Michal Stehlík
Historik a patriot. V letech 2006-2014 děkan Filozofické fakulty UK v Praze, od roku 2014 náměstek ředitele Národního muzea. V roce 2009 hlavní kurátor Dolnorakouské zemské výstavy v Telči, v letech 2010-2013 vedoucí týmu tvorby expozic Muzea Vysočiny Třebíč. Zastupitel města Dačic. Volný čas? Trocha fotografování a hlavně šest dětí.
Jihlavský srpen ve 20. století
Michal Stehlík | 02.08.2016 10:10Srpnové události v našich dějinách 20. století jsou logicky nejvýrazněji spojeny s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Pro Jihlavu navíc ještě ve spojení s jarem 1969 a činem Evžena Plocka. Když se v noci z 20. na 21. srpna 1968 objevila v Československu vojska pěti zemí Varšavské smlouvy, byl to pro většinu obyvatel šok, který vyvolal odpor a rozhořčení. Bylo reálně nemožné zvednout ozbrojený odpor, o to více probíhaly demonstrace a společnost vyjadřovala svůj nesouhlas mnoha spontánními projevy. Jak se však posouval čas, začal ochabovat i tento přirozený podpor. Byl podepsán Moskevský protokol, došlo k dohodě o „dočasném pobytu vojsk“, situace se – tehdejším slovníkem – nejprve „konsolidovala“, poté „normalizovala“. Na počátku roku 1969 se proti tomuto trendu postavily zápalné oběti studentů Jana Palacha a Jana Zajíce. Ten druhý přitom již neměl takový veřejný ohlas – o jeho oběti se již mlčelo. Navíc, s odstupem času se tyto oběti začaly obecně pojmenovávat jako protest proti okupaci – přitom byl jejich hlavním momentem vykřičník proti stavu společnosti, letargii, lhostejnosti, nástupu lži oproti dosavadní otevřenosti. Byl to protest dovnitř společnosti, nikoliv pouze proti okupantům. Stejné směrování měla pak jihlavská zápalná oběť Evžena Plocka ze 4. dubna 1969 – zemřel o pět dní později. Patří tak ke třem jménům, které zná naše historie jako symboly zoufalého odporu proti nastupující nové diktatuře po krachu ideálů Pražského jara. Když se u této a dalších obětí zastavíme, možná je to pro dnešního člověka až nepochopitelné. Někdo položí život za ideál svobodné společnosti, otevřenosti, spravedlnosti. Dnes žijeme v situaci, kdy máme tyto předpoklady naplněny, ale frustrují nás problémy jako je chování politických stran, neexistence kvalitních elit, zneužívání systému, apod. To ale přece ještě neznamená, že je špatná podstata. Žádný systém není ideální a pochopíme to bohužel až ve chvíli, kdy o tyto základní principy začneme přicházet. Stejně tak je pro nás stálým mementem varování před letargií a lhostejností, před mávnutím rukou nad problémy. To nevede k ničemu jinému než ztrátě oněch svobod. Demokracie není žádný systém, který se prostě nasadí na společnost, a my se v jakési mřížce pravidel pohybujeme. Demokracie je stále otevřený systém, který nejen dává, ale i vyžaduje. Aktivitu, odpovědnost. A pokud si myslíme, že jsou to jen naivní slova, vzpomeňme si na Jana Palacha, Jana Zajíce nebo právě Evžena Plocka, který nebyl osud této země lhostejný a za tato „slova“ byli ochotni nasadit i krajní oběť vlastního života.
