Michal Stehlík
Historik a patriot. V letech 2006-2014 děkan Filozofické fakulty UK v Praze, od roku 2014 náměstek ředitele Národního muzea. V roce 2009 hlavní kurátor Dolnorakouské zemské výstavy v Telči, v letech 2010-2013 vedoucí týmu tvorby expozic Muzea Vysočiny Třebíč. Zastupitel města Dačic. Volný čas? Trocha fotografování a hlavně šest dětí.
Jihlavský červenec ve 20. století
Michal Stehlík | 05.07.2016 09:15Když nahlédneme do kalendáře historických událostí spjatých s Jihlavou, měsíc červenec je přinejmenším spjat se dvěma okamžiky. Jednak je to správní změna roku 1960, kterou přestal existovat Jihlavský kraj. Dále jsou to pak události roku 1951 a nechvalně proslulý případ Babice, kterému se letos dostalo pozornosti u příležitosti 65 let výročí a vydání nové kritické publikace. Dějiny správních změn si zaslouží vlastní pohled, zůstaňme proto nyní u roku 1951. Nemá smysl líčit podrobně babické události, k tomu je určena ona nová kniha „Babické vraždy 1951“, které se dostalo pozornosti v celostátních denících, rozhlase i televizi. Co se ve zkratce odehrálo? Na vraždu tří funkcionářů v babické škole 2. července 1951 navázalo doslova běsnění Státní bezpečnosti, která měla ostatně již od konce dubna 1951 řadu lidí ve vězení. Právě Hluboká ulice a vyšetřovací místnosti StB byly svědky nejhoršího mučení, psychického i fyzického. Mučení bez ohledu na realitu, jen aby byl vytvořen konstrukt pro politické procesy. A bylo jedno, zda se jednalo o ženy, mladé lidi nebo lidi pokročilého věku, došlo i na oblíbené duchovní v regionu. Právě budova soudu a budova StB, stejně jako Dělnický dům, to vše jsou místa, jež se stala svědky jednoho z největších politických procesů našich dějin. Od vraždy uplynulo deset (!) dní, když bylo zahájeno soudní jednání. Soudci, prokurátoři i obvinění četli či nazpaměť odříkávali své role v předem připraveném divadle. Právní stát neexistoval, obhajoba byla směšnou nápodobou skutečného hájení práv obviněného. Navíc, o rozsudcích bylo rozhodnuto v nejvyšším vedení státu a strany (Gottwald, Slánský, Zápotocký, Široký) již 10. července 1951. Dva dny před soudem. Včetně toho, že P. Jana Bulu „vyňali“ z prvního procesu, aby byl odsouzen k smrti „po žních“. I to jsou vlastnosti babického případu, i to jsou okamžiky spjaté s Jihlavou v červenci 1951. Soud trval do 14. 7. 1951 a na jeho konci bylo – pro mnohé neuvěřitelných – sedm rozsudků smrti. A to k soudu ještě chodily petice požadující tresty smrti pro všechny. Mašinerie byla rychlá a precizní – rozsudky byly vykonány po zamítnutí odvolání a žádostech o milost 3. 8. 1951 po čtvrté hodině ranní. Babice pak zůstaly pro režim důležitým mementem o třídním boji – zneužitým následně v seriálu Třicet případů majora Zemana i knihou Vlčí komando z roku 1981. Po roce 1990 pak přinesly vzpomínky aktérů mnoho subjektivních dojmů, neověřených informací a dalších tradovaných mýtů. Babice však nejsou rozhodně jen jednou historickou událostí, kterou se Jihlava a Vysočina dostávají do centra dějin. Jsou několikerým mementem. Mementem, které nás upozorňuje na nutnost hájit principy právního státu. Mementem, které nám ukazuje, že tzv. velké dějiny a celosvětové události dokážou ve své atmosféře a „přesahu“ dosáhnout i na nejmenší místa státu. Tehdejší očekávání třetí světové války bylo vnímané v každém koutě naší země. Jsou i mementem, jak je jednoduché, aby se z někdejších sousedů stali nepřátelé, jak jednoduché je postavit lidi proti sobě na tzv. dvě strany barikády. V červenci 1951 se na Vysočině vraždilo. Vraždilo se v babické škole, kde zemřeli nevinní lidé. Vraždilo se na jihlavském popravišti, kde zahynuli také nevinní. Dějiny nejsou černobílé, vyžadují od nás kritický rozum a přemýšlení o věcech. Až příliš jsme si zvykli přijímat prostá fakta a nepřemýšlet. Ale to už není jen o dějinách. Kritický rozum je nám více než třeba i dnes, kdy jsme zahlcování polopravdami i vyslovenými nepravdami, aniž bychom dokázali hned rozeznat jejich charakter. Ne, dějiny se nevracejí ani nepostupují nějak „v kruhu“. Dějiny tvoříme my a jsme to my, kdo je stále stejný. A je jen na nás, zda budeme poučitelní nebo prostě jen ti, kdo opakují chyby.
