Petr Klukan
Narozen 2. 4. 1961 v Jihlavě, je absolventem Přírodovědecké fakulty UJEP Brno. Od roku 1993 je šéfredaktorem Jihlavských listů. Mezi jeho největší záliby patří fotografování.
http://www.jihlavske-listy.cz
Neprofesionalita profesionálních redaktorů aneb Ach, ta Třebíč!
Petr Klukan | 05.10.2007 12:17Jako by nestačil Havlíčkův Brod se svým heparinovým vrahem! Vysočinu tentokrát vyzdvihla do světla médií Třebíč. Jednak tam praská jakási skála a lidé nevědí, zda jim malá hora nepřistane na chodníku, jednak se neví, zda tam omylem (nebo dokonce záměrně) nedošlo k záměně novorozeňat a jednak člen vedení města napadl kameramana České televize, což všichni mohli vidět a redaktor ČT Marek Wollner to okomentoval, že se tam politici (ostří hoši) chovají jako za politbyra. Kdo viděl to poslední téma zpracované do reportáže o chudákovi "novináři" místních novin Františkovi Rynešovi, zlém starostovi města Ivo Uhrovi a agresivním místostarostovi Miloši Maškovi, musel skutečně nabýt dojmu, že v Třebíči panují poměry jak z doby komunismu, kdy si představitelé moci mohli dovolit takřka vše. Kdo zná poměry v Třebíči, musel se podivit nad účelovým sestříháním reportáže a hlavně neznalostí redaktorů z Prahy, kteří vyslyšeli hlas Františka Ryneše. Toho Ryneše, který se nestydí využívat suterénu novinářské etiky a své komplexy si léčí psaním až přihroublých a urážejících textů. Ženu političku, která se ho na rozdíl od mnoha politiků (ale i podnikatelů) jeho psaní nezalekla, se pokusil zostudit v článku, v němž si vzal příklad z bulvárních novinářů kdysi hanobících vzezření manželky sociálního demokrata Jiřího Paroubka. Lze klesnout níž? Tento člověk, psát o něm jako o novináři by bylo urážkou slušných novinářů, se stal prvotním průvodcem reportáže. Televizní kamera na veřejném zasedání zastupitelstva a neodbytný redaktor právě v přítomnosti a doprovodu Františka Ryneše vykonali své. Když se na scéně objevili strážníci, a nenalhávejme si, že je nezavolal někdo z vedení města, došlo ke kontrole dokladů redaktorů televize, ač k tomu vlastně nebyl důvod. Následné ujetí nervů a sáhnutí (drbnutí, bouchnutí, plesknutí, praštění, nazvěte si to jak chcete) pak bylo vyústěním vyhrocené situace. A chyby okresních politiků pokračovaly dál a dál... až do konce reportáže. V této souvislosti se nedá nevzpomenout na incident, který se stal v Jihlavě ke konci devadesátých let, na sklonku funkčního období tehdejšího starosty Františka Dohnala. Útoky několika novinářů "placených" skupinou jihlavských podnikatelů, z nichž jsou vrcholné špičky již několik let trestně stíhány, vyvrcholily také po zasedání zastupitelstva, kdy starosta František Dohnal na další a další nesmyslné dotazy reagoval zbrunátněním a slovním vybuchnutím. Všichni přítomní novináři viděli jeho výbuch z afektu, někteří však jeho slova vzali vážně a přepsali je do "svých" tiskovin. Starosta svá slova posléze dementoval, omluvil se za ně, ale poznamenal, že nechápe, jak je někdo vůbec mohl vzít vážně. Výsledek? Podnikatelům se podařilo pošpinit pár lidí v Jihlavě a novináři, kteří se k tomuto propůjčili, buď přestali psát, nebo se usídlili v různých periodikách, včetně MF Dnes. Starostovi Františkovi Dohnalovi nedovedli dlouhodobě ublížit a ten se posléze stal hejtmanem, a nyní dokonce zastává funkci prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. Třebíč takovou skupinu podnikatelů, která by brojila proti někomu z politiků, nemá. Třebíč má svého Františka Ryneše. Člověka, kterému se psaní do novin stalo možností, jak získávat nad lidmi moc. Ač lze reakci představitelů radnice při znalosti místních poměrů a mnohaletého zostouzejícího tlaku lidsky chápat, nelze je schvalovat. Občané mají skutečně právo znát otázky na všemožné odpovědi. A to právě prostřednictvím médií. Ta totiž nejvíce zprostředkovávají vazbu mezi občany a politiky. I když by redaktoři neměli překračovat určité hranice elementární slušnosti, vždy se najdou tací, kteří to udělají. Je jen na politicích, co si z toho vyvodí. Mohou se rozhodnout takovému novináři neodpovídat, nebo reagovat na jeho dotazy pouze písemně, ovšem se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Oni sami ale musí vědět, jak kamerou natočená jakákoliv podrážděná reakce zapůsobí na lidi, které zastupují. Vždy se přece dá neodbytné a neohlášené redaktory odkázat na jiný čas, kdy se v klidu mohou připravit. Jaké by asi bylo vyznění reportáže, kdyby třebíčský starosta do kamery s úsměvem odpověděl: "Rád vám odpovím na vaše dotazy, ale, prosím, sjednejme si schůzku na jindy, nyní máme jen krátkou přestávku v zasedání." Při profesionálním přístupu novinářů, zvláště v České televizi, by měla být tato odpověď respektována. Samozřejmě s tím, že by se o daném tématu jindy skutečně pohovořilo. Televizní reportáž však zaznamenala jen starostovo postupné ujetí nervů, a ne odpovědi předtím. Ani veřejnoprávní médium není a nemůže být ušetřeno kvalitativních výkyvů svých redaktorů. Přesto musím říci: I mizerný novinář může objevit nebo poukázat na nějakou nepravost. A bylo by chybou nebýt nápomocen při odhalování špatností jen proto, že na ně poukázal nesolidní člověk, s nadsázkou řečeno - i kdyby to měl být sám belzebub. Existuje třebíčská kauza Vídeňský rybník, za kterou původně televize přijela? Těžko říci, protože se redaktor k jádru problému kvůli strkanici před kamerou vůbec nedostal. Důvodem odmítání vedení města odpovídat a následného handrkování však byla především spolupráce redaktorů televize s nedůvěryhodným člověkem v Třebíči. Výsledná reportáž pak působí značně účelově a svědčí o neprofesionalitě reportérů ČT a profesionalitě střihačů digitálního záznamu, kteří dokážou vykouzlit jakýkoliv virtuální svět. Petr KLUKAN