanitární krize za řecko-turecké války. Roku 1922 obdržel Nobelovu cenu za mír. V jeho práci pokračoval i jeho syn, architekt Odd Nansen, který roku 1937 založil Nansenhjelpen – Nansenovu nadaci, jejímž posláním bylo zajištění norského azylu židovským uprchlíkům. Veřejné mínění i politická reprezentace v Norsku nebyly přijímání uprchlíků příliš nakloněny a situace v mnohém připomínala dnešní postoje k migrantům: Židé měli až do roku 1851 oficiálně zakázáno se do Norska stěhovat a ještě v roce 1930 čítala norská židovská obec pouze 1359 registrovaných členů. Židovští uprchlíci měli situaci ztíženou, protože z pohledu norského státu se nejednalo o politické uprchlíky. Leif Ragnvald Konstad – vedoucí vrchní pasové kanceláře norského ministerstva zahraničí – se roku 1938 nechal slyšet, že „Norsko není žádný Přistěhovalcov“, a jeho úředníci byli v posuzování žádostí o udělení azylu velmi přísní. Díky osobnímu nasazení Odda Nansena (který sám kvůli své odbojové činnosti posléze prošel koncentračním táborem Sachsenhausen) a jeho přátel se nicméně podařilo do Norska dostat téměř čtyřicet židovských dětí a desítky dospělých, mezi nimiž byli i Brňané Leo Eitinger, bratři Otto a Hugo Eislerovi, pracovnice Ligy pro lidská práva Nora Lustigová a další. Výstava připravená v rámci Roku smíření chce připomenout, že vedle Sira Nicolase Wintona působili na našem území i další lidé, kteří uměli odhadnout, v jak velkém nebezpečí se ocitla jedna skupina obyvatel, a s vynaložením velkého úsilí i finančních prostředků je dokázali – alespoň na určitou dobu – ochránit. Podstatnou roli sehrály mezilidská solidarita a pomoc, které šly mimo oficiální cesty konzulátů, kvót a programových prohlášení. I v dnešní době se přesvědčujeme, že jeden člověk může zachránit více životů, než někdy dokáží celé státy. Výstava se skládá z devíti přenosných oboustranných panelů (česká a anglická verze) a velmi rádi ji zapůjčíme do škol a kulturních a veřejných institucí. ------------------------------------------ Tak a je to tu, další průšvih, architekt Rozehnal. Architekti Eisler, Liebscher a Rozehnal nejenom svoji tvorbou, ale osobním přátelstvím vytvořili hodnoty které nejen nikoho nezajímají, ale vracet se k jejich osobnostem se společnými tragickými osudy je "protivné". Architekt Eisler je za nacistů v koncentráku, za totality emigrant. Architekt Rozehnal je kriminálník Architekt Liebscher je kolaborant, který byl rehabilitován až po smrti, viz Wikipedie. Na pomezí samoty žil nejen polárník Fridtjof Nansen, ale i zmínění 3 architekti. Jejich díla nejenom jako architektů, ale i malířského díla by nemělo být zapomenuto. Malby Liebscherova otce motivované dějinami národa, byly v dobách národního obrození velkou inspirací. K osobnosti Rozehnala jsem vložil z pera MuDr. Dunděry blog: AUTOR MORAVSKÝCH NEMOCNIC S omluvou a snad i s vědomím, že to nikdo nečte Zdeněk Gryc

Člověče já tě obdivuju, jak si dokážeš sám se sebou popovídat. To se jen tak nevidí. Tys byl nějak nemocen, že byl od tebe delší čas pokoj?

Vážený pane XXXXX, děkuji za obdiv, je to lepší než šibenice ---------------------------------------------------- XXXXX říká: Čtvrtek, 17. 12. 2015 v 21:27 ani to nečtu a jak jsem řek VŮL. Hele architekte mel si svou, já už to nebudu dál komentovat. Meleš, meleš a meleš ale vo hovně. Na tvý úvahy každej sere lidi mají narozdíl od tebe starosti jak existovat a ne jak prudit s havlem. „Faktem je , že to nejspíš dlouho nevydržíš. Díky Bohu. A kdybys to chtěl urychlit stačí skočit z šityparku s lanem kolem krku, jak to před léty předvedl jinej magor tvýho ražení.“

90 NAROZENINY ANGLICKÉ KRÁLOVNY V hodinách žáků páté třídy Základní školy Josefa Hory v Třešti byste těžko hledali aspoň jednu, kde by se, byť jen třeba na chvíli, nehovořilo o britské královně Alžbětě II. Osobnost Spojeného království podle angličtinářky Heleny Štumarové, děti mají totiž velmi rády, stejně jako Ing. arch. Zdeněk Gryc

jojo, děti. Ty měly rády i Čuka a Geka.

asi tak https://www.youtube.com/watch?v=ubh3p09FB88

http://brno-medlanky.eu/vystava-nansenova-nadace/?utm_source=dlvr.it&utm_medium=facebook modrý web je v textu shora. Slušnost je slušnost, prosím přečte,zamyslete,možno tam poslat komentář.

Eva Rozehnalová, která byla v tamním po-totáčovém zastupitelstvu, je autorka zajímavého sídliště v Brně-Medlánkách JABLOŇOVÁ...něco jako LESNÁ a v Jihlavě BŘEZINKY. Byly to pokusy alespoň foneticky polidštit panelovou technologii. PS. autorka navrhla v rámci Jabloňové vesničku SOS, po sameťáku byla dokončena, ne již tak pěknými, leč dřevěnými montovanými domky,které darovalo Rakousko. Pokud bude zítra čas na návštěvu výstavy o Karlu IV. v museu, tak výstavka architektury je poblíže spodní kašny na náměstí. Setkání v centru na Březinkách se uskuteční 5.května v 17 hodin. Diskuze vítána. Pohoštění pouze sebou.

Pokud web otevřete a podíváte se do Nansenova ksichtu, tak vnímavější pochopí co to byla Nansenona statečnost a slušnost jeho syna.

DIVNÍ LIDÉ TIHLE CHLADNÍ SEVEŘANÉ- aristokraté ------------------------------------ Hrabě Folke Bernadotte z Wisborgu (2. ledna 1895 – 17. září 1948) byl švédský diplomat, který získal reputaci svým vyjednáváním o propuštění 15 000 vězňů z německých koncentračních táborů během druhé světové války. Po druhé světové válce byl jako renomovaný diplomat povolán jako prostředník v arabsko-židovském konfliktu během první arabsko-izraelské války. 17. září 1948 byl na něj sionistickou skupinou Lechi spáchán atentát v západním Jeruzalémě a Bernadotte byl na místě mrtev. Bernadotte byl potomkem švédských králů. Jeho dědečkem byl švédský král Oskar II., Folkeho otec princ Oskar se však vzdal příslušnosti k dynastii a byl mu udělen titul hraběte z Wisborgu jeho strýcem Adolfem I., velkovévodou lucemburským. Bernadotte byl ženatý (jeho manželka byla Američanka Estelle Manville) a měl čtyři syny.

TAKÉ ZE SEVERU A ARCHITEKT Raoul Gustav Wallenberg (4. srpna 1912 – 16. července 1947?) byl švédský diplomat a člen vlivné rodiny Wallenbergů. Během druhé světové války působil v Budapešti, kde s velkým osobním nasazením a také za velkého rizika zachránil až 100 000 maďarských Židů před holokaustem, a to mimo jiné vydáváním švédských ochranných pasů.[1] Nacisté v roce 1944 začali pod vedením Adolfa Eichmanna uskutečňovat „konečné řešení“ židovské otázky. Raoul Wallenberg postrádal zkušenosti z diplomatické oblasti, v období druhé světové války však spolupracoval s maďarským obchodníkem Kalmanem Lauerem a měl za sebou několik obchodních cest do Budapešti. Když organizace War Refugee Board hledala vhodného vyslance, který by se mohl v Maďarsku pokusit pomoci ohroženým Židům, volba padla právě na Wallenberga. Byl mu udělen status diplomata a odcestoval na švédské velvyslanectví do Budapešti. Zde zorganizoval efektivní kancelář, která hledala nejrůznější cesty, jak zachránit co nejvíce lidí. Sám Wallenberg dokázal najít odvahu vylézt na železniční vagón a rozdávat ochranné pasy lidem směřujícím do vyhlazovacích táborů. Jednal z vlastní iniciativy, pochopil, že nemůže čekat na schválení seshora, diplomatické cesty byly neúčinné. Wallenberg začal autem stíhat pochody smrti, které mířily k rakouským hranicím. Rozdával lidem oblečení, jídlo, léky a pasy, které jejich majitelům zaručovaly nedotknutelnost.[2] Když se v lednu 1945 dozvěděl o nacistickém plánu na vyhlazení obyvatel budapešťského ghetta, písemně kontaktoval vrchního velitele wehrmachtu v Maďarsku a pohrozil mu trestním stíháním za válečné zločiny po skončení války. Tato akce slavila úspěch, plán na vyhlazení se nerealizoval.[2] Válku bez úhony přežil, 17. ledna 1945 se však v chaotické situaci během obsazování Budapešti pokusil kontaktovat Rudou armádu. V úmyslu měl zajistit u domnělých spojenců pomoc a ochranu pro ghetto, chtěl také navrhnout svůj plán pro poválečnou obnovu Budapešti. Naposledy ho jeho spolupracovníci viděli 17. ledna 1945, jak je odvážen sovětskými vojáky na jejich vojenské velitelství v Debrecínu. Poté byl však zatčen a jako možný americký špión (mj. kvůli jeho studiu na univerzitě Michiganu) odvezen do Sovětského svazu, kde zřejmě 16. července 1947 zemřel. Jeho úmrtí nicméně nebylo nikdy oficiálně potvrzeno a někteří vězni propuštění ze sibiřských gulagů tvrdí, že muže odpovídajícího jeho popisu viděli ještě v 80. letech. V roce 2001 mezinárodní komise sestavená ke zjištění Wallenbergova osudu nedospěla k žádným výsledkům.[1] [3] Podle jiných informací[kdo?] se uprostřed ledna 1945 Wallenberg vydal za sovětským maršálem Rodionem Malinovskim. Koncem ledna vydalo Ministerstvo zahraničních věcí Sovětského svazu prohlášení, že Wallenberg je pod ochranou Rudé armády. Od té doby se o něm oficiálně nic neví. Protože rodina po něm pátrala, prohlásil v roce 1947 náměstek ministra zahraničních věcí Andrej Višinskij, že se Wallenberg nenachází v SSSR a není ani známý jeho současný pobyt. Našli se ovšem svědci[kdo?], kteří tvrdili, že Wallenberga viděli i později, v moskevském vězení či na severu SSSR, ve vězení ve Vorkutě. Po roce 1989 byla proto ustanovena rusko-švédská komise, aby ujasnila záhadu kolem jeho zmizení. Podle jedné z vyšetřovacích verzí komise jej chtěl Stalin vyměnit za sovětské špiony, chycené ve Švédsku. Stockholm ovšem na výměnu nepřistoupil. Vyvstává otázka, zda se Wallenberg stal „výměnným zbožím“, ať už před zatčením či po něm. Švédská vláda později údajně vyjádřila politování za rozhodnutí neuskutečnit tuto výměnu. Jedním z členů komise byl člen izraelského MOSSADu Peter Cvi Malkin. Ten pracoval nezávisle na komisi přímo na zakázku švédského ministerstva zahraničí. Shromáždil indicie dokazující, že Wallenberg zemřel později než v roce 1947. Měl nepřímé stopy, týkající se vězně Van der Berga. Pod tímto jménem měl být veden Wallenberg ve moskevských věznicích a ve věznici Vorkuta na severu Ruska. Stopu Malkin ztratil v 60. letech. Pro ještě pozdější úmrtí pak svědčí podle předsedy rusko-švédské komise Hanse Magnunssona to, že v roce 1966 údajně Moskva nabídla výměnu Wallenberga za Stiga Wennerstrőma, top špiona pracujícího pro sovětskou stranu, který byl ve Švédsku zatčen. Takže podle původního prohlášení ruských úřadů zemřel Wallenberg v roce 1947 na infarkt. Ale ještě v roce 1966 nabídla sovětská strana jeho výměnu. Podle Malkina existují i očití svědkové, kteří prohlašují, že s Wallenbergem mluvili ještě v roce 1989. Pro relevanci této informace svědčí i to, že v tomto roce dostala jeho nevlastní sestra Wallenbergův pas, řidičský průkaz, pouzdro na cigarety a poznámkový kalendář.[zdroj?] Celkem se odhaduje, že Wallenberg zachránil asi 100 000 Židů.[zdroj?] K tomu Malkin jako člen tajné služby Mossad, přímo zodpovědný za operaci únosu Adolfa Eichmanna z Buenos Aires, prohlásil: „Eichmanna jsou plné noviny a o Wallenberovi ani slovo. Stránky novin plní ten, kdo posílal lidi do plynu, a svět zapomíná na toho, kdo je před plynem zachraňoval.“ Více než 30 let po skončení války byl Raoul Wallenberg oceněn několika státy, mimo jiné jako Spravedlivý mezi národy či čestným občanstvím USA, Kanady a Izraele. Docela podrobně se případem Raoula Wallenberga zabýval v knize Alana Levyho Simon Wiesenthal a jeho případy samotný Wiesenthal, který po Raoulovi pátral na prosbu jeho matky.

JIHLAVSKÝ MAGISTRÁT BY O TUTO VÝSTAVU MĚL POŽÁDAT A INSTALOVAT JI V PŘÍZEMÍ RADNICE,KDE BYLA VÝSTAVA DÍLA PROFESORA FUCHSE Výstava, která mapuje činnost norské humanitární organizace Nansenhjelpen, její historii během druhé světové války. Jde především o záchranné akce, které organizovala Nansenova nadace v Praze na záchranu českých, slovenských, rakouských a německých Židů.

Pane Gryc, po vás nezůstanou jenom Březinky, ale i "zaplevelení" tohoto blogu vašimi příspěvky.

PRAVDA = PLEVEL ARCHITEKT a VÁCLAV HAVEL Za revoluci se neomlouvá, říká Laštovička i Václav Havel Jihlava – Jihlavský architekt Martin Laštovička strávil u soudů téměř čtvrt století, ale komunistickému činovníkovi z fakulty se neomluvil. Martin Laštovička byl v roce 1989 předsedou studentského stávkového výboru na Fakultě architektury brněnského Vysokého učení technického. Promoval v roce 1991, pracuje jako samostatný architekt se všeobecnou působností.Autor: Deník/ Libor Plíhal Když se v listopadu 1989 stal student Martin Laštovička předsedou stávkového výboru na brněnské fakultě architektury, zcela jistě netušil, že bude za své počínání soudně popotahován i po bezmála pětadvaceti letech. Teprve po čtvrtstoletí od revoluce, která smetla komunistický totalitní režim, totiž soudy rozhodly o tom, že se nemusí omluvit za domnělou újmu na cti předsedy komunistické buňky na fakultě Jana Snášela. „Ústavní soud vydal letos v září nález, že jsme neprovedli nic špatného. Akorát to mělo být vyřešené už tehdy, a ne po tolika letech strávených u všech možných soudů," říká Martin Laštovička. Jak vypadaly vaše listopadové dny roku 1989? V té době jsem byl už v pátém ročníku. V pátek 17. listopadu jsme v Praze nebyli, ale víkend jsme trávili na kolejích. Už v sobotu za námi přišla roztřesená spolužačka, která byla na Národní třídě. Ještě toho dne večer jsme hned začali psát plakátky a připravovat se. Věděli jste už, na co se chystat? Tušili jsme, že něco musí přijít. Mezitím přijížděli další lidé z Prahy, dovídali jsme se o přípravách stávky. Už v neděli přijela veřejná bezpečnost s naším proděkanem. Zrovna jsme vyráběli plakáty, ale naštěstí nás nenašli. Už však bylo jasné, že půjde do tuhého. V pondělí jsme cestou obsadili celou tramvaj, na škole jsme vyvěsili plakáty a začali jednat o stávce. Považoval jste se za studentského vůdce? Tak bych to asi nenazval. Patřil jsem mezi nejstarší, několik se nás zvedlo a šli jsme vyjednávat za děkanem. Ve velké aule jsme se dověděli, že nemáme právo stávkovat, a poneseme následky. Jan Snášel, s nímž jsme se později tak dlouho soudili, nás přesvědčoval, že jsme jediná fakulta v Brně, a pokud stávku neukončíme, tak špatně dopadneme. Naštěstí tam v tu chvíli přišel student z filozofické fakulty a na celou aulu zakřičel, že jsou také ve stávce. Stávkovalo se i na Janáčkově akademii, začaly se přidávat další fakulty a už to jelo. Jak vlastně stávkují studenti? Zjistili jsme, že musíme udělat okupační stávku, abychom neztratili školu. Budovu jsme zabydleli, každá učebna měla svůj účel. Někde se vařilo, jinde tiskly plakáty. První plakát jsme udělali v noci na 21. listopadu a pak jsme je roznášeli po Brně. Uspořádali jsme také volby a já jsem se stal předsedou stávkového výboru. Měli jsme právo vyjednávat s ostatními školami, koordinovat výjezdy do továren a okolních obcí. Dokonce k nám na fakultu utekl celý učňák zedníků. Jak na tu dobu dnes vzpomínáte? První týden byl úžasný, studenti informovali celý stát. Nebyly jiné informace než od studentů. Šeď reálného socialismu se najednou změnila v barvy. Všechno to šlo dobře až do doby, než se na fakultě začaly konat konkursy na posty na fakultě. To bylo asi v květnu roku 1990 a bylo to udělané tak, aby se na ta místa dostali určití lidé. V té době jsme si začali uvědomovat, že s námi manipuluje někdo jiný. Takže přišla klasická porevoluční frustrace? Nešlo to podle not, které jsme si představovali. Změna sice nastala, ale pak se rozmělnila do jakýchsi kamarádíčkovských vztahů. Fakulty se nevyčistily a lidé, kteří zahodili červené knížky, zůstávali. Tím, že se vyměnili lidi za jakoby demokraticky smýšlející, se nic zásadního nestalo. Navíc jsme zjistili, že obdobné to je i v politice. Začalo se jít po penězích, po moci, po kariéře a ideály byly vedlejší. Takže ano, byli jsme zklamáni. Soud? Mysleli jsme si, že je to legrace V oněch historických dnech jste též podepsal ono prohlášení, za které vás Jan Snášel žaloval a které pro vás znamenalo dvě desítky let u soudů… My jsme si nejdřív mysleli, že je to legrace. Jan Snášel to nejdřív podal jako trestně právní věc. Volal mi ale kolega Zdeněk Hirnšál a říká, že jej sebrali policajti a začali jej vyslýchat. Policie to pak odložila, že to není trestní případ, a teprve potom to Snášel podal jako občanskoprávní. Kolik jste absolvovali stání? To nevím, ale když jsme počítali jen předsedy senátu a samosoudce, před nimiž jsme stáli při hlavním líčení, tak jsme došli k číslu deset. Rozsudky byly často protichůdné. Bylo možné za ta léta pozorovat v justici nějaké změny atmosféry? V devadesátých letech to bylo tak, že brněnský městský soud Snášelovu žalobu zamítal a kraj to pořád vracel. Takže my jsme měli tři nebo čtyři zamítavé rozsudky na městském soudu. V roce 1999 jsme se pak dostali ke krajskému soudu znovu a tam se to zcela změnilo. Najednou nám bylo jasné, že nás chtějí odsoudit. To poznáte. Ve vzduchu byl cítit jakýsi výsměch, arogance. Na krajském soudu jsme byli odsouzeni jednou, pak jsme se odvolali k nejvyššímu soudu. Ten to vrátil a byli jsme zase odsouzeni. A to už bylo vážné, protože nám zbylo jen dovolání. Rozsudek byl vykonavatelný a pokud bychom se neomluvili, tak nám hrozily finanční sankce nebo konfiskace majetku. Proč jste se tedy neomluvili? To prostě nebylo možné. Kromě toho, že bychom popřeli podstatu listopadové revoluce, tak jsme k tomu vlastně ani neměli právo. Usnesení přijala valná hromada všech přibližně dvou stovek studentů a my jsme je podepsali jen jako jimi zvolení zástupci. Co tedy následovalo? Samozřejmě jsme se neomluvili. V té době nás přijal Václav Havel, my jsme se dovolali k nejvyššímu soudu a přišel zásadní zvrat. Všechno se vrátilo úplně na začátek k městskému soudu v Brně. Tam dostal náš případ samosoudce, kterému mohlo za revoluce být tak čtrnáct nebo patnáct let, a mysleli jsme, že tato nová generace soudců už bude mít jiný rozhled. Ale v tom jsme se zmýlili a bylo to zase špatné. Mladý soudce byl horší než ti z minulé éry? Soudce v tom začal hledat opravdu občanskoprávní spor mimo realitu revoluce. Rozebíraly se jednotlivé výrazy jako kariérismus, arogance a demagogie a my jsme se museli s argumenty vejít do slovníkových definic. Soudce nás zase odsoudil. Snášel chtěl navíc do sporu dostat ještě svého syna, kterému bylo v době revoluce deset let. To však soudy nepřijaly. Přijetí u prezidenta bylo zřejmě spíše morální podporou. Podpořil vás někdo další? Vysoké učení technické se chtělo stát také účastníkem sporu na naší straně. O tom, že je to možné, musel rozhodnout až ústavní soud. Škola řekla, že jsme nebyli žádní samozvanci, kteří si chtěli vyřizovat osobní účty, ale zástupci všech studentů. To nám pomohlo. Měli jsme i dobrého právníka. Doktor Jaroslav Brož zastupoval již před revolucí disidenty a byl na to řekl bych dobře ideově připraven. Bylo dobré, že si stále držel svou koncepci. Architektura i práce na radnici Po škole jste zůstal v Brně? Tři roky jsem pracoval v architektonické kanceláři v Brně. Pak jsem sice uvažoval o tom, že bych v Brně zůstal, ale vrátil jsem se zpátky. A nedávno to bylo už dvacet let od doby, kdy jsem začal samostatně pracovat v Jihlavě. Nějaký čas jste ale pokud vím pobýval ve Francii… K Francii mám dlouholetý vztah. Ve škole v městečku Paray-le-Monial jsem strávil rok a to, že jsem mohl poznat památky, spiritualitu a kulturu oblasti nazývané Srdce Francie, pro mě bylo určitě přínosné. Může i laik ve vaší práci vidět francouzské stopy? Nevím, zda to je přímo vidět, ale snažím se samozřejmě o co možná nejcitlivější přístup. I když například v jihlavském kostele Povýšení svatého Kříže se vazba na Francii prolíná velmi často. Například speciální fólie, z níž je udělána klenba, pochází z města Colmar. Zde se shodou okolností uvádí první zmínka o středověké stříbrné horečce v Jihlavě, a je tedy přímá souvislost se vznikem Jihlavy. Navíc současný duchovní správce v kostele pověsil obraz od Bohuslava Reynka, který měl ženu z Francie. Nedávno jste byl zvolen do jihlavského zastupitelstva… Poslední moje politická angažovanost byla při revoluci v roce 1989 a je trochu zvláštní, že se po pětadvaceti letech stávám zastupitelem. Situace se samozřejmě změnila, ale komunisti jsou tady pořád… Jaký měl na vás vliv váš otec, který byl v porevolučních letech jihlavským místostarostou? Otec měl určitě vliv, ale nejen on. Co se týče politických postojů, mi byla vzorem babička, která se dokázala v padesátých letech postavit komunistům. Ale vzorů je v rodině víc. Třeba strýček mého dědečka Rudolf Veverka byl prvním českým starostou Jihlavy. V čem vidíte problémy města? V Jihlavě není žádná památkářská koncepce a nijak se to nezlepšuje ani po těch pětadvaceti letech. Jihlava byla královské město s úžasným rukopisem, který nenávratně ztrácí. Rozhoduje spíš osobnost památkáře, úředníka, architekta, investora, a to je špatně. Hádáme se o maličkostech, ale koncepce chybí. Jak se to dá podle vás řešit? Já bych to vzal opravdu zeširoka. Měli bychom uspořádat konferenci s účastí předních odborníků památkářů, historiků umění, architektů, urbanistů. Ti by se měli sejít a přemýšlet, co s tím. Z jejich impulsů bychom pak měli vytvořit jakousi magnu chartu, podle které bychom se pak v příštích desetiletích řídili. Můžete dát příklad nějakého města, kde toto funguje? Třeba Litomyšl. Daleko menší město s nespočtem úžasných architektonických počinů. Jste nyní součástí koalice na jihlavské radnici. Je tam podle vás k něčemu takovému vůle? Věřím, že ano, a je to také v programovém prohlášení. Týká se to třeba i obchodního domu Prior na náměstí? Bez toho, aniž bychom něco udělali s Priorem, se nedá památková rezervace celkově řešit. Taková koncepce samozřejmě není otázkou jednoho volebního období, ale je třeba udat směr. Je třeba, aby to vešlo do širšího povědomí nejen u nás, ale i za hranicemi. Co říkáte na další jihlavský obchodní dům City Park? Je to povedená architektura, ale v urbanistickém kontextu katastrofa. Než se začalo něco takového stavět, měla být vyřešena návaznost na město. Chodci se mačkají na úzkých chodnících, historické centrum města se stalo druhořadou lokalitou. To je špatné. Co se podle vás bude dít dál? Byl jsem v komisi územního plánování. Stalo se, že někdy komise s něčím nesouhlasila, ale byla v radě přehlasovaná. Radili odborníci, ale rozhodovali politici. Lidé, kteří šli k volbám, volili změnu. Na to musí koalice zareagovat. V programovém prohlášení jsou dobré body, které je třeba plnit, a já coby optimista věřím, že tomu tak bude. Jihlava si to jako významné evropské město zaslouží. Můžeme očekávat dalšího starostu z vašeho rodu? Tak to je určitě hodně daleko. Ve čtvrtek 21dubna 2016, na výstavě Karla IV. v museu jsme se sešli s otcem Martina Laštovičky, se kterým jsme na základě umístěnky nastoupili v roce 1958 do Agrorojektu Jihlava. Architekt Martin Laštovička byl žáčkem v mém družstvu v plavecké škole. KDE JE PLEVEL,NEBO LEŽ?

PRO-TENTOKRÁT RADIO KROMĚ-ŘÍŽ...RÍŠ PAMARUJ, PAMATUJ, ŽE ČTENÍ NEPŘÁTELSKÉHO BLOGU, SE TRESTÁ KÁZNICÍ, NEBO I SMTÍ ...pamatují třicátníci?

Vážený pane architekte, patřím k lidem, kteří nemají problém říci co si myslí a přiznám se, že často v této souvislosti používám i expresivní výrazy. Také nemám problémy s názory jiných lidí a ač s nimi nemusím souhlasit respektuji je. Nikdo mi ale nemůže brát právo se k nim vyjádřit. Ani vy. Vaše příspěvky jsou nečitelné, nepřehledné, skáčete od jablek k hruškám a posléze do toho zamotáte i melouny a nakonec hlavně sebe. Měl byste se zamyslet jestli má smysl zasírat tady ten blog nesmyslnými slátaninami, které nemají hlavu ani patu. Koho zajímá nějakej Kavalec, nebo nějakej bejvalej redaktor Rudý vatry (Jiskry). Jak prospíváte kupříkladu památce prof. Rozehnala tím, že ho tady neustále zmiňujete? Říká vám něco třebas pieta? Domnívám se že pan profesor v intencích ve kterých jej líčíte by za to nebyl rád. Jako hrdinný občan jste se mohl zachovat již za vlády páně komunistů. Poslat Kavalce do prdele, podepsat Chartu i několik vět, pomáhat disidentům a vozit se s Havlem v Saabu nebo v Mercdesu a válet s ním sudy v pivováře. To jste neudělal a ted už to není hrdinství ale je to spíše úsměvné. Holt po bitvě..... A pokud se divíte proč se zde do vás každý trefuje, přečtěte si zpětně ty vaše (pardon) bláboly. Nemám problém, když zde coby odborník na králíkárny a sila občas zveřejníte nějaký odborný článek co se týče vaší profese.V žádném případě ale nesnesu abyste mi tady vnucoval Havla a dělal z něj ikonu a poloboha. Já si taky nesmírně vážím anglické královny a nikomu to tady necpu. Každý si přece musí udělat názor sám.S úctou i malou dávkou ironie. Staník

No architekte takhle krásně ti sdělit že jsi idiot to bych opravdu nedokázal. Bohužel si Staník vymačkával snímače v klávesnici stejně úplně zbytečně. Nezapomeň Ctrl C + Ctrl V

DEMOKRACIE A DIKTATURA JSOU DVĚ DÁMY, KTERÉ NEMOHOU ŽÍT VEDLE SEBE. DIKTATURA, nesnáší pravdivý příběh o své demolici a asanaci, jehož výsledkem je DEMOKRACIE. Symbolickým architektem DEMOKRACIE je Václav Havel. Architekt-penzista může jet kam chce. V době, kdy pracoval ve své profesi to nešlo! Je vděčen za nastolení lidských práv, které mu to, na rozdíl od jeho otce, ještě za života umožnila. Vděčný je, kriminálníku totality, svému učiteli, aristokratu ducha a slušnosti, Profesorovi Rozehnalovi. Studovat v jeho atelieru, který byl ostrovem zeleně v moři špíny si jeho žáci hluboce váží. Výjimky neexistují! Zasloužil se svými funkcionalistickými stavbami, ve spoluprací s Profesorem Morávkem o nové přístupy k léčení rakoviny v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Tamtéž realizoval nové přístupy v léčení dětí ve spolupráci s Profesorem Teyschlem v areálu Dětské nemocnice. Tento měsíc, v sobotu druhého, vyzvedl jeho záslužné životní dílo, Hejtman Hašek za asistence senátora Škromacha do televizních kamer. Nejen slovy, ale i symbolicky podal ruku dceři Profesora Rozehnala. Stalo se tak při slavnostních projevech, v rámci oslavy 70 let Rozehnalovy nemocnice v Kyjově. Architekt, -"odborník na králíkárny" se právě dočkal zhodnocení své práce. Umělecko-průmyslové museum Praha, je autorem výstavky PANEL. CZ. Tohoto času na jihlavském náměstí. Ing. arch. Zdeněk Gryc PS. Podrobněji je o této problematice zmiňováno v jiných blocích autora, minule v blogu: "Autor moravských nemocnic", vloženým textem MuDr. Jiřího Dunděry, který ve funkcionalistické nemocnici Rozehnala v Kyjově, přes 50 let úspěšně fungoval.

Architekt-penzista může jet kam chce. V době, kdy pracoval ve své profesi to nešlo! Je vděčen za nastolení lidských práv, které mu to, na rozdíl od jeho otce, ještě za života umožnila. Pan architekt už může zajisté jezdit kam chce. Umožňuje mu to minimálně patnáctiletá hluchota a slepota k dnešnímu násílí hospodářského tržního systému, který po milionech vyhání občany jiné kultury z jejich vlastních zemí, při generování desetitisíců sirotků a statisíců mrtvol. Bravo a chvála architektově i Havlově farizejství. Potažmo se tato architektov společnost, s minimální sebereflexí, dostává blíž a blíž k Orwelově románu. Užívejte si pane architekte, mnozí jiní za podpory vašich oblíbebnců se zase jinde dostávají na úplné dno a nemají tu možnost jako vy ve svém životě a ve své zemi, stavět paneláky. Užívejte si s klapkami na očích a špunty v uších.

4. dubna, 1984. Včera večer jsem byl v kině. Všechno válečné filmy. Promítal se jeden velmi dobrý o tom, jak se bombarduje někde ve Středozemí loď plná uprchlíků. Diváci se velmi bavili záběry na obrovského tlusťocha, který se snažil uplavat, ale pronásledovala ho helikoptéra, nejprve jsme ho viděli, jak se motá ve vodě jako sviňucha, pak jsme ho viděli z průhledů helikoptéry, pak byl plný děr a moře kolem něho zrůžovělo a on zmizel pod vodou tak rychle, jako by do něho děrami natekla voda, diváci řičeli smíchem... USA podpořily blokádu NATO vůči Libyi ve snaze uzavřít cestu pro uprchlíky. Blíží se Orwellově vizi?

Evropa tím, že skrývá hlavu do písku před skutečností, zapomíná poučení z minulosti a roztrhala poválečné narovnání, etickou katastrofu, která nás navrací do třicátých let dvacátého století. Po celé Evropě sílí ultrapravice a argumentuje se, že deportování uprchlíků do Turecka či do Libye zachrání Evropu před kolapsem do extremismu třicátých let. Avšak ono je to asi obráceně - tyto deportace nás naopak přibližují vládě ultrapravice. V roce 1938 se sešli zástupci 32 západních států v atraktivním francouzském letovisku Evian v jižní Francii. Evian je dnes slavný svou vodou, avšak tehdy se delegáti zabývali něčím jiným. Jejich úkolem bylo debatovat o tom, zda přijmout rostoucí počet židovských uprchlíků, prchajících před útlakem v Německu a v Rakousku. Po několika dnech vyjednávání se většina zemí, včetně Británie, rozhodla neudělat pro uprchlíky nic.

Vážený pane Beran, Zrovna včera mi řekl jeden z redaktorů JL, že jste fajn mužskej. Pro mne jste cenný tím, že ač máte odlišný názor, nepoužil jste baziliščí podpásovou invektivu. Je fakt, že nemám Váš rozhled. Dost se držím při zemi a považuji osobní svobodu ve shodě s Periklasem za zdroj štěstí. Moje cestování je na úrovni kam až dojedu. Nemám už léta v autě zadní sedadla, protože tam spím. Tak jako za totáče mi stačí spacák a nějaká ta konzerva. Od roku 1950 čundrám po horách a i nyní se snažím o přechody v Rakousku a Itálii po starých římských cestách. Až na několik výjimek spím sám na hřebeni proto, abych viděl fantasticky podsvícené mraky večer a ohromná rána. Abych tam nějak vyplnil čas, kreslím akvarely, které málem nikdo neviděl. V Římě, nebo Paříži jsem nikdy nebyl. Pro mne by byl děs, kdybych jel se zájezdem se zajištěným ubytováním, jídlem a WC. Zastavím kde chci na jak dlouho chci. Už loni jsem zjistil, že vynést bágl s proviantem na 4 dny z 1200 m nad 2000 m je problém, ale slézt ještě větší. Zkrátka jsem přízemní typ, který staví na tom, co zažil na gymplu, fakultě o tom dalším se raděj nezmiňuji. Občas se sejdeme se spolužáky od Rozehnalů. Seděl jsem v lavici se Zdeňkem Dvořákem z Předklášteří u Tišnova, loni šel malovat své oleje do horního atelieru. Když ho v 1 ročníku vyhodili tak se skautem Josefem Opatřilem, autorem Salesiánského chrámu v Brně-Žabovřeskách. Když ho v druhém ročníku vyhodili, tak Boleslavem Leinertem, spíše kresličem, jak jsem zde byl také já ohodnocen. Jeho tvorbu i syna Petra najdete na internetu. Můj Profesor Rozehnal získal svoji autoritu ne příkazem, ale vzal tužku do ruky a ukázal jak nato. Navíc svou životní filozofií slušnosti. Dost přátel jsem ztratil tím, že emigrovali, někteří ne proto, že jim komunismus tak moc vadil, ale chtěli volně poznat přírodu a architekturu světa. Myslím, že jsem do té míry normální, abych měl velký soucit s těmi, kteří prchají před hrůzami světa. Bomba, která je zabije, nebo zraní je myslím dost těžko identifikovatelná, navíc je to už pak nezajímá. Chápu, že jste poznal svět a umíte se orientovat v tom, která strana je ta správná. Jak dítko jsem viděl, co se dělo v roce 1945. Jako architekt jsem viděl po roce 1968, co sedělo v Jihlavě, jak moje vize kolem Březinek šli do háje. Zcela se ztotožňuji s článkem Martina Laštovičky na vývoj architektury v Jihlavě a politické dění počínaje nacizmem. Proto jsem ho do blogu vložil, stejně jako jsem vložil článek Dunděry Profesoru Rozehnalovi do minulého. Pomoci "pacošovi"! Po roce 1989 jsem se snažil hájit ne socialismus, ale sociální pohled z pozice klidu a bezbariérovosti z pohledu dítěte i penzisty. Spoustu článků najdete v JL. Po dobu totáče jsem se snažil podpořit dílo Romana Podrázského. Žena mého spolužáka a velkého speleologa, Profesora ekologie na universitě v Olomouci,Štěrby, Dina se podílela na založení nemocnice v Himalájích. v JL bývá pomlouván jejich kolega Štětina. Myslím, že není tak důležité, jestli je feudalismu až komunismus. Důležitá je etika a slušnost a ušlechtilost. Často volím nevhodná slova, ale pokuste se zeptat "u-šlechilého" předsedy KSČ v Jihlavě o čem a s jakým porozuměním jsme spolu minulý týden hovořili. Zkrátka a dobře o světovém dobru a zlu nepíši. Obávám, se že většina razantních názorů plyne spíše ze sympatií než z rozumu. Mám přítele Inda-zarathustriána, kterého zlobím jejich sloganem, kdo ví-nemluví, kdo neví, kecá. Omlouvám se, že používám raději kolo, než auto, takže dost sleduji ty pytle odpadků u cest, což se snažím pochválit. I to se dá zneužít. No nic, raději skončím a pozvu Vás na 5. 5. V 17 hodin na Březinky. Prý jste prima chlap. Zdeněk Gryc s omluvou za klepy i pře-klepy.

Po několika dnech vyjednávání se většina zemí, včetně Británie, rozhodla neudělat pro uprchlíky nic. ------------------------------------------------------- Ano, proto jsem do blogu vložil upoutávku na NANSENOVU NADACI. architekt Rozehnal zasvětil život ve snaze pomoci nemocnám architekt Nansen židům, včetně Rozehnalova přítele arch.Eislera http://brno-medlanky.eu/vystava-nansenova-nadace/?utm_source=dlvr.it&utm_medium=facebook

"Seděl jsem v lavici se Zdeňkem Dvořákem" - to je bratr mého otce, redaktora Jiskry Dvořáka ? :-)

VĚRNOST ZA VĚRNOST Je nápis na psím lesním hřbitůvku poblíže Mrákotína. Tento hřbitov a motiv byl inspirací grafik na minulé výstavě Jana Vičara v galerii Hasičský dům v Telči. Nyní je tam výstava inspirovaná podobně, jako byla ta jeho v Galerii Jihlava. Leitmotiv byl hoch, který litoval, že válka netrvala dost dlouho a neumožnila, aby se stal nacistickým generálem. Jan Vičar tohoto staříka několik měsíců ošetřoval, což popsal ve svém deníku. Jde o to, že tento člověk je stále fanatický nacista. Myslím, že málo návštěvníků výstavy v Jihlavě si dalo tu práci, aby pochopili osudek nacismu autorem. Museli by prostudovat Vičarovy skicky tohoto staříka, nenávist, která čiší z jeho obličeje a text příběhu. --------------------------------------------------------- Shora jsem vložil: VDĚČNÝ je, kriminálníku totality, svému učiteli, aristokratu ducha a slušnosti, Profesorovi Rozehnalovi. Studovat v jeho atelieru, který byl ostrovem zeleně v moři špíny si jeho žáci hluboce váží. Výjimky neexistují! Zasloužil se svými funkcionalistickými stavbami, ve spolupráci s Profesorem Morávkem o nové přístupy k léčení rakoviny v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Tamtéž realizoval nové přístupy v léčení dětí ve spolupráci s Profesorem Teyschlem v areálu Dětské nemocnice. --------------------------------------------------------- Odporný stařík, stále opruzuje Rozehnalem. V indexu ale má u státnice jeho podpis. Vše co navrhl, dělal pod vlivem vzdělání, které se mu v jeho atelieru dostalo. Jeho žena má u státnice z pediatrie, v indexu podpis Profesora Teyschla, průkopníka nových metod v pediatrii. Rozehnalovu nemocnici, se snaží v intencích jeho původního návrhu dále řešit Profesorka pediatrie Hana Hrstková. Její odborné názory jsou publikovány v knize " universitní profesor, lékař TEYSCHL OTAKAR, sběratel, mecenáš. V mém výtisku pod podpisem autora publikace Jindřicha Chatrného je datum 10. září 2012. Profesorka Hrstková má přednášky ve čtvrtek na Polytechnice v Jihlavě. Předem prosím o prominutí, nerad bych někoho rozčílil, dál raději nečíst. Včera ve čtvrtek 28. 4. 16. o přestávce jsme seděli na lavičce u učebny, kde přednáší. Naše vztahy symbolizuje polibek, kterého se mi za mírného zájmu jejích žaček dostalo. Tenhle blok má jakýsi název. Možná že je celkově nevhodný. Myslím, že bychom se měli pokusit nedoporučovat za podepsaný názor šibenici. Respektovat názor druhého. Pokusme se ho ukončit. Znovu zvu na osobní setkání 5. května v 17. hod. na setkání organisovaném Galerii Jihlava. Jsem pevně přesvědčený, že osobní vztahy jsou nejlepším způsobem komunikace. Někdy stačí pohled do obličeje. U anonymních invektiv je tomu naopak. Dost mne zaujal aktuální blog mého jmenovce Zdeňka Geista, který jedná o dvou malířích. Neumím nic, než personifikaci a příběh. Pokusil bych se, zřejmě jako první, k němu touto formou něco napsat, ale až po čarodějnicích. Zdeněk Gryc

Vážený pane architekte, nedivte se tomu,že diskutující čtenáři jsou na témata a články,které píšete na váš diskuzní blog alergický.Vůbec tím neomlouvám nenávistné a nevhodné komentáře. Sledujete jiné internetové diskuze než na JL ? Pokud ano,musíte vědět,že valnou úroveň velká většina z nich nemá. Hodně záleží i na chování a přístupu administrátora diskuzního blogu a jak dodržuje kodex diskutujícího. Šéfredaktor internetových Britských listů Jan Čulík na téma ,,Lze brát internetové diskuze vážně " výstižně napsal: Samozřejmě, že internetové diskuse se nedají brát vážně. Funguje při tom mj. psychologický faktor anonymity i to, že si všichni notují. Asi nemá smysl tím ztrácet čas. Bohužel, ČR nehájí zájmy občanů, které tito "diskutéři" napadají. Tím měl na mysli např. lidskoprávního aktivistu,novináře a signatáře Charty 77 Petra Uhla.Jeho některé články zveřejňuje zpravodajský server Aktuálně cz na diskuzním blogu. Nedělá mi problém čist nebo poslouchat komentáře našeho předního politologa Jiřího Pehe.Články na domácí témata považuji za skvěle vyargumentované. Novinky cz jeho některé komentáře zveřejňují a vím jak diskuze čtenářů pod článkem vypadá. Diskutujícímu čtenáři Svatopluku Beranovi na jeho komentář mimo jiné odpovídáte: Zkrátka a dobře o světovém dobru a zlu nepíši. Obávám, se že většina razantních názorů plyne spíše ze sympatií než z rozumu. Mám přítele Inda-zarathustriána, kterého zlobím jejich sloganem, kdo ví-nemluví, kdo neví, kecá. Konec citátu. Máte pravdu,že řada lidí se řídí více emocemi než rozumem. Nikdo vás nenutí psát o světovém dobru a zlu pokud se na to cítíte nedostatečně fundovaný. Ona je to i otázka určité odvahy.To není ovšem každému člověku(blogerovi) zákonitě daný.

DEUS EX MACHINA Vážený pane Jane, Dík za Vaše poklidná slova i závěr: Nikdo vás nenutí psát o světovém dobru a zlu pokud se na to cítíte nedostatečně fundovaný. Ona je to i otázka určité odvahy.To není ovšem každému člověku(blogerovi) zákonitě daný. V tomto blogu je několik kapitol, kde jsem se pokusil ukázat dílče na aktivity jednotlivců, když se světové instituce spíše přihlížely. K počítači jsem nyní přišel, abych ho zhasl a odejel s cílem být zítra v Galerii z ruky, u paní Macháčkové. která zhodnotila životní dílo přítele architekta a kverulanta Jiřího Jirmuse. Světové dění opravdu nesleduji, nevím proč a čí bomby právě nyní vyvraždily doktory a pacoše v nemocnicích, typologii staveb, jejichž architektuře realizaci Rozehnal věnoval celoživotní dílo. Bombardovat nemosnice? Na zprávy tohoto typu jenom s po-otevřenou hubou zírám: Ruské bojové letectvo zasadilo během posledních dvou dnů v průběhu 131 bojového letu údery 237 objektům teroristů v Sýrii, sdělil v pondělí novinářům oficiální mluvčí ruského ministerstva obrany, generálmajor Igor Konašenkov. Podle jeho slov útočila letadla na objekty teroristických skupin Islámský stát a Fronta an-Nusra. „Z letecké základny Hmeimim se během posledních dvou dnů uskutečnilo 131 bojových letů, v jejichž průběhu bylo zasaženo 237 objektů teroristů v provinciích Hamá, Lázikija, Homs, Damašek, Aleppo a Rakka", řekl Konašenkov. Asi jsou lidé, možná tam patříte i vy, kteří se v tomhle vyznají, já nikoli. vědí, kdo háže ty správné bomby na ta správná místa, já nikoli, to jsem chtěl svým komentářem říci. TGM měl přítele Karla Čapka, který napsal asi toto: Kdo byl slušný, byl slušný vždycky, kdo mění víru, neměl žádnou. Začínám u našeho presidenta a jeho politický turismus od KSČ výše. Dohledné dějiny mi začínají nikoli povídačkami, ale realitou: Hitler měl smlouvu se Stalinem. . . „Pakt Ribbentrop-Molotov“ je smlouva o neútočení a rozdělení oblastí vlivu v Evropě. Ta vedla jednak ke Katynu na začátku války, podivném zastavení vojsk RA na břehu Visly a osvobození Varšavy na konci. Také si myslím, že bratři nám neměli v roce 1968 pomáhat u nás, stejně jako to nyní činí na Ukrajině. Stávající hodina je vhodná spíše pro výskyt strašidel a hele, asi již dnešních čarodějnic. Za Vaše umírněná slova děkuje: Zdeněk Gryc

"Vědět, co je důležité a správné" je nadpis aktuálního článku v JL. V minulosti jsme měli dvě ne zbraní, ale perem bojující osobnosti: Havlíčka a Havla. Jejich osudy dokumentují lidská práva v době jejich života. Havlíček napsal Tyrolské elegie. Havel napsal Chartu 77. V minulosti jsme měli "nerozlučnou" dvojici. Voskovec a Werich. Jejich tvorba se snažila poukázat na sociální a národnostní problematiku národa. Lidská práva v době jejich života dokumentují jejich životy. Werich podepsal Anti-chartu, ZG taky. Pan Profesor Fuchs nebyl zdaleka tak osobně přístupný jako pan Profesor Rozehnal. Jeho předmět nebyly nemocnice, ale urbanismus, jak je ostatně vidět na podílu práce obou architektů v rámci oplocení areálu Psychiatrické nemocnice Jihlava. Fuchs říkal, že uměním urbanisty je zejména prognóza. Otevřu internet JL na prvním místě je článek: "Radnice začne s vybíráním pokut na křižovatce u City Parku"...rozumíte prosím proč? Myslím, že je velikou obratností komentářů v JL je umět vytvořit vstřícné prostředí. Ve městě a škole se pokusit o přístup k problematice. "Ne trestem, ale chválou." Smysl komentáře pana Jana P považuji za inteligentní formu, jak po menších peripetiích označit Zdeňka Gryce za zbabělce. Je fakt, že statečných může být jenom sedm a tato místa jsou již obsazena. Většina komentářů v JL je psána stylem: PRAVDA JE JEDNA A TU MÁM JÁ. Kdysi v dobách temna snad existovalo něco jako: TOLERANČNÍ PATENT. Vracím se tedy k názvu prvního článku: "Vědět, co je důležité a správné", nedovolil bych si k němu dát vykřičník, ale otazník ano. Zdeněk Gryc PS. Není to tak dlouho, co jsem sem vložil nesmyslný blábol o standardním obsahu dnešních špekáčků. Podmínkou prodeje špekáčku je garance identity. Identita je základ na kterém spočívá kvalita nejen příspěvku v JL. Omlouvám se za klepy a pře-klepy, už musím na autobus. . .

Dost se držím při zemi a považuji osobní svobodu ve shodě s Periklasem za zdroj štěstí. Souhlasím s vámi pane Gryc. Ale!!!! Vaše, moje či kohokoliv dnešní svoboda v naší zemi je součástí tiché podpory pro drancování surovinových zásob jiných, slabších zemí světa, vraždění v těchto zemích, generování sirotků i emigrantů v těchto zemích. Je důležité vzpomínat na minulost. Pokud však tyto vzpomínky, bez reflexe na to co se děje kolem nás v dnešním globalizovaném světě zaplňují zcela jedině vaši mysl, vystavujete podle mne své děti a vnuky stejné budoucí osobní nesvobodě, kterou jste zažil vy sám. v JL bývá pomlouván jejich kolega Štětina Pan Štětina při mé, pro něj nepříjemné otázce, na jeho přednášce na podporu dnešního Ukrajinského vládního směřování, a kdy součástí mé otázky byly výroky amerického gavrmentu o nezpochybnitelné vedoucí úloze Spojených Států celému světu navždy, odpověděl celkem nezáludně že jeho maminka je američanka a z toho vyplívá, že jeho cílem není v naší zemi nic jiného než napomáhat k zapojení ČR jako vazala, do těchto světových amerických plánů. TAKŽE PANA ŠTĚTINU JAKO OCHRÁNCE SVOBODY RŮZNORODÝCH MYŠLENEK, KTERÝ NEUZNÁVÁ JINÉ HODNOTY NEŽ OTROKA VRAŽDÍCÍHO SUPERSTÁTU, JÁ JAKO SVOBODNÉHO A ROZUMNÉHO ČLOVĚKA ZCELA ZPOCHYBŇUJI. Co se bude 5.5. na Březinkách dít, pane Gryc?

Vážený pane Beran, Docela opatrně jsem se zmínil o tom, že jsem dosti plytký, neznalec Under-groundu světové politiky. Politiku beru, podle slogana Čapka, kdo byl slušný, byl slušný vždycky. Mám na mysli osvobození Plzně a současné reakce jejich obyvatel. Já opravdu nejsem partner k nadhledu na světové dějiny. Ty chápu jako vejtvarné umění, které má formu a obsah. Cíl současného "konkrétní dění anonymního terorismu" nechápu, stejně jako kdo tahá za provázky. Bombardování nemocnice jako žák Rozehnala? Výuka u Rozehnala byla sice v atelieru architektury, ale na universitě slušnosti, což mohou pamatovat jenom zbytky přítomných. Štětinu znám z vyprávění kolegů, kteří s ním podnikali výpravy do Himaláje a hor v Rusku, kde je střežil Rus,nějaký horolezec-tělocvikář, sympaťák. Je o tom rozsáhlá literatura z pera spolužáka Štěrby a jeho ženy. Vy jako znalec víte, kdo byla Štětinova matka, zakladatelka KSČ. Docela chápu člověka žijícího mimo totalitu, "kdo nebyl komunista do 25 nemá srdce, kdy byl pak nemá rozum," To ale píši s omluvou předsedovi KSČ v Jihlavě. Těžko se to vysvětluje. Uctivě prosím jsem politicky mentálně zaostalý fosilní sklerotik. Byl jsem právě v archivu a koukám jak řeší "slepou fasádu"k sublimovanému pavilonu mého Profesora Fuchse. V kostele Matky Boží je vpravo v presbyteriu horizontální fresko Dobývání Jihlava asi v roce 1404. Nahoře v archivu, za mne dětského odd. nemocnice, je barevný pás v terakotě. Je také horizontální ale prázdný, myslím, že by tam chtělo něco aktuálního. Nejlépe Konvičku-Žižku s palcátem na koni, jak vede jízdu 2-3 husitských vozů. Na vozech jsou ženy s nasrknutými obličeji ve stylu Putinových nočních vlků. Je fakt, jak píše Nejedlý, muži občas popíjeli, ale Husitská žena, to je čestný pojem, který architekt Jirmus uděloval jen opravdu statečným. Jo, abych nezapomněl, na posledním voze vykukuje pod plachetkou busta TGM. Co se bude 5.5. na Březinkách dít, pane Gryc? Váženy pane Beran, nejspíš ve stylu Gryc - nic! Leč jest pravda, že v rámci Panel.cz, viz betonové panelové boxíky odpovídající rozměru sociálního zařízení, jsem nedokázal říci NE. Takže jsem svolil, dámám v Galerii Jihlava, že se dostavím ke komentované prohlídce Březinek. Dobré ženy, které mne laskavě vícekrát upozornily, kdy je vernisáž, / těch buněk na náměstí/ pochopily, že jsa ducha mdlého, musí datum stanovit foneticky. Tedy "pátého pátý v pět hodin". V NJR,jsem se pak celkem náhodně a nečekaně dočetl v rubrice Sport: Cyklo-jízda s výkladem. Mám vroubek, sice v JL za opakované sprosťárny, takže jsem šel do sebe a začal přemýšlet, jakže se to udělá. Nejspíš, abych zaujal si vezmu žlutou bundu, to je normál, ale taky přilbu, se kterou normál-chybně po městě nejezdím. Takže Vás zvu. Něco zablekotám, jak to tam vypadalo a co bylo po ty desítky let dál. Dámy v Galerii neprotestovaly, když jsem říkal, že by bylo fajn začít fotografiemi: "Na počátku nebylo nic", než pole se stožáry primárního el. vedení. No a nyní, podívejte se na venkovní fasády centra, pěkný, že? No a ty jednotlivé sekce panelových domů, ta učesaná skladba barev, jednotící prvky balkonů a loggií. Koordinace je holt náročné řemeslo. Pan Profesor Jiří Štefl ve stati o kávě ve své staré Farmačce píše: "káva leckdy může vzpružiti mysl a usnadniti myšlení. Leč vězte, kde nic není, ani čert nebéře". Kávy se na ouřadech vypije hodně, leč bojím se, že starej Štefl měl pravdu. Zdeněk Gryc s omluvou za klepy a pře-klepy.

Nepochopil jsem KDE to na těch Březinkách bude. A bude to projížďka na kole nebo se půjde pěšky. Jinak mohu vzít nějaké fotografie, když jsem se tam z rodiči chodil koupat k rybníku, nebo na pole jednou krást s dědou řepu pro králíky. Z té krádeže pěti řep ale fotky nemám. :)

Vážený pane Beran, díky za dotaz. Včera jsem se byl podívat na místo schůzky 5+5+5. v prostoru átria obchodního náměstí Březinek. Lehce jsem zbledl, když jsem opět uviděl jeho venkovní fasádu. Když mne dámy archivu požádaly o tuto akci, tak jsem je prosil, aby přinesly fotografie pohledy na původní terén. Sám se také pokusím něco vyšpatnit, ale jsem černo-bíle na úrovni A4. Ach. Seliga, ta mrcha měl pořekadlo: "Čo mala to dala", takže orig. fotky jsou v Ji archivu. V Galerii vědí, že jezdím na kole a přijedu tam takto. Že je to ná-kolní excurs jsem se dočetl až v NJR. Myslel jsem i na pokračování na Helenín, které jsem kdysi projel na kole, natočil na kameru a poslal jako návrh na cyklostezku na Magistrát. Když sem se to pokusil sjet včera, tak nevím, jestli šlo o stařeckou pošetilost, nebo že se tam vše změnilo od vytrhání dlážděného chodníku k vrcholové skalce s výhledem na sídliště, který také zarostl. Zpustla i vize vodní plochy přírodního prvku Vysočiny před areálem škol, kde neměl být Lídl, ale arboretum-park, s typickou zelení Vysočiny, kterou jsem měl v generelu navrženou a realizaci projednanou s kantorem lesnické školy v Lednici Ing. B. Piro. Jeho zvláštní jméno z výkresů mám v paměti. Geny se dědí, rybníček a arboretum patronoval a zajistil technicky Václav Hlaváč otec dnešního šéfa ochranářů v Havl. Brodě. Do prorojektu zamaskoval půl milionu na vodovodní přivaděč z přehrádky na Ústavském potůčku. O rybník, zrcadlo nebe, mi jako Vodomílkovi safra šlo. Jeho původní zdroje, drenážky jsme v první stavbě zničili. Když tak o Březinkách a těch peripetiích přemýšlím, píši jako vždy osobní příběh. Je to velké sobectví. Březinky navrhoval široký kolektiv pracovníků. Od kresby Jany Dvořákové a paní Evičky Talavaškové. Inženýrské konstruktéry-gentlemany, Pavla Urbánka, dopraváře Ing. Hlaváče atd. Ve své zabíhavosti i ty, kteří záměry schvalovali na MěNV Ing. Křivánek. Z dodavatelů PS trochu ranař, Jiří Fruhauf na rozdíl od mně milého fajn chlapa Trupla, dodavatele-partnera mé poslední stavby nalepené na Březinky, budovy PVT. O Truplovi, se k mé lítosti, nedávno v pěkném nekrologu zmínil redaktor Klukan. Rád bych uviděl, přítele, vedoucího stav. odboru na ONV Ing. Vondráka, který mi vícekrát pofoukal můj pláč, že areál obchodního náměstí nedokončíme. Snad by se i mohl zmínit, že lžu jenom místy, celou story svého profesního života mi držel na Březinkách palec. S pozdravem: Zdeněk Gryc

Včera před 17 hodinou bylo docela "sprchovando grando", jsem rád, že jsem mohl podat v podloubí centra na Březinkách panu Fotrákovi ruku. Vím, při pohledu na jeho obličej, kdo je. To zavazuje opatrněji volit slova. Pana Fotráka zdraví: Zdeněk Gryc