Pane Komárek souhlas. Díky za každá podobná data, která mohou občany vést k přemýšlení o ekonomických nástrojích ODS a TOP09, jimiž ničí a demontují sociální zázemí Evropy, které bylo budované hlavně na těžkých osudech občanů v druhé světové válce a po ní. ODS i TOP09 zneužívá lidského zapomínání a na vysoce promyšlených tezích různých parvicových politologů a ekonomů přispívá k novému typu vykořisťování a zneužívání národa národem a člověka člověkem. Jedná se o neoliberální demokracii, jejíž nynější světové rozpínavosti jsme svědky. Žijeme nyní 20 let po ukončení vlády jedné strany a vedle nás vyrustají nezměrní boháči, vedle kterých je například rozvráceno solidární zdravotní zajištění občanů, a přibývají další a další lidé na obou stranách sociálního spektra bez osobních amorálních hodnot, které jsou v moderním světě a demokracii nezbytností k životnosti společnosti.

S tou daní u těch vyšších kategorii, je to přesně tak jak říkate. Začíná to už u 100 tis. a výše. Jedno je jisté -tento způsob výpočtu daně z tzv. superhrubé mzdy a strop na platbu pojištění způsobil to, že nižší příjmové skupiny platí vyšší dan´než předtím a ten kdo vydělá nad 100 tis. kč platí dan´nižšší. Dále jak už jsem tady řekla na jiném místě se tím podporují všichni manažeři zahraničních firem u nás, kteří do této kategorie spadají. Takže já v tom nemůžu najít absolutně žádnou logiku.Podporujeme vlastní obyvatele, nebo cizí ? To je výpočet šitý na míru učitých skupin. Ted´se mluví o změně ve zdaňování, uvidíme s jakým bonbonkem zase vládní koalice přijde.Někdy se mi zdá, že výběr daní u nás je postaven na princípu letadlových her - zavedeme to pro všechny, protože jich je hodně a čím více lidí se naskládá tím lépe. Lidé to nějak skousnou a těch skutečně bohatých se to ani nedotkne. A co si pak člověk má myslet o takové politické garnituře?

Já osobně nejsem ani vysoká ani nízká příjmová skupina. Nějaká stokoruna mě totálně nezajímá - pokud se opravdu dostane na případné povodňové škody a to se dostane, protože je stejně nakonec stát zaplatit musí. Je mi jedno, jestli ta moje stokoruna je větší a zelenější než stokoruna od mého šéfa. Tyhlety teoretické výpočty a pěkné řeči o tom, jak "bohatí" platí menší daně jsou sice hezké, ale je třeba se na to podívat také trochu z druhé strany - po selsku. Takže si vezmeme tužku a papír a vrátíme se do školy : Když má někdo plat 10 000 a platí daně 20 %, tak mu stát sebere dvě tisícovky. A když má někdo plat 100 000, ale daň nespravedlivě jenom 10%, tak mu stát sebere těch tisícovek deset. To tedy znamená, že platí NIŽŠÍ daně ? Já nevím, školy nemám, ale přijde mi, že je to pětkrát více. Paní Pilková, co myslíte, že by ti "zahraniční manažeři" udělali, kdyby měli platit daň percentuálně stejnou ? Nebudou jednoduše papírově zaměstnaní u nás, ale ve svých mateřských firmách. Daně půjdou do jejich domovských zemí a náš stát nebude mít vůbec nic. Pane Komárku, dovoluji si Vás poprosit o konkrétní odpověď na jeden zcela konkrétní dotaz - už je zase na přetřesu vracení majetku církvím (doufám, že jen na přetřesu a ne na pořadu). Vůbec nepolemizuji o tom, nakolik oprávněně, nebo neoprávněně. To by se prosím případně platilo z čeho ? Lidovci, pro něž je narovnání majetkových křivd vůči církvím jednou z priorit (alespoň tedy myslím, že pořád ano) to mají vymyšleno jak ? To určitě z daní těch sociálně nejslabších nepůjde, že ne ? Pyšná princezna... Já znám taky plno pohádek. Poslední dobou se mi nejvíc začíná líbit "Obušku z pytle ven"... :)

Pane Komárek. Budu reagovat krátce: pokud se katolické církvi vrátí odcizený majetek, tak jak ona se vyrovná s těmi kterým v historii majetek sebrala?

Pane Komárku, děkuji za Vaši odpověď. Byť jsem zcela jiného názoru, velice si vážím Vaší ochoty věcně a argumentačně debatovat a zodpovídat konkrétní dotazy - to zde bohužel mnohdy zvykem nebývá. Opravdu s Vámi nemohu souhlasit ohledně výše daní - tak jak to naznačujete, by to vedlo k tomu, co už tady jednou delší dobu bylo pod názvem socialismus, kteroužto jsme oba, byť velmi mladí, zažili. Mít co nejširší "střední stav" - šedivou masu poslušných a spokojených. Odkazovat na to, že někomu po zdanění zbude více než druhému je totiž podle mě čirý populismus zavánějící až komunismem :) S navracením majetku jsem se pouze zeptal a jak jsem uvedl, nepolemizuji o oprávněnosti, či neoprávněnosti - nejsem historik. Ale já osobně se třeba stavím za navrácení majetku Baťovi. Nebýt Bati, ten Vámi chtěný střední stav by jistě nikdy nic tak fenomenálního jako Zlín nevybudoval. Stejně tak církev samozřejmě pouze nepálila čarodějnice a nekřižovala bezvěrce, ale v mnoha dobách byla zejména nositelkou vzdělání, vědění a kultury. Co ukradeno bylo, má jistě být vráceno. Jde jen o to jak a kým. Bohužel zpět k daním - jinak než je systém nastaven to nepůjde. Pokud tedy jak píšete, jste čtenářem učebnic ekonomie, tak zajisté také víte že každá snaha o násilné přivírání příjmových nůžek vede ke zcela logickému vzrůstu šedé a černé ekonomiky. V důsledku je na těchto snahách bitý vždy pouze stát, potažmo ostatní daňoví poplatníci.

Já bych chtěl jen říct,že na diskusi o vrácení majetku církvím se už moc těším.

Pán si tady dělá dobrou agitku. Současně ale říká že rovná daň je dobrá, bohatší by měli platit víc a chudší míň. Na co teda rovnou daň? Je to takové malé politické perpetuum mobile. Stavět se do role lidoveckého Jánošíka - pa Komárek by se měl stydět. Všichni jsme si rovni, jen někteří jsme si rovnější - že?

Pane Ďásku já s vámi také v mnohém nesouhlasím. Například na poslední váš odstavec - Bohužel zpět k daním - jinak než je systém nastaven to nepůjde. Pokud tedy jak píšete, jste čtenářem učebnic ekonomie, tak zajisté také víte že každá snaha o násilné přivírání příjmových nůžek vede ke zcela logickému vzrůstu šedé a černé ekonomiky. V důsledku je na těchto snahách bitý vždy pouze stát, potažmo ostatní daňoví poplatníci, - jsou historické dklady které dokazují, že po ponechání možnosti jedincům k nekontrolovanému otevírání přímových nůžek, dochází k hospodářským krizím, revolucím a světovým válkám. V této části vašeho druhého odstavce - Mít co nejširší “střední stav” - šedivou masu poslušných a spokojených. Odkazovat na to, že někomu po zdanění zbude více než druhému je totiž podle mě čirý populismus zavánějící až komunismem :) - se domnívám, že vám není zcela jsný princip pojmu ,,střední vrstva,, jako nejdůležitějšího občanského stavu pro zajištění sociálního principu poválečné evropské společnosti. A výraz - šedivá masa poslušných a spokojených - dokreslující váš pohled, je podle mne již zcela mimo realitu pojmu střední vrstva. Odkáži na následující článek, který snad mnohým může poodhalit potřebu a význam střední vrstvy obyvatel v posindustriální společnosti, kterou doufám měl pan Komárek na mysli. Střední vrstvy. Německá realita a české iluze. Jan Keller, Petr Schnur Ve všech evropských zemích probíhá proces sociální polarizace. V některých rychleji, v jiných pomaleji. Proces eroze již citelně zasáhl střední vrstvy i v tak bohaté zemi, jako je Německo. V mnohem méně bohaté České republice se zatím mnozí opájejí zcela falešnými nadějemi. Zejména mladí lidé žijí v iluzi, že jsou adepty vstupu do TOP vrstev. Německý institut pro hospodářský výzkum / Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung (DIW) uvedl již v roce 2008, že za posledních sedm let poklesl podíl obyvatelstva s příjmem kolem průměrného platu (podle Spolkového statistického úřadu z roku 2008 to bylo 41 509 eur ročně v západním Německu a 30 151 eur ročně ve východním Německu) ze zhruba 62 % na přibližně 54%. V praxi to znamená, že na 5 milionů Němců opustilo střední vrstvu. Pouze desetině z nich se podařil „skok“ do vysokovýdělkového sektoru, zbytek „spadl“ do nižších a nejnižších vrstev. Souběžně s tím se v zemi zvýšil podíl osob ohrožených chudobou. V roce 2006 to byla již čtvrtina obyvatelstva, což oproti roku 2000 znamenalo nárůst o 7%. Tento trend nebyl zastaven, ba naopak. Nová studie zmíněného institutu z letošního roku uvádí, že zatímco v roce 2000 patřilo k nižším vrstvám 18% obyvatel Německa, o devět roků později to bylo již 22%. K takřka stejnému výsledku dospěla i studie poradenské firmy pro podnikatele (sic!) McKinsey (rovněž z roku 2008), která shodně diagnostikovala silný sociální propad prohlubující se od počátku 90. let. Na pozadí tohoto trendu představila firma dva scénáře vývoje do roku 2020. Pokud bude v příštích deseti letech průměrný průmyslový růst v zemi stejný, jako je nyní, vypadne ze středních vrstev směrem dolů dalších 30% obyvatel. Dosáhne-li hospodářský růst minimálně 3%, nebude úpadek příjmů tak drastický a sociální deklasování zasáhne menší podíl středních vrstev. V porovnání se studií DIW – a zde je příznačné, že autorem těchto scénářů je poradenská firma – existuje ovšem několik sporných bodů. Za prvé: Firma McKinsey se nezmiňuje o naprosto rozdílné společenské, ale i právně-politické situaci v letech šedesátých až osmdesátých na straně jedné a od let devadesátých až dodnes na straně druhé. Pronikavá změna se týká nejen Německa, ale celé Evropy. Tříprocentní hospodářský růst existoval ve Spolkové republice naposledy v 70. a počátkem 80. let, tedy v době před expanzí globálního kapitálu a před uzavřením Maastrichtské smlouvy (1992), která globálnímu kapitálu dokořán otevřela hranice evropských států. Za druhé: Právě kombinace takřka absolutní „svobody cestování“ spekulativního kapitálu a postupného oslabování regulativní funkce státu bez odpovídající nadnárodní náhrady vedla k tomu, že firemní zisky a ekonomický růst automaticky neznamenají snižování nezaměstnanosti, ani nevedou k růstu příjmů zaměstnanců. Ba naopak: totalita trhu s jeho principem „maximalizace zisku“ s sebou přinesla snahu o „minimalizaci personálních výdajů“ – samozřejmě nikoliv na manažerské úrovni. V důsledku toho může „volný vnitřní trh“ stále efektivněji obcházet princip kolektivních smluv, což v praxi znamená celkovou destabilizaci pracovních poměrů. A za třetí: Udržení střední vrstvy nezávisí jen na tempu hospodářského růstu, ale především na rozdělení vytvořených reálných ekonomických hodnot. V tomto případě se ovšem nejedná primárně o ekonomický, nýbrž o čistě politický problém. Nastavení neoliberální politiky a její vliv v evropském kontextu zaručuje jediné - ani při nominálním tří a více procentním hospodářském růstu nemusí být proces postupného deklasování středních vrstev zastaven. Porovnejme s touto ekonomickou realitou stále ještě bohaté země očekávání obyvatel chudší země, jakou je Česká republika. Navíc země, která je exportně úzce provázána s ekonomickou situací Německa, a tedy do značné míry závislá na jeho prosperitě. Ani po dvaceti letech „úspěšného dohánění Evropy“ nemá příliš smyslu porovnávat příjmovou situaci českých středních vrstev s německými. Zjistili bychom pouze to, že zatímco ceny rostou u nás evropským tempem, příjmy domácností tuto dynamiku nemají. Z čerstvých výsledků letošního průzkumu téměř tisíce domácností Ostravy však víme, jak hodnotí svoji situaci lidé u nás subjektivně. Sociální sebezařazení Ostraváků je následující: Nejchudší vrstva 15,7% Chudší vrstva 22,1% Střední vrstva 45,1% Bohatší vrstva 17,1% Porovnáme-li toto sebeocenění s výší úspor dotyčných domácností a s výší jejich dluhů, pak názorně vidíme, jak neadekvátně mnozí lidé svoji situaci hodnotí. Do obou chuších kategorií se nám z celého souboru zařadilo zhruba 38% respondentů. Téměř polovina respondentů (47,6) však deklaruje, že nemá vůbec žádné úspory, a další téměř čtvtina (23,4%) má úspory nižší než 50 000 Kč. Zatímco tedy téměř tři čtvrtiny zkoumaných domácností jsou prakticky bez peněz (a to i z hlediska českého, nejen evropského), méně než polovina jich připouští, že jsou chudé. Stejná iluzornost vládne i na pólu opačném. Zhruba 17% respondentů se nám zařadilo do vrstvy bohatých. Ovšem úspory vyšší než 200 000 Kč deklaruje jen sedm a půl procenta dotazovaných a úspory přesahující půl milionu pouze něco málo přes dvě procenta. Ještě mnohem názorněji vidíme virtuálnost pohledu na realitu u mladé generace. Ze zmíněného výzkumu je patrné, že nejvíce si u nás fandí lidé mladší 35 let. Za velmi chudé se z nich považuje méně než jeden z deseti, za bohaté naopak plná čtvrtina. Přitom naprosto žádné úspory v této generaci nemá zhruba 57% dotazovaných. Úspory nižší než 50 000 Kč deklaruje další téměř čtvrtina z nich. Výsledek? Téměř 80% mladých lidí z našeho vzorku je prakticky bez peněz, ale jen méně než 10% si připouští, že jsou opravdu chudí. Naopak, za členy nejbohatších vrstev se považuje téměř čtvrtina nejmladší generace (23,4 %). Přitom úspory nad 200 000 Kč z nich nemá ani 5% a úsporami vyššími než půl milionu disponuje v této generaci jediné procento. Zadluženost mladých je naopak nezanedbatelná. Každý pátý v nejmladší generaci má půjčku do 50 000 Kč, každý desátý půjčku v rozmezí 50 000 až 200 000 Kč, zhruba 6% má půjčku přesahující půl milionu korun. Příslušníci mladé generace v našem vzorku výrazně častěji volili v letošních volbách pravicové strany. Přitom jsou to lidé, kteří jsou méně zámožní než zbytek populace a jsou nejzadluženějších ze všech. Častěji než jiní se však domnívají, že jsou členy nejen střední vrstvy, nýbrž přímo vrstvy nejzámožnější. Není radno být v této věci škodolibý a blahopřát pravicovým politikům k dezorientovaným voličům. Spíše je na místě obava z toho, co se stane, až se realita, kterou již zažívají země bohaté, protne s iluzemi lidí v zemích, jež byly svými politickými špičkami odsouzeny k chudobě. Diskuze o navrácení církevního majetku, bude jistě silná a na těchto blozích to s námi nebude mít pan Komárek jednoduché. Protože mimo majetku také musí jít o vědu a kulturu předkřesťanských společností, s kterými se vize jediného boha v západních zemích v průběhu své vlády v prvního tisíciletí nijak nepárala, a tím minimálně na 1 300 let, zcela zastavila vědecký, lékařský a fylozofický rozvoj evropské společnosti.

Víte - já nevím, školy nemám. Těžko opravdu říct, co je střední vrstva. Obvykle se tak označují drobní živnostníci, ani chudí ani bohatí, kteří se živí poctivou manuální prací. Prostě třeba takoví to co mají pneuservis a natvrdo se vás zeptají - "Chcete to s dokladem nebo bez ?" Když se naivně zeptáte "A v čem je rozdíl" tak vám prosťáčkovi vysvětlí "No bez dokladu to budete mít levnější o dépéhá". Nebo takové ty stavební firmy, které vám udělají půdní vestavbu (samozřejmě taktéž bez dokladu), přičemž se za ten týden doma naučíte docela slušně mluvit ukrajinsky od "brigádníků". Kmenoví zaměstnanci se zásadně v listopadu pošlou "na pracák" a v březnu se zase přijmou zpět, přičemž dostanou minimální mzdu a "prémie" bokem v obálce. To je podle vás ten zlatý střední stav, který drží náš stát nad vodou ?

Hoši zbytečná debata. Ani jeden z vás to nezmění. Jen přidám svůj názor. Když dvacet, tak všichni. A kolik to je absolutně, to pro mě není důležitý, protože statistiky si každej autor zfalšuje sám. A pokud jde o majetek církví, tak ty bych hnal až by se za nima prášilo. Jestli chcou někomu pomáhat ať si pomáhají, ale ať se mi neserou do života. Navíc náboženství nepřineslo světu nikdy nic kloudnýho, tak šup s ním do stoupy. A jestli církev kdy měla nějaké hodnoty, tak si jich byla dobře vědoma a světu je rozhodně nepředala. Nemám rád náboženství, jakohokoli charakteru.

Pane Ďásek taky nejsem studovanej, byl jsem rád že jsem se vyučil. Snažím se něco víc zjistit z knížek a na internetu snad až posledních pět let. V té době, kdy jsme tady začínali - vy, xxxxx, pana Simon, daňovej soumar i já, to jednou asi nejpřesněji odhalil ixko se slovy - BERAN si aspoň občas někde něco přečte. Od té doby co mě však začal od sportu bolet celej člověk a holky už mě asi fakt nechtějí, s čímž se zřejmě smiřuji nejhůř :), mi skutečně zbývá více času na čtení a tak když přidu večer po odpolední nebo ráno po noční a neusnu ani po pivu nebo štamprleti tak čtu a píšu o tom co jsem si přečetl a co je mému myšlení, z toho přečteného, asi tak nejbliž. Uvědomuji si, že sílu, čas a vědomosti už na změnu nemám. Většina času i síly mi zůstala v tom sportu a hezkejch holkách, možnost nabývání vědomostí jsem také propásl a tak aspoň na ta starší kolena cvičím sval šedé mozkové kůry, dokud mi ještě trochu myslí a je schopen udržet myšlenku a kostru pohromadě :) Nechci si nechat úpně všechno od naší elity - občas říkám rytířské chátry - , líbit a nechat jim prostor k oblbování lidí, zcela zadarmo a bez boje.

No a ten střední stav se domnívám, že jsem jak já tak i vy, tak i xxxxx a daňovej soumar, či před dvěma lety i pan Simon. Prostě občané s přímem mezi 20 až 100 tisíci Kč měsíčně.

Sebrali mi nejen stovku Toto je plagiát Kalouskův tah Drábkem Nejde samozřejmě o žádnou šachovou figurku, jak by se mohlo některým na první pohled zdát. Ale že jde snad o promyšlený tah ministra financí, o tom by se dalo uvažovat. Po zhlédnutí včerejších (17. 02. 2011) Událostí na kanálu ČT24 mohl mít český divák dojem, že Drábek je Kalouskův muž na černou práci. Na horní liště onoho pořadu, běžícího v televizi od 19,00 hod, totiž vyběhla zpráva v přibližně takovém znění: Drábek: DPH bude sjednocena na 20%. Zpozorněl jsem. Copak je Drábek ministr financí, aby oznamoval změny v kompetenci MF? Ne, je přece ministrem práce a sociálních věcí a jeho primární starostí je zaměstnanost občanů a penzijní zabezpečení ve stáří. Ale pravdou je, že jsem se pak dočkal i Miroslava Kalouska. A to, když se na obrazovce objevila kauza 54 osob podezřelých z pletich a zločinného spolčování na Ministerstvu obrany. Řekl jsem si tedy: Aha, na špatné zprávy má Kalousek Drábka a Hegera a ty zaručeně dobré zprávy bude prezentovat on sám. Zcela v duchu známého pravidla, že když se mi něco nepodaří, oznamovací větu zabalím do 3. osoby, nejlépe neživotného rodu (třeba řeknu – „nějak se nám to pokazilo“). Když se mi ovšem něco podaří, a 54 podezřelých osob je bezesporu kapitální úlovek, okamžitě většina z nás neopomene nasadit 1. mluvnickou osobu v plné parádě. Jako bych to byl právě já, kdo zatáhl síť a vytáhl všechny ty kapry z rybníka. Je to řečnická zásada, kterou podvědomě užíváme všichni, a bratr Kalousek v tom není žádnou výjimkou. Takže, přátelé, zapamatujte si dobře. Když se na obrazovce ukáže Drábek, držte si dobře své klobouky a peněženky, neboť patrně půjde do tuhého. Pro méně chápavé diváky by naše veřejnoprávní televize takové výstupy měla doprovázet ikonou okousaného jablka v pravém horním rohu obrazovky. Když se však v televizi objeví Kalousek v povznesené náladě, zajděte si do sklepa pro šampaňské. Může se slavit. Kalousek je naše druhé slunce. Nezapomeňme se za toho svatého muže před spaním ještě pomodlit, aby mu Hospodin, až jednou přijde do nebe, odpustil Boží DPH a spotřební daň na jeho oblíbený alkoholický nápoj. Protože se mi zazdálo, že opravdu řeč v médiích nějak šikovně skrývá svůj informační obsah, troufl bych si převyprávět důchodovou reformu, o kterou jde, řečí, které snad porozumí i děti. 1. důchodový účet se hroutí - hodně nezaměstananých a hodně důchodců + zastropované odvody bohatým 2. vyřešíme to REFORMOU! 3. reforma bude mít náklady - sice nikdo neřekl za co - ty zaplatí všichni navýšením DPH ze snížené sazby na 20% cca 50 miliard ročně 4. těchto padesát miliard reprezentuje výpadek na odvodech z povinného sociálního a důchodového pojištění ve prospěch privátních fondů 5. ergo kladívko všichni prostřednictvím DPH, ač cestou nepřímou zaplatíme privátním penzijním fondům 50 miliard ročně Takhle snad je to jasné a může být pochopeno! Takže hurá pojďme jim platit s úsměvem a transparentem REFORMA! Snad naše penzijní fondy budou investovat chytřeji než ty co investovaly do BP. Co na závěr? GOT MIT UNS! Teda spíš s našimi dětmi. Mě už to mine!

Berane, není problém si část tvých ,,výpotků,, dát do Google a máme zdroj: Britské listy..to jsi opravdu tak ubohý, že se nezmůžeš na nic jiného? Mimochodem, ještě Tě platí islámisticko bolševická organizace nezakladnam kde jsi aktivním členem?

Pavle narozdíl co o tvé genialitě není sebemenších pochyb, viď. Že je v článcích odemne, hodně myšlenek a plagiátů z Britských listů ví yde už každý, to neříkáš nic nového. Každý z nás tady používá myšlenky a vize někoho jiého. Jde o to že naše media mnohé skutečnosti úmyslně neprezentují a tím neumožní našim občanům demokratický přístup ke skutkovým světovým a celospolečenským informacím. Jsem přesvědčen, že Britské Listy jsou jedním z nejdůležitějších internetových demokratických nástrojů v této republice a v podstatě žijí a jsou financovány pouze na podkladě dobrovolnosti finančních příspěvků jejich čtenářů a bezplatného zveřejňování přispěvků pisatelů. Jde v podstatě o modernější formu semizdatových informací v dnešním neoliberálním světě. Máš li i ty sám potřebu se dozvídat něco o proběhlých skutečnostech ve světě i u nás, která ti naše media nezdělí a nebo zcenzurují - stejně tak jako za vlády jedné strany před rokem 89 a tím vlastně demokracii řízeně oklešťují, můžeš klidně podpořit další existenci Britských listů podpisem petice přímo na University of Glaskow. "Tato univerzita byla založena v roce 1451. Velká studentská schůze proti škrtům na Glasgow University, pátek 11. 2. 2011 Další existence Britských listů, které jsou projektem University of Glasgow (mohou dosud existovat, protože je jejich šéfredaktor placen jako docent university v Glasgow, projekt Britských listů nedostává od univerzity žádné přímé dotace), je přímo spojena s kauzou další existence tamějšího střediska (Centre of Excellence) pro studium středovýchodní Evropy. Další informace ZDE. Facebook: Modern Languages and Cultures at the University of Glasgow under Threat My nížepodepsaní chceme vyjádřit svůj pevný odpor proti hrozbám, které činí vedení University of Glasgow centru Moderních jazyků a kultur. Navrhované škrty by vážně ohrozily kvalitu vzdělání v humanitních oborech, ve společenskovědních oborech i jinde. Zpochybnily by také podstatnou měrou tvrzení univerzity, že slouží širší společnosti poskytováním takové odborné kvalifikace svým absolventům, která jim umožní fungovat v dnešním světě, v němž jsou jazykové a kulturní kompetence naprosto zásadní. Pokud souhlasíte, že jsou moderní jazyky důležité pro univerzitní vzdělávání ve Velké Británii, a pokud se stavíte proti škrtům navrhovaným na University of Glasgow, podepište níže uvedenou petici. Zásadní manažerská rozhodnutí budou učiněna velmi brzo, takže je tato věc naléhavá. Přímé www stránky jsou tyto. www.blisty.cz/

Islámsko bolševistická strana už mě Pavle přestala platit, protože jejich výsledku již bylo dosaženo. Teď mi již na má bankovní konta do Švýcar a na Kajmanské ostrovy, přestala od KGB a od Iránské tajné služby docházet finamnční podpora. Ač jsem se snažil během této doby využít těchto dotací k tomu stát se i presidentem, nějak mi to nevyšlo a jsem teď na dlažbě. Úplně se mnou skončili. To jsou hajzlíci, viď. Pavle přeji ti, ať vzkvétá tvá inteligence neomezeně a nezadržitelně vzhůru.

Doufám, že vedle toho jak je tento plagiát dlouhý nebude pro většinu i složitý. Daň z ubrané hodnoty Jan Keller Dovolte mi, abych se stručně vyjádřil k tomu, jaká je dnešní situace odborů. Odbory a zaměstnanci obecně se stávají předmětem dvojího vydírání. Nejen současná, ale i předchozí vlády nás dostaly do situace, kdy se u nás vzácně propojují všechny nevýhody země ekonomicky méně vyspělé s nevýhodami zemí vyspělých. Společně se zeměmi méně vyspělými máme dosahovat vyšší konkurenceschopnosti především nízkými mzdami. Cena práce je u nás několikrát nižší než u našich západních sousedů. Vládě se to však zdá stále ještě příliš mnoho a dělá maximum pro to, abychom dále zchudli. Tam, kde to jde přímo, sníží platy o deset procent. Tam, kde to bezprostředně ovlivnit nemůže, zařídí, že se peníze záhadným způsobem ztratí, takže na mzdy a platy se zase nedostává. Zároveň se však na nás chystá také to, k čemu dochází v zemích ekonomicky vyspělých. Průmysl odtamtud odchází a majitelé velkých peněz se snaží zhodnotit svůj finanční kapitál v jiných odvětvích. Dělají to tak, že zpoplatňují všechny mimopracovní oblasti života lidí. Lidé mají bankám a privátním fondům zaplatit i s úroky za to, že chtějí být zdraví, že chtějí vzdělání pro své děti, že nechtějí zestárnout v nedůstojné chudobě. Velké peníze se tak zmocňují celého života těch, kdo příliš peněz nemají. Zpoplatňují celou lidskou existenci. Studium, nemoc a stáří jsou pro toto vydírání mimořádně vhodným polem. Na rozdíl od oblasti práce nevytvářejí prostor, ve kterém by bylo relativně snadné se organizovat a hájit společný zájem. Studenti, nemocní a důchodci jsou ještě snadnější kořistí než zaměstnanci. Dostáváme se tak do obtížné situace. Na jedné straně bychom měli souhlasit s co nejnižšími mzdami, aby firmy, které u nás působí, byly co nejvíce konkurenceschopné. Zároveň bychom z těchto stagnujících (či dokonce krácených) příjmů měli vyživovat všechny ty, kdo by rádi podnikali s našim zdravím, vzděláním a vidinou spokojeného stáří. Majetné skupiny tímto způsobem pouze diverzifikují svá podnikatelská rizika. Něco svých peněz uloží do výroby, něco do fondů, ve kterých se máme pojišťovat před nejistotou, kterou pro nás vytvářejí na trhu práce. Pro lidi práce to ale znamená zdvojení rizika. A pro odbory velkou výzvu. Pokud by se odbory omezovaly pouze na tlak na udržení dosavadní úrovně mezd a dalších výhod, pak budou objektivně napomáhat těm kapitálově silným skupinám, které chtějí investovat do obchodu se vzděláním, zdravím a stářím. Čím vyšší mzdy si odbory na firmách vybojují, tím více jim budou moci vzít podnikatelé se sociálními riziky. Jestliže odbory naopak neuspějí a životní úroveň velkých skupin zaměstnanců výrazněji poklesne, nebude možno z těchto lidí profitovat v oblasti mimo práci. Jejich lidský kapitál bude chřadnout, což sníží i ziskové možnosti těch, kdo je budou zaměstnávat. Co v této složité situaci dělá česká vláda? Řeknu to slušně. Počíná si velice nerozumně. Pokud bychom současné vládě na slovo věřili to, co tvrdí o probíhajících reformách, museli bychom si skutečně myslet, že její členové dočista pozbyli rozumu. Prakticky ani v jedné oblasti nevedou totiž reformy k naplnění toho, co vláda prohlašuje za své cíle. Vezměme si reformu trhu práce. Zde je proklamovaným cílem vlády zvýšit výkonnost a konkurenceschopnost ekonomiky. Pokud by tento cíl vláda skutečně sledovala, musela by vytvářet podmínky pro rozvoj kvalifikované pracovní síly, která bude motivována k odvedení maximálního výkonu v rámci své firmy, vůči níž je vysoce loajální. Vláda však dělá vše pro to, aby náš trh práce byl zaplněn pouze sezónními pracovníky, kterým bude jejich firma naprosto lhostejná, neboť nebudou vědět dne ani hodiny, kdy se ocitnou na dlažbě. Novela zákoníku práce se rozhodně nesnaží vytvořit pracovní prostředí, které bude motivovat k maximálnímu výkonu. Právě naopak. Jejím cílem je udělat z firem průchozí prostor, ve kterém se budou mezi dveřmi potkávat přicházející a odcházející nádeníci. Žádný z nich se dlouho nezdrží, žádný z nich nebude motivován, aby se s firmou identifikoval. Nezájem pracovníků o osud firmy, ve které jsou momentálně zaměstnáni, je vládou podporován vskutku cílevědomě: nahrazováním plnohodnotných pracovních smluv prací na omezenou dobu, či šířením smluv na dobu určitou, ale také třeba podporou částečných úvazků, které umožní rozdrobit plnohodnotnou práci mezi více žadatelů. Jako kdyby chtěla vláda vyhloubit co nejhlubší příkopy mezi firmou a jejími zaměstnanci a dát zaměstnancům co nejvíce důvodů k tomu, aby jim byl osud firmy naprosto lhostejný. Originálním příspěvkem vlády v tomto směru je ustanovení, podle něhož tomu, kdo sám podá výpověď, bude podpora v nezaměstnanosti výrazně krácena. Nečasova vláda neustále mluví o svobodě. Přitom se rozhodla dát lidem naprostou svobodu volby mezi tím, vytrvat na pracovišti v roli „pracujících chudých“, anebo se stát nezaměstnanými se sníženou podporou v nezaměstnanosti. Z hlediska této zvrácené logiky je vcelku pochopitelné, že lidé si už nebudou moci k podpoře v nezaměstnanosti přivydělat jako dosud až polovinu minimální mzdy. Proč byl zrušen institut nekolidujícího zaměstnání? Asi z obavy, že by činil pracující příliš flexibilními. O skutečnou flexibilitu vláda přes veškeré své proklamace žádný větší zájem nemá. Jak by ho mohla také získat? Řada ministrů dnešní vlády prokazuje svoji flexibilitu tím, že sedí v ministerském křesle za nadstandardní odměny již nějakých dvacet let. Tito lidé chtějí učit národ flexibilitě. Ti nejpružnější z nich v pravidelných intervalech rotují mezi různými ministerskými rezorty. Jako kdyby snad pro jejich zvládání nebylo třeba naprosto žádných zvláštních dovedností. Vláda se patrně domnívá, že receptem na vyšší výkon podaný na pracovišti je zastrašování zaměstnanců a jejich udržování v trvalé nejistotě. Je pravda, že jistá míra nejistoty může být motivující, může zvyšovat výkon. Vidíme to opět právě na ministrech české vlády, kteří jsou si jisti, že si svá křesla díky různým volebním fintám udrží snad dalších dvacet let. Jejich naprostá sebejistota jim evidentně brání v tom, aby jakýkoliv zaznamenatelný výkon podávali. Ti nahoře by ale neměli zapomínat, že ti, kdo pracují, jsou v naprosto odlišné situaci. Nesčetné výzkumy opakovaně prokazují, že pokud vzroste nad určitý bod míra nejistoty, ve které je člověk nucen žít, pak daný člověk už výkon nezvyšuje, ale naopak – stává se apatickým. Vláda by byla jistě ráda, abychom se stali apatičtí a tolerovali její diletantismus. To je ovšem jen další důkaz jejího nerozumu. Je spolehlivě zjištěno, že pokud lidé žijí ve velké nejistotě příliš dlouho, dříve či později si najdou způsob, jak nejistotu redukovat. Také lidé u nás si takový způsob určitě najdou, i když to pro tuto vládu není dobrá zpráva. Zatím nás vlastní vláda tlačí do pozice země, která má propojovat všechny nevýhody slabé ekonomiky se všemi výhodami pro silné kapitálové fondy. Je třeba tuto slepou uličku opustit a najít způsob, jak posílit náš ekonomický potenciál tak, aby z něho měli prospěch všichni, a nejen soukromé pojišťovací fondy. Čím déle budeme s tímto hledání otálet, tím více času bude mít vláda k tomu, aby z nás udělala rozvojovou zemi někde na úrovni Tuniska anebo Egypta. To bychom neměli dopustit. Měli bychom naopak požadovat, aby vláda zaplatila „daň z ubrané hodnoty“. Daň z toho, jak poškozuje zaměstnance, jak neřeší problém korupce. Daň z toho, jaký paskvil hodlá předložit namísto penzijní reformy. Daň z toho, jak ničí českou kulturu zvýšením DPH na knihy a kulturní akce. Tím vším vláda ubírá na hodnotě a kvalitě našeho života a na důvěře, kterou lidé stále ještě mají k demokracii. Pokud vláda nezaplatí daň z hodnoty, kterou této zemi a její budoucnosti soustavně ubírá, pak my jak plátci daně z přidané hodnoty se v životě nedoplatíme.

Většina občanů je různými politickými stranami neustále oblbována svými politickými vizemi, za kterými ovšem běžný občan se svými nynějšími školními znalostmi vůbec nic nezná o principu daní a jejich následcích na společnost. Podívejme se nyní kam a jak nás navrhovaným a použitým daňovým plněním směřují pravicové vlády. Pohleďme na to, co jsou a jak a na kom, se projevují vyměřované daně občanům české republiky, přes vědomosti učitelky ekonomie a data Taxation trends in the EU. Tento můj plagiát napsala Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. - kdo je ona dáma? Přednáší ekonomii na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede Katedru politologie a společenských věd. Je spoluautorkou knih Energetická bezpečnost - geopolitické souvislosti(2008), Energetická bezpečnost - reakce na krizi(2009). Její nejposlednější velice zajímavou knihou je Globalizace a Krize - souvislosti a scénáře, kterou vydalo nakladatelství Grimus v roce 2010. Ministr Kalousek si pochvaluje koaliční dohodu, která by měla vést ke skokovému navýšení DPH o deset procentních bodů u většiny statků, které se nyní nalézají ve snížené sazbě. Ministr Bárta nicméně s úsměvem ujistil „socky“, že jim vybral několik potravin, aby nezdechly ihned v první fázi úžasných reforem trojkoalice. S pobavením zbohatlíka vlastnícího Maserati národu sdělil, že je příliš tlustý a že ryby a zelenina tedy zůstanou ve snížené sazbě. Že v ní nezůstane voda, teplo a ostatní náklady, které se v ceně potravin stejně tak projeví, už ovšem nedořekl. Stejně tak už se nikdo z vlády „rozpočtové odpovědnosti“ neobtěžoval zabývat tím, že globálně dochází k bezprecedentnímu nárůstu cen potravin, za kterým stojí jak politika biopaliv, tak i souběh neúrod v klíčových zemích (například v Rusku) . Trend k vyššímu zdanění spotřeby je nicméně obecný a koliduje s celkovým zaměřením vyspělých zemích k sociálnímu a daňovému dumpingu. Jak uvádí Taxation trends (Eurostat), mezi lety 1995-2007 došlo v řadě zemí EU k navýšení nepřímého zdanění. Nicméně žádná země EU nemá jednotnou sazbu DPH – mimo Dánska ovšem (viz dále). Následující tabulka (Taxation trends in the EU 2010) nabízí přehled sazeb DPH (v%) v členských zemích EU za rok 2010 Přehled sazeb DPH (v%) v členských zemích EU za rok 2010 Země Základní sazba Snížená sazba Super-snížená sazba Belgie 21% 12% 6% Bulharsko 20% 7% - ČR 20% 10% - Dánsko 25% - - Německo 19% 7% - Estonsko 20% 9% - Irsko 21% 13,5% 4,8% Řecko 23% 11% 4,5% Španělsko 18% 8% 4% Francie 19,5% 5,5% 2,1% Itálie 20% 10% 4% Kypr 15% 5/8% - Lotyšsko 21% 10% - Litva 21% 5/9% - Lucembursko 15% 6/12% 3% Maďarsko 25% 5/18% - Malta 18% 5% - Nizozemí 19% 6% - Rakousko 20% 10% - Polsko 22% 7% 3% Portugalsko 25% 5/12% - Rumunsko 19% 9% - Slovinsko 20% 8,5% - Slovensko 19% 6/10% - Finsko 23% 9/13% - Švédsko 25% 6/12% - Velká Británie 17,5% 5% (0) Zdroj: Taxation trends in the EU, 2010, str. 102 Nepřímé daně, především DPH, jsou daněmi se silně regresivním dopadem, tedy daněmi, které nejvíce postihují ty nejchudší, protože zdaňují spotřebu, která v jejich výdajích zaujímá největší část (relativně s tím, že tyto skupiny nemají z čeho vytvářet úspory). Jak konstatuje učebnice Veřejných financí, úvod do problematiky, Jitka Peková, ASPI, ISBN 978-80-7357-358-4, str. 368: „Nejméně distorzní daně, např. daň z přidané hodnoty, která využívá pouze jednu sazbu, mají regresivní dopad, jsou nespravedlivé. Relativně více sníží příjem poplatníků s nižším příjmem než poplatníků s vyšším příjmem.“ Ministr Kalousek má vůbec slabost pro Ramseyho daně – tj. daně, které mají malý distorzní dopad (nemění chování daňového poplatníka, u zboží jsou to například statky s nízkou poptávkovou elasticitou), kam ovšem můžeme zařadit i daň z hlavy – kterou už pan ministr také slavně – i když zatím jen po stokoruně – aplikoval. Protože daňový mix by měl plnit úkol efektivnosti (výběr daně), ale také spravedlnosti, bývají Ramseyho daně v daňovém mixu vyspělých zemí doprovázeny progresivním zdaněním, tak aby byl kompenzován degresivní charakter nepřímých daní. Zatímco v Dánsku je jednotná sazba DPH doprovázena velmi vysokým zdaněním nejbohatších fyzických osob (sazba 51,5%!) – jen ve Švédsku je ještě vyšší 56,4%, pak Česká republika patří mezi země, které mají extrémně nízký poměr přímých daní. Jak uvádí Taxation trends, nejnižší poměr přímých daní z celkových má Bulharsko (21%), dále pak Slovensko (22,1%) a následuje hned ČR (23,5%). Není divu, že ČR se touto politikou daňového dumpingu dostala rovněž mezi země, kde sazba přímých daní klesla nejsilněji a opět se nalézá v sousedství Bulharska, Rumunska a Slovenska, což by zřejmě měly být země, které nám jsou vzorem. Podíváme-li se na skupinu zemí, které aplikovaly tzv. rovnou daň – pak se do výše zmíněné skupiny ještě přiřadí pobaltské státy. Podívejme se podrobněji na srovnání České republiky a Dánska, aby vyniklo, do jaké míry je daňový mix obou zemí odlišný. Dánsko: DPH – jednotná sazba 25% (2010) Nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob: 51,5% (2010) Poměr přímých daní na HDP: 30% (2009) Poměr nepřímých daní na HDP: 16,8% (2009) Souhrnná daňová kvóta (včetně sociálního pojištěn), poměr k HDP: 48,2% (2008) Výdaje na sociální ochranu: 29,1% (r. 2006 – Eurostat) ČR: DPH – naplánována jednotná sazba 20% (s několika málo výjimkami) Nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob: 15% Poměr přímých daní na HDP: 7,4% (2009) Poměr nepřímých daní na HDP: 11,4% (2009) Celková daňová kvóta: 36,1% (2008) Výdaje na sociální ochranu: 18,7% (r. 2006) zdroj ZDE ZDE Shrneme-li, pak Dánsko používá jednotnou vysokou sazbu DPH v kombinaci se silně progresivními složkami daňového mixu pro financování širokého státu blahobytu. Česká republika má naopak extrémně regresivně vychýlený daňový mix – ať již v nepřímých daních, nebo v konceptu tzv. rovné daně. Na rozdíl od Dánska svůj sociální stát úspěšně destruuje. Česká vláda tedy nejvíce bere těm nejchudším (příjmová složka), přičemž zároveň snižuje, respektive ruší sociální zajištění těchto skupin. Sdírá je tedy z obou stran. Jako vláda jim NIC neposkytuje, naopak ohrožuje jejich další existenci – a to ve prospěch těch nejbohatších. V tomto kontextu je možné se podívat na typické znaky, které vykazují rozvojové a málo vyspělé země: extrémně nízké zdanění velmi vysokých příjmů důraz na financování prostřednictvím nepřímých daní (snazší výběr) odliv kapitálu do zahraničí (v ČR – vysoce záporná výnosová bilance, která strhává do záporu celý běžný účet, odliv v roce 2009 téměř 10% HDP!) vysoká míra korupce, klientelismus špatná vymahatelnost práva špatné fungování státní správy, neefektivita Bylo by možné dodat ještě další znaky rozvojových zemí, jakými jsou nízká akceptace politických institucí občany, tendence k nepokojům, převratům a revolucím.

Existuje možnost se přes bouře v arabských zemích, proti tamnímu zkorunpovanému vládnímu estabilišmentu a přes počátek americké vzpoury státních zaměstnanců proti tamnímu vládnímu estabilišmentu - o kterém česká media zprávy nešíří nijak překotně -také přidat k občanským nepokojům která naruší a demokratickou cestou odstraní nynější zkorunpovaný český estabilišment? Wisconsin: Počátek americké vzpoury? Vzniká další hnutí zaměřené na obranu chudých a střední třídy. Města po celé zemi v USA, chystají na 26. února Akční den "zaměřený na korporátní daňové podvodníky". Chvíli to trvalo, ale události ve Wisconsinu ukazují, že chudí a střední třída v USA jsou možná připraveni vracet rány. Madison může být pouhým počátkem, napsala Sarah van Gelder pro magazín Yes! o protestech proti omezování práv zaměstnanců. Vzpoura, která zasáhla Tunisko, Egypt a některé části Evropy, jeví známky toho, že se uchytila ve Spojených státech. Zaměstnanci veřejného sektoru a jejich příznivci ve Wisconsinu dělají čáru přes rozpočet plánu guvernéra Scotta Walkera zrušit kolektivní vyjednávání a jednostranně seškrtat odměny. Učitelé, univerzitní studenti, hasiči a další přišli v desetitisícových počtech do hlavního města. Protesty proti podobným protiodborářským opatřením se rozbíhají v Ohiu. Mezitím vzniká ještě další hnutí zaměřené na obranu chudých a střední třídy. Města po celé zemi chystají na 26. února Akční den "zaměřený na korporátní daňové podvodníky". Strategie vychází z britské kampaně Uncut, která začala tím, že skupina lidí v londýnské hospodě - hasič, zdravotní sestra, student a další - přišla s nápadem, který zahrnuje zčásti taktiku náhle se srotivšího davu (flash mob) a zčásti nenásilnou blokádu v sedě (sit-in). V článku publikovaném listem The Nation Johann Hari vypráví příběh o frustraci této skupiny vládními škrty. Pokud by Vodafone, jediná korporace s obrovskými daňovými úlevami, zaplatila podle standardního daňového tarifu, škrtů by nebylo třeba. Skupina tuto zprávu šířila sociálními médii a pořádala hlasité nezdvořilé demonstrace. Nápad rychle získal virální charakter, blokující davy se objevovaly v nákupních střediscích po celé Británii a mnohé z poboček musely přerušit provoz. Teď se zformovala americká větev Uncut a oznámila, že akční den 26. února bude sladěn s plánovanými protesty britské kampaně. Některé skupiny zatím o svých cílech mlčí, ale některé se zaměřily na Bank of America. Cílem je podle webové stránka kampaně "přitáhnout pozornost k faktu, že Bank of America obdržela z vládního sanačního fondu 45 miliard, zatímco převedla své daně do 115 zahraničních daňových rájů... A zdůraznit fakt, že chudí a střední třída nyní za tuto velkorysost platí drastickými vládními škrty."

Toto je plagiát Něco o penězích a následném vzniku či zániku dluhů. Tvorba peněz Zdálo by se přirozené, kdyby peníze byly vytvářeny státem a vstkutku, centrální banky vypadají, jako by byly majetkem státu, i když požívají určité autonomie. Říkám shcválně “zdají se” a “jako by byly”, protože centrální banky, které takřka ztělesňují čtvrtou mocnost, narozdíl od tradičních státních, jsou jen zdánlivě pod kontrolou státní moci. Když stát potřebuje peníze, nepředá centrální bance příkaz vložit určitou sumu na účet státnní pokladny. Ne, stát dnes může dostat peníze jen dvěma způsoby. Jedním z nich je zdanění občanů, druhým je vzetí půjčky. Když centrální banka uvádí peníze do oběhu, činí tak pouze v podobě půjčky. Stát musí o tyto peníze požádat jen v podobě půjčky a tu musí splatit I s úroky. To samé se děje, když potřebuje soukromník profinancovat nějaký nákup a chybí mu hotovostní zdroje. Banka je šťastná, že může dít půjčku, pokud můžete složit záruky a zavážete se, že vše splatíte I s úroky. Jak mohou v bance tyto zdroje vytvořit? Dobrá otázka. Není to státní tiskárna ani mincovna, kde se tyto peníze vyrábějí? Vytištěné bankovny josu považovány za majetek centrální banky. Nejsou předány státu, aby je mohl použít na své výdaje, naopak jsou uvedeny do oběhu pouze proti určité položce, náhradě. Každý, kdo tyto bankovky chce pro svou útratu, musí si je “koupit”, postoupením části svého kreditu. Ale v každém případěm je většina kolujících peněz (přes 90%) nikolikv v podobě bnankovek nebo mincí, ale v podobě “kreditů”. Když se vydáte do vaší banky a požádáte o půjčku, tak banka přímo na místě tyto “peníze” vytvoří, tak, že napíše číslice na váš účet. Tyto peníze lze vyzvednout v podobě bankovek, což se ale děje zřídka, nebo je možné je utratit vypsáním šeků či příkazů k úhradě. Banky si udržují jen malinkou část svých kreditů v hotovosti, zbytek se pohybuje přemisťováním číslic z jednoho účtu na druhý. Nejdůležitější, co je třeba vědět: peníze vznikají zadáváním čísel do počítače. V praxi se to děje následovně: Za každých 10 000, které banka poskytne jako půjčku, je třeba vložit 1000 nebo 20000 do centrální banky. To znamená, že když banka nahromadí 1000 000 v podobě vkladů, může si držet v hotovosti 10 000 a uložit u centrální banky 90 000. Následně může banka vytvořit 900 000 čerstvých peněz jednoduše tak, že napíše tato čísla na účty některých svých klientů. V případě, že vláda potřebuje peníze, je procedura mírně odlišná, ale zato s týmž výsledkem. Vláda musí vložit bony, jež jsou certifikáty půjčky, papírky, proti nimž vláda může získat peníze a prostřednictrvím nichž slibujenásledné splacení sumy, navýšené o “úroky”. Tyto certifikáty “zakoupí” banky. Mohou být prodány dále jejich klientům nebo mohou v rukou bank zůstat. Vlády naopak je proůvěrována kreditem, resp. sumou korespondující s jejím závazkem. Ironí siutace je, že vlída, která by měla být autoritou vydávající peníze, které obíhají v zemi, je nucena si peníze půjčovat od soukromníků (prostřednictvím bank) a platit za tyto půjčky úproky. Nyní začínáme chápat, proč vláda nemá peníze a proč mnoho z našich daní, které se dostanou do státní pokladny, se odutud ubírá ke splátce úroků z dluhy, aniž by se dostalo na pravé a skutečné výdaje státu. Ďábelský mechanismus Co se stane, je-li dluh splacen? To je zajímavé. Zaplacené úroky se stanou vlastnictví banky a číslice, která byla vytvořena za účelem půjčky, je zničena. Tím samým způsobem, jakým byla suma “vytvořena” za účelem poskytnutí půjčky, je nyní “znehodnocena” neboli zničena, jakmile je dluh splacen. Což znamená, že banka nejenž může tvořit peníze v zásadě z ničeho. Ale také že si může přivlastňovat úroky a potom tyto peníze ničit, jen proto, aby se musel celý cyklus opakovat u dalšího klienta. Jestli jste se někdy podivovali nad tím, odkud pocházejí zdroje na nákup nejnádhernějších a největších budov, tak toto je vysvětlení. Pokud vám nesprávné připadá už toto, tak jen počkejte, až se doslechnete o té opravdu ďábelské části tohoto plánu! Každá národní ekonomika potřebuje peníze, aby mohly být prodávány a kupovány zboží a služby. Jestliže je peněz příliš málo, zboží se nemůže prodat, ceny klesají a této situaci se říká “deflace”, Pokud se peníze stanou ještě vzácnějšími, tak se ekonomie nakonec dostane do recese, výroba se zastaví a práce již není, začíná bída. Pročež je velmi důležité, aby množství peněz v oběhu bylo vždy dosatečné a lidé byli schopni nakupovat nabízené zboží a služby. Druhým extrémem je situace nadbytku hotovosti, který přináší inflace. Inflace je stejně nežádoucí jako deflace. Optimální jsou peníze se stabilní kupní silou. Dnes nemá vláda jiné nástroje, než nepřímé, k tomu, aby zajistilo takovouto stabilitu, protože tvorba kreditů je široce rozšířeným jevem dirigována bankami.Pročež, vidouce, že vláda nemůže vytvářet svoje pneíze, má jedinou možnost jak zajistit, aby ekonomie disponovala dostatkem peněz a to pokračovat v braní půjček. A to je důvod, proč vlády nemají nikdy peníze a proč již pracujeme více než šest měsíců v roce a stát. Platíme úroky kromě výdajů státu. JE to ďábelské, že? Soukromý monopol, které prostřednictvím bank uvádí do oběhu naše peníze, počínaje centrální bankou a pochopitelně pokračuje ostatními bankami, obchodními. Jsou to bankovní zákony, které umožňují bankám vytvářet a zneužívat kredit, nikoliv vláda, která by měla pro své vlastní občany peníze tvořit.

Mám k upravem zákoníku práce stejné výhrady jako pan Beran. Nevím proč by člověk, který si sám dá výpověd´nemohl pobírat stejnou podporu v nezaměstnanosti jako když dostane výpověd´od zaměstnavatele, Jak už jsem konstatovala, tyto návrhy pocházejí od lidí jako ministr práce a sociálních věcí pan Drábek, který nikdy nebyl v pozici zaměstance neustále tlačeného někam do kouta ,až mu jednou rupnou nervy a dá výpověd´. jak by také mohl -když celý svůj život strávil někde ve výzkumném ústavu a jako člen představenstev státních ziskových firem ? Také zrušením přívydělku 4000 kč k podpoře - je šlápnutí vedle. My jsme v období náporu krize-když Bosh začal propouštět, využívali právě práce nezaměstnaných, aby pokryli výpadek vlastních zaměstnanců z důvodů nemocenské a dovolených. Oni pomohli nám a my jim-alespon částečně. Ale lidé, kteří vydělávají státisice jako tí co to zrušili , nechápou jak je někdo rád, když si může vydělat pár stovek nebo tisíc vedle podpory. A jestli si někdo myslí, že to donutí podniky přijmout tyto lidi nastálo, tak se plete- nemůžete přece přijímat někoho na měsíc na pokrytí dovolené nebo nemoci. Vládnoucí garnitura si zkrátka dělá a bude dělat co chce a smát se všem z pozice svých 10-20 násobně vyšších výdělků všem ostatním. Na Slovensku vláda rozhodla, že bude rozdávat potraviny- těstoviny a mouku občanům odkázaným na dávku v hmotné nouzi jedná se o 345 000 lidí to jest 7 % obyvatel Slovenska. Dnes oni a zítra my. To jsme to teda daleko dotáhli -za chvíli se budou možná rozdávat žobračenky a někdo se koupe v penězích a směje se.

To je pravda. Je to takovej brejlatej dědek a ukazujou ho každý večer na ČT1 hned po večerníčku.

Získání správné úvěr je vždy velký problém pro zákazníky finančních potřeb. Úvěry a cenné papíry jsou předmětem Že zákazníci se stále více zabývají najít legitimní úvěrovou věřitele. Tato půjčka Úroková sazba pro mé 2% Minimální částka, kterou musí zaplatit 2.000 dolarů půjčky Maximální částka je $ 10,000,000.00. Máte-li zájem finanční pomoc, obraťte se prosím na: tonyrockloanagency@gmal.com Žádost o úvěr jméno příjemce Email :.......... Země :......... Státu :....... .. Město :......... Zip :......... Mobilní :..... ... Fax :......... Datum narození :........ Sex :........ . :........ rodinný stav Povolání: ... ..... Potřebného množství :..... :........ Účelem úvěru Kreditní / čas :......... Po dokončení výše uvedené položky by měla být naše Protokol / Fakulta okamžité ověření a následné přezkoumání a aplikace.

Vážená paní Pilková, to co vy popisujete by mělo relevanci v době, kdy by "neexistovala" nezaměstnanost. Dobrovolné neodůvodněné ( vychytralé ) odchody ze zaměstnání a tím vyplácení dávek v nezaměstnanosti zatěžují statní rozpočet což není zrovna v této době přijatelné. Chápu, že se najdou případy, kdy vztah zaměstnanec vers. zaměstnavatel nejsou ideální a je nutné je nějak řešit, ale to už je osobní rozhodnutí každého jedince, zda se mu to vše vyplatí a do jakého jde rizika.

Ekonomický systém nastartovaný paní Tacherovou a panem Reganem nás může zavést a zřejmě i vede zpětně k otroctví. Lidé bez práce budou pro obce pracovat pouze za třítisícové životní minimum a tím vytlačovat z práce legálně pracující občany, kteří pracují dejme tomu za deset až patnáct tisíc hrubého, z nichž se samozřejmě stanou nezaměstnaní a po určité době to budou opět oni kteří již nebudou dělat za oněch 15 hrubého nýbrž odvádět tu samou práci ve větším počtu nezaměstnaných za životní minimum. Tento systém u nás nyní zaváděný, popisuje již pan Keller v jedné ze svých knih jako již běžně používaný jiných demokratických zemích. Obchod s nezaměstnanými jako s bezplatnou pracovní silou. Již v polovině roku 2009 vstoupil v platnost zákon o veřejné službě z dílny tehdejšího ministra práce a sociálních věcí P. Nečase. Veřejná služba se týká osob v hmotné nouzi, což jsou v drtivé většině případů nezaměstnaní, kteří nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo kterým uplynula podpůrčí doba. Tito lidé musí zadarmo odpracovat pro obec 20 hodin veřejné služby, aby získali nárok na životní minimum ve výši 3 125 Kč. Pokud zmíněných 20 hodin osoba v hmotné nouzi zadarmo neodpracuje např. proto, že veřejnou službu nemá obec povinnost nezaměstnaným poskytnout, dostává takový občan existenční minimum ve výši 2 020,- Kč. Zákon o veřejné službě je v rozporu s Listinou základních lidských práv a svobod, neboť každý má právo na spravedlivou odměnu za práci. Tato odměna by se měla řídit zákoníkem práce. Není možné nikoho nutit, aby pracoval pouze za sociální dávky. Společnost se k nezaměstnaným chová hůře než k osobám odsouzeným k výkonu trestu, neboť pokud vězni pracují, dostávají za svoji práci mzdu. V roce 2010 začaly obce nezaměstnané používat pro veřejnou službu ve větší míře než v předchozím roce. Máme signály svědčící o tom, že obce omezují stavy svých zaměstnanců, kterým musí platit mzdu a místo nich přijímají nezaměstnané, kteří jim stejnou práci vykonají zadarmo v rámci veřejné služby.