Michal Stehlík
Historik a patriot. V letech 2006-2014 děkan Filozofické fakulty UK v Praze, od roku 2014 náměstek ředitele Národního muzea. V roce 2009 hlavní kurátor Dolnorakouské zemské výstavy v Telči, v letech 2010-2013 vedoucí týmu tvorby expozic Muzea Vysočiny Třebíč. Zastupitel města Dačic. Volný čas? Trocha fotografování a hlavně šest dětí.
Jihlavský květen ve 20. století
Michal Stehlík | 01.05.2016 17:38Pokud bychom chtěli charakterizovat klíčové historické události Jihlavy z pohledu měsíce května, je toho opravdu mnoho, co přinesla historie. Zároveň v tomto množství informací a událostí můžeme najít některé společné momenty. Květen 1942 přinesl tragické okamžiky praktického konce zdejší židovské komunity. Ve dnech 18. a 22. května 1942 totiž proběhly velké transporty z Třebíče do Terezína, ve kterých odjela většina jihlavských Židů vstříc tragédii holocaustu. Následně skončili v transportech dále na východě, v místech jako Osvětim, Lublin a dalších… Zločinný nacistický režim se rozhodl pro likvidaci určité skupiny obyvatel na základě rasové teorie a uprostřed válečných událostí uskutečnil tento svůj plán. Jihlava tak ztrácí jednu ze svých staletých charakteristik, přičemž o několik let později následoval další zlom v dějinách osídlení tohoto místa. Květen 1945 přinesl bezprostředně po konci druhé světové války poválečné „vyrovnání se“ s německým obyvatelstvem. Z 23. května 1945 je pak první transport německých obyvatel z Jihlavy za hranice Československa. Následně se jednalo o první transporty a pochody v rámci tzv. divokého odsunu. Snad nejtragičtější pochod žen a dětí se konal 21. června 1945 – prameny hovoří o tom, že mnoho matek doneslo na rakouské území již své mrtvé malé děti, ve Waldkirchenu je pak pohřbeno 23 těchto malých obětí poválečných událostí. Jihlava tak přestala být během dvou let městem s tradicí německého osídlení. Na jedné straně nelze přehlížet zločiny a oběti těchto dvou let 1945–1946 , musí se jasně pojmenovat, vysvětlit a bezesporu k nim patří lítost nad zbytečnými oběťmi. Na straně druhé se jednalo v celém kontextu druhé světové války, nacistického teroru a snahy vyhladit i český národ o do značné míry pochopitelný dobový názor - definitivně od sebe oddělit českou a německou komunitu. Byl to politický koncept prosazený politickou emigrací v Londýně a jeho konkrétní podoba na území státu nesla mnohdy tragickou podobu. Česky hovořící společnost však za sebou měla období šesti let strachu, obětí a teroru. Těžko dnes soudit obecný názor o nutnosti odsunu, stejně jako nelze přehlížet konkrétní zločinné jednání v rámci tohoto procesu. Dějiny nejsou černobílé a pro jejich pochopení je nutné znát souvislosti tehdejších událostí. Květen 1946 je pak rokem prvních poválečných voleb. Ty nelze nazvat svobodnými – nikoliv z hlediska vzájemného souboje stran – ale z hlediska celého poválečného systému. Byly povoleny pouze čtyři politické strany, navíc povinně sdružené v Národní frontě. Ani po volbách nesměla existovat opozice a všichni měli svorně postupovat v jednolitém zastřešujícím subjektu. V tomto systému se projevuje pochopitelná nedůvěra k politickým stranám na základě zkušenosti z první republikou. Tato nedůvěra umožnila svázat politický život a v konečném důsledku i demokracii. Výsledkem pak byly události února 1948 a reálná vláda jedné strany, jakkoliv maskovaná stále formální střechou Národní fronty. Ve volbách 1946 zvítězili v Jihlavě komunisté se ziskem více než 41 % hlasů, následování sociálními demokraty s 22 %, národními socialisty s 20 % a lidovci překročili něco málo přes 15 %. Projevilo se zde – a obecně v celé republice – poválečné nadšení a snaha po nové, socialistické a spravedlivé společnosti. Tento trend nebyl vlastní jen nám, procházel celou Evropou v důsledku šoku z války. Naděje na novou a spravedlivější společnost zde byla vložena do rukou komunistické strany, která ji však o několik málo let později promění v diktaturu vlády jediné strany, včetně kriminalizace odpůrců, poprav, ztráty svobody slova, celkové nivelizace společnosti, zabavování majetku, atd. To vše pod ideou revoluce a nových světlých zítřků. Ideje byly tak pod realitou totality ztraceny… Květen 1968 je pak v Jihlavě okamžikem nadechnutí a očekávání změn. Dne 5. května se zde ustanovuje společnost politických vězňů K 231, o sedm dní později se koná přípravná schůze obnovení Sokola. I tehdejší společnost čekala změny a zároveň si je dokázala stále představit pod praporem socialismu – byla to důvěra v reformu stávajícího systému, aniž by byla opuštěna jeho socialistická podstata. Tomuto nádechu a důvěře společnosti však dala definitivní ránu srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy a následujících dvacet let tzv. konsolidace a normalizace. Když se ohlédneme za všemi těmi dramatickými okamžiky měsíce května ve 20. století a Jihlavy, je to jednak historie plná důvěry a idejí, konfrontovaná se zklamáním a zneužitím nadšení. Také jsou to dějiny vyčleňování ze společnosti, ať již z důvodů rasových či jazykových. Jakoby velké události smetly dosavadní místní vývoj – jenomže dějiny nejsou takto nespojité. Vždyť např. množství jihlavských německých obyvatel podporovalo politiku SdP a rozbití Československa, stejně jako mnozí i v padesátých letech podporovali perzekuce „těch jiných“. Pokud si z dějin máme a jsme vůbec schopni si brát nějaké poučení, měli bychom vždy opatrně zvažovat, zdali se pod nějakou jednoduchou a obecně přijímanou myšlenkou neskrývá „čertovo kopýtko“ kolektivní viny a odsuzování nevinných. V našich dějinách jsme podobných okamžiků již zažili více než dosti.