prosím, opravte letopočty, díky

NEJENOM DOPISY PŘED POPRAVOU, ALE I LISTY Z VĚZENÍ, BY MĚLY BÝT, JAKO AUTENTICKÁ SVĚDECTVÍ JEDNOTLIVCH "PŘÍBĚHŮ JUTIČNÍ ZVŮLE" PŘIPOMÍNÁNY. K vzpomínce, o autoru nemocnice v Kyjově napsal MuDr. Jiří Dunděra: ———————————————————- Prof. Ing. Arch. Bedřich Rozehnal, DrSc. Narodil se 2. června 1902 v Třebětíně u Letovic zemřel 11. června 1984 v Brně Architekt, malíř, grafik, projektant nemocnic a univerzitních klinik, vězeň komunismu Motto: …. Chtěl jsem se vždycky dopátrat pravdy v životě i v práci. Chtěl jsem pomáhat tam, kde lidé nejvíce trpěli, tj. v nemocnici. Kolik utrpení jsem viděl a cítili za ta léta, že vím jen strašně málo i ze své vlastní profese …. (B.R. manželce Ludmile z pankrácké věznice) Jak těžce snášel život v kriminále tento citlivý muž, který se celý život snažil pomáhat druhým, dosvědčují dopisy z vězení manželce Ludmile i dceři Evě. Díky její laskavosti jsem vybral jeden z dopisů jejího otce, který jí napsal v den svých šedesátých narozenin, aniž se o nich zmínil: Pošt. Úř. 144, schr. 5, Praha 14 2. 6. 1962 Moje drahá dcerko! Píšu Ti hned po obdržení Tvého milého dopisu ze dne 24. V. a je mi opravdu líto, že Tě neuvidím, když budeš v Praze. Jednak tento dopis dostaneš asi až po svém návratu, a potom také proto, že není možno tak rychle vyřídit povolení návštěvy, i když se jedná o mimořádnou návštěvu za odměnu, kterou jsem si ještě nevybral. Není možno také žádat na určitý den, o tom nemohu rozhodnout já, ale nadřízení. Nerad bych také obtěžoval někoho osobními přáními a záležitostmi. Budu tedy na Tebe vzpomínat a těším se, že Tě jistě uvidím příští měsíc, kdy budu mít řádnou návštěvu. Dnes je mi zvlášť smutno a teskno. Vzpomínám na celý svůj uplynulý život a myslím si, jak by bylo krásné, kdybychom si dnes mohli přiťuknout skleničkou našeho dobrého moravského vína. Vzpomínám na své bývalé posluchače – Tvoje kamarády, na Růženku, Jitku, Petra, na své nejdražší, na mámu, na tetu, na babičku a na Tebe, dcerko moje drahá. S Tebou bych dnes chtěl mnoho povídat a mnoho věcí Ti říct. Vzali bychom si třeba Arika a šli spolu na dlouhou procházku po našich lesích. Ale to všechno je ještě kdesi v nedozírné dáli a jen srdce bolí, když musím na to myslit, zvlášť dnes. Vyřiď všem, na které vzpomínám, můj srdečný pozdrav a políbení. Tebe moje drahá objímám a líbám Tvůj táta Za vděčné žáky vložil: Zdeněk Gryc

ad fotrak: diky za upozorneni, nejak tam zustala jen logika roku 51, i kdyz v casti patri samozrejme 1952.

„PŘÍBĚHŮ JUSTIČNÍ ZVŮLE“

p. Stehlík - pěkně napsané, spíš než suchý historický výčet událostí je to skoro až dramatické dílo. Což je moc dobře, protože je pak i pro někoho jinak nezáživná historie velmi čtivá. Mimochodem - zajímalo by mě, jestli se někdy podaří rozkrýt skutečnou roli Malého. Jestli to byl jen pomatený "odbojář", nebo skutečný agent StB, který byl obětován a nebo - a k tomu se kloním já - pomatený agent, který dělal plno věcí na vlastní pěst, byl nevyzpytatelný a proto se svým chlebodárcům stal nepohodlným, čehož StB nakonec ještě dokázala využít... Jinak ovšem by to ale samozřejmě nebyl náš milý plakátovač p. Gryc, aby sem okamžitě obratem nepřiplácl svůj další zcela nesouvisející text. Nicméně ale vlastně můžeme být ještě rádi - taky by tu býval se svojí logikou mohl nakopírovat všechny "dopisy Olze"...

Nezdá se vám všem že je tu někdo a teď nemyslím na nikoho v ČR, kdo nám vnucuje a svou vojenskou silu dělá rozhodčího o tom co je a co není co je a co není pro nás dobré a přitom nutí občany této zeměkoule jít proti sobě. Uvedu fejeton chartistky Lenky Procházkové Kain a přemýšlejme o svém životě, co od něj chceme a co ochotni pro něj udělat i ztratit. Lenka Procházková: Kain Literatura zachycovala násilí už od svého počátku. V Bibli je prvním násilníkem Kain. Jeho příběh působí jako psychologické předznamenání. Vražda z afektu, kdy motivem je žárlivost, je dokonce i pochopitelná. Kain se tolik chtěl svému Bohu zalíbit, že pak neunesl svou porážku a pokoření. Nad Kainem se tedy moc zamýšlet nemusíme, chápeme jeho vzteklý motiv. Ale zamysleli jste se někdy nad Abelem? Je vám ten muž sympatický? Je vám ho opravdu líto? To, že vyhrál v soutěži za nerovných podmínek, je vlastně pobuřující. Ale Abel je v tom nevinně. Myslím, že Kain to věděl a že se ani tak nehněval na bratra, jako na toho rozhodčího. Jenže na toho nožem nedosáhl. Vražda Abela byla tedy první zástupnou vraždou. Tak to aspoň čtu já. Ale kdybych ten starý příběh měla nově přepsat podle současného stavu své duše a ve prospěch (zrychlené výchovy) dnešních čtenářů, udělala bych z Kaina sebevraha. Ještě předtím by ale měl monolog. Kainův monolog k Bohu: O co Ti jde? Chceš nás rozeštvat? Takový tedy jsi! A já věřil, že nás miluješ… oba. Ale ty si jen hraješ. Odmítl jsi mou oběť, nevoněla Ti! A já odmítám Tebe. Nechci takového Boha! V závěru monologu se Kain probodne. Abel ohromeně přihlíží. Pak si klekne, obejme bezvládného bratra a v slzách vzhlédne k nebi. Abel: Je mrtvý! Zabil se! Co mlčíš? Řekni něco! Hlas Boha: Jsem překvapený. Nečekal jsem to. Mezi námi, myslel jsem, že zabije tebe… Abel: Proč by to dělal? Já jsem mu neublížil. To Ty! Měl jsi přijmout i jeho oběť, spravedlivě, a ne dělat rozdíly! Hlas Boha: Měl jsem svůj záměr. Chtěl jsem, aby tě ve vzteku zabil a pak se kál. Do konce života. Měla to být výchovná lekce. Pro všechny další lidi. Přečetli by si to a pochopili by, co je to hřích. A jak tíží… Co je ti? Ty se směješ? Leží před tebou mrtvý bratr a ty se směješ? Abelův smích pozvolna slábne, umlká. Pak muž začne hrabat v zemi. Hlas Boha: Co děláš? Abel (zadýchaně): Co asi? Hloubím mu hrob. Hlas Boha: Aha. No, to je správné. Abel: To je normální. Miluju ho, i teď. Teď vlastně ještě víc! Hlas Boha: Hmmm. A co já? Jaký vztah máš ke mně? Abel (zadýchaně): Radši se neptej. Hlas Boha: Ptám se. Odpověz! Abel (zadýchaně): Je mi tě líto. Hlas Boha (užasle): Cože? Proč? Abel (odpovídá přerývaně, zatímco ukládá Kainovo tělo do hrobu): Protože vůbec nevíš, jací jsou lidé. Nevíš, že je můžeš vychovávat jenom příkladem. Osobním! Tak jako Kain! Ty jsi ho strašně zklamal, Bože. Ale on se nemstil. Obětoval to vzteklé zvíře v sobě. I to zoufalství nad Tvou potměšilou volbou. Byl to ušlechtilý muž. Můj drahý bratr! Abel padne na kolena před navršený hrob a pláče. Krajina už se stmívá, na nebi jasní hvězdy. Abel, vyčerpaný pláčem, se naposledy dotkne čerstvého rovu, pak vstane a nahrbeně odchází domů. Cestou ale napřímí ramena, jde stále rychleji, osvobozeně… Touto příležitostně sepsanou ukázkou jsem chtěla naznačit, že člověk si vždycky může vybrat. Dokonce i to, jak bude číst Bibli a přemýšlet o ní. Jestliže je dnešní doba plná násilí, které se rituálně přelévá i do umění, pak to není nic nového. Umění vždy odráží dobu, v které vzniká. Ale i v totalitních režimech se pokaždé našli svobodní umělci, kteří neopěvovali režim a jeho rituály, zatímco ostatní tvořili na zakázku a stříhali své sochy a obrazy a filmy podle jednotné míry, míry svého pohodlného zbabělého života. Dnes se tihle krejčí scukli nad globální zakázkou strašit. Vedle nich ale pořád existují jiní, kteří mají odvahu mluvit o naději a ukazovat ji a předávat. A divák (čtenář, posluchač) si může vybrat, jestli chce být denně zabíjen, mučen, znásilňován, anebo bude žít svůj život podle svých vlastních představ a ve společnosti těch nejlepších tvůrců, snílků a fascinujících vypravěčů, co kdy lidstvo mělo. Jsou stále tady.

Omlouvám se panu Berkovi, Myslím, že má pravdu. Když jsem ale četl . . . Byla noc z 19. na 20. května 1952. P. Jan píše poslední dopisy na rozloučenou. Tak jsem se nedokázal vymanit ze sentimentu, že přesně po 10 letech . . . Pošt. Úř. 144, schr. 5, Praha 14 2. 6. 1962. Profesor Rozehnal ve svém dopisu záměrně nevzpomíná na 60 narozeny, ale vzpomíná na prvém místě : "Vzpomínám na své bývalé posluchače". . . Teprve pak uvádí členy své rodiny. To při našich vztazích není uvedeno jen tak náhodou. Posluchači, když čtou o zvěrstvech totality, tak se osobní vz-pomínce, při-pomínce, těžko ubrání. Zdeněk Gryc

A zas ten Rozehnal. No asi to bude nějaký kostlivec ve skříni. Neudals ho?

ani nevím...jak Venca o Milanu Dvořákovi

Příběh justiční vraždy P. Buly a Faráře Toufara + kolik ještě, zavražděných + "fešácky" žalářovaných ? / Havel, arch.Sedlák, Rozehnal, Aleša Racek...etc. Třeba jen v Jihlavě v budově Stavoprojektu, kde jsme vlastnoručně bourali vězeňské kobky. Byl tam P. Bula mučen? Ví to pan děkan Stehlík ? Osud sochaře Bohumila Kokrdy, u jehož sochy na Březinkách za cyklo-jízdy byla zastávka se vzpomínkou. Účastníci si zajisté vzpomenou, udělali moc pěkné fotografie. Důležitý je příběh autentické osoby, ne abstrakní žvejkání o masách popravených, odbytých jedním mávnutím Jak za 1.totality...tak za druhé... Kokrda za nacismu koncentrák, za druhého režimu odsouzen k popravě... PROČ ? Byl příliš slušným Čechem, že ?

PŘÍBĚH. . . příběh je IDIVIDU-ALITA, na rozdíl od mlýnku na maso . . . TOT-ALITA. MORAVSKÁ LIDOVÁ KERAMIKA od Karla Černohorského je první ucelená bible české lidové keramiky. Je věnována: "RODNÉ MORAVSKÉ ZEMI A JEJÍMU LIDU", vyšla v prosinci 1941. Věřím, že pozorný čtenář pochopí souvislost věnování a data vydání v Protektorátu. V předmluvě Ph. Dr. Černohorský píše: "Ministersvo školství a národní osvěty v Praze, země Morava a národopisná společnost česká, podporovali mne v mé práci. . . Arcibiskupská konsistoř v Olomouci mi ji usnadnila svém laskavým upozorněním na její prospěšnost. Farní úřady četných míst, moravských i mimomoravských, projevily pro ni porozumnění, tím, že mi dovolily pracovat v matrikách a ochotně odpovídaly na mé občasné dotazy"… ------------------------------------------ Touto poznámkou si dovoluji připomenout, že farář a farní úřad, nejenom se svými matrikami jsou pamětí lidu a města. Faráři jsou studovaní lidé se znalostí kumštu a architektury. Klášter v historii a kostel ve městě, byl místem hodným úcty, podobně jako jeho obyvatelé. Obohacovaly místo nejen o školství a zdravotnictví, ale také o hudbu v kostele a klid v den sváteční ne-děli. Křest a svatba, v třeba stovky let navštěvovaném interiéru, jejich babičkami je pořád něco jiného, než pěkná obřadní síň navržená panem architektem. Zajímavé jsou svatby v kapli na Roštýně. Když se den povede, je to jiné sepětí s přírodou, než v ulici města. Zkrátka a dobře, nejde zde jen o vzpomínku na "příběh"mučedníka faráře Buly v kontextu doby, vzpomínky farníků a zamyšlení, co jeho osobou ztratili. Taky pochopit třeba zrovna v současnosti, naši křesťanskou tradici v kontextu dějin. Není tak rozhodující jestli je někdo věřící, jako spíše jestli má cit a vkus. Zdeněk Gryc PS. Závěr = příběhů je spousta. Totalita je jedna.

Pane Gryc nemějte mi to za zlé, ale církev je byla a bude TOTALITA. Pan Bula byl statečný člověk jedné TOTALITY které bojovala s TOTALITOU jinou. Za dvoutisícileté vlády církve byli mučeni, umírali či byli upalování desetitisíce nejkvalitnějších občanů tohoto světa. Byly sexuálně znásilňovány církevními hodnostáři děti, v lepším případě prodávány. Páleny knihy největších myslitelů, upalováni běžní občané, ale i majetní. Vyvražďovány celé národy a páleny jejich modly. Vyzvedněte pana Bulu jako statečného člověka této zvrácené TOTALITY, neopěvujte však prosím církev, má na rukou krev jak komunisté a kapitalismus, smilstvo nevyjímaje. Jak by asi dopadl každý z nás co se to účastníme těchto blogů se svým dnešním osobním vidění světa, v nejsilnějším období církve? Byl by UMUČEN UPÁLEN. Položil jste si někdy tuto otázku? Pokud by jste chtěl stavět kostely podle církve, jistě by jste byl bohatý občan. Ale co by s vámi bylo pokud by jste měl svůj vlastní mozek a chtěl stavět to o co by BŮH neměl zájem a vám se naopak líbilo? Nebuďte se svými vědomostmi a životním potenciálem TOTALITNÍ církevní ovce, pokuste se být už konečně svobodným občanem. Církev ani komunisté vás již za váš svobodný pohled nemohou znemožnit, mučit, upálit nebo připravit o život. nebojte se již být ze strachu poplatníkem doby, nic se vám nemůže stát.

Pane Berane, s mnoha vašimi názory ve vašem příspěvku souhlasím, ale zase na druhou stranu náboženství a církev obohatila svět kulturou, stavitelstvím, vzděláním, hudbou a v mnoha případech umožnila lidem v "něco" věřit, což v dnešní době docela u populace absentuje. Historické chování církve nelze ztotožňovat se souačasnití, Každá doba nese své.

Pane Berane, z Vás přímo leje do řádků bolševická výchova. Papouškujete přesně to, co nás 40 let učili soudruzi a soudružky učitelé a profesoři na školách všech stupňů. Nechte prosím Vás církev na pokoji žít svým vlastním životem, ona se Vám do Vašeho také nemontuje, protože ona své chyby uznala, uznává, lituje jich a svými skutky je mnohokrát odčinila. Na rozdíl od celosvětového zrůdného bolševického hnutí, které si naopak myslí, že jeho skutky byly vždy jen dobré a poněkud vynechává ty miliony obětí.

No...já osobně bych se tentokrát p. Berana zastal, protože to myslím napsal střízlivě a přesně. Jenom reagoval na panem Grycem nastíněný kontrast mezi obecnou totalitou a církví, který bohužel opravdu není zase až tak extra velký.

P.Beran,hezky napsáno. Jen mám obavy,že na tohle se Zdenda nechytí. Jo takhle přihodit,že si z nakradenýho církev pomohla k mnoha stavbám a v jakým sou úžasným stylu postavený,to by byla návnada. Honza s mnoha názory souhlasí a pak popře,co Beran napíše. Asi nerozumím. Stando,mě nic takovýho soudružky a soudruzi neříkali a dokonce jsme měli ve škole i náboženství. Naštěstí pro mě po vyučování a nepovinný. Nechápu,co má ten článek společného s bolševiky?Jste naprosto mimo. Současná katolická církev se zas až tak moc neliší od tý středověký,jen nemá tu absolutní moc,tak si nemůže vyskakovat. Naštěstí.

Stando, dnes už se dá lehce vypreparovat co byla historická skutečnost a co přisazená a smyšlená fabulace. Převážná část informací o církvi a bezpřívlastkovém kapitalismu byla neoddiskutovatelnou skutkovou historií. Najděte mi ve školních knihách dějepisu a zeměpisu pojednávajících o historických světových událostech tak do roku 1900 co komunisté napsali a co nebyla pravda. Vemte si pak bibli, pročtěte si ji a zamyslete se následně na čem je založena. Ty příběhy jsou podobné jak od Ezopa se zvířátky, ale i vykradené z jiných starších kultur.

Několik poznámek ke komentáři Svatopluka Berana. Pro blogera a diskutujícího pana Gryce nastal konec dějin po sametové revoluci.Takto názorově smýšlejících najdeme víc.Totalitarismus není v samotných ideologiích(komunismus,náboženství), ale v tom, nakolik těm ideologiím podléháme - je tedy v nás samotných. Katolická církev: Je třeba rozlišovat role a chování katolické církve v Čechách,Evropě a ve světě. Je známo,že latinskoamerická katolická církev na rozdíl zejména od střední Evropy(Polsko,bývalé Československo) měla a má silnou sociální agendu. Někteří český věřící,kteří se hlásí ke katolické církvi málo zmiňují současného sociálně pokrokového papeže Františka. Dávají přednost biskupům českých a moravských diecézí,který se nepoučili ani z hříchu chamtivosti, jemuž mnozí církevní představitelé propadli při požadování údajného církevního majetku a který pověst jejich církve u většiny společnosti značně poškodil. S vděčností se stále také přiklánějí k politické pravici, která jim tento majetek darovala, a stejně jako pravice zpochybňují solidaritu, od dob francouzské revoluce zvanou bratrstvím.