Pavel Paulát
Narozen v roce 1957 v Jihlavě. Jsem člověk, kterému není jedno, co se děje v jeho zemi, kraji i v jeho městě. "Když budete mít deset tisíc nařízení, zničíte jakýkoliv respekt k právu". Winston Churchil
Další promarněné šance ke zproštění povinnosti zavést euro v ČR
Pavel Paulát | 19.10.2018 23:32Zproštění povinnosti zavést v ČR společnou měnu euro dosud žádná česká vláda nenavrhla i přes to, že až si Evropská komise usmyslí, euro v ČR zavede i bez našeho souhlasu. V praxi chci doufat, že zatím k tomuto scénáři nedojde, avšak podle úmluv k tomuto může dojít kdykoliv i přes odpor občanů i našeho parlamentu. Lze ale vyjednat výjimku ve Smlouvě o fungování EU. Tuto smlouvu změnit lze, několikrát se tak i stalo. Ze strany ČR se příležitosti k prosazení této výjimky již v minulosti naskytly, ale byly bohužel promarněny ve jménu dobrovolného předávání našich dosavadních národních pravomocí do Brusele nevoleným byrokratům. O první promarněné příležitosti jsem se již zmínil v minulém blogu, a to při vlastním vstupu do EU při přístupových jednáních… Druhá promarněná příležitost – Lisabonská smlouva Další příležitostí, jak prosadit výjimku ze zavedení eura pro ČR byla „Lisabonská smlouva“. Ta změnila zásadním způsobem Smlouvu o Evropské unii. Lisabonskou smlouvu vyjednávala vláda Mirka Topolánka a hlavním Topolánkovým vyjednavačem byl Jan Zahradil. Česká republika se ve smlouvě vzdala práva veta v mnoha oblastech rozhodování Evropské unie, souhlasila se zmenšením váhy hlasu při rozhodování!! Nic za to ČR nezískala. Ani výjimku ze zavedení eura nikdo neprosazoval. Silové prosazení Lisabonské smlouvy u nás zůstává velkou ostudou celé České republiky a zejména ODS a jejího tehdejšího premiéra Mirka Topolánka. Existuje málo případů v dějinách, kdy by se někdo dobrovolně vzdal svých práv, aniž by za to cokoliv získal. Třetí promarněná příležitost – ESM Třetí příležitost nastala, když německá kancléřka Merkelová připravila změnu Smlouvy o fungování EU, na jejímž základě by eurozóna mohla zřídit Záchranný fond eu-zóny. Eurozóna se v roce 2010 dostala do velmi vážných potíží. Kombinace jednotné měny a předlužení jižních států eurozóny si vyžádala obrovské půjčky předluženým zemím. Toho se obávali Němci už v r. 1992, kdy Evropská unie vznikala. Ochota k zavedení eura a opuštění spolehlivé německé marky byla tehdy mezi lidmi a mezi ekonomy hodně malá. Euro bylo spíš snem politiků, kteří byli posedlí evropským sjednocováním. Němci ale v tomto roce 1992 do smlouvy o fungování EU prosadili několik ustanovení, která měla zabránit tomu, aby na zbytek eurozóny jednou finančně dopláceli. Němci souhlasili se zavedením společné měny, ale aby se zabránilo tomu, že by do budoucna byli nuceni neustále finančně pomáhat slabším členům eurozóny, přidaly se do smluv věty o tom, že Evropská centrální banka nesmí být zneužita k financování státních rozpočtů a že v EU nikdo neručí za dluhy druhých. EU tedy nemohla zřídit záchranný fond, skrze který by jedni platili dluhy druhých. Bránila tomu Smlouva o fungování EU. Ve smlouvě to bylo napsáno jasně právě proto, aby nebyli ostatní nuceni na slabé ekonomiky eurozóny doplácet. Politici ale chtěli záchranné fondy za každou cenu zavést a udržet euro při životě. Německý ústavní soud konstatoval, že se buď musí skoncovat se zachraňováním zemí eurozóny z peněz daňových poplatníků ostatních zemí, což by byl nejspíš konec eura jako takového, nebo že se musí změnit smlouva. Kancléřka Angela Merkelová se rozhodla pro změnu smlouvy. Merkelová na zasedání Evropské rady v březnu 2011 navrhla, aby se do Smlouvy o fungování EU přidal nový odstavec: „Členské státy, jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.“ Tento výše zmiňovaný odstavec měl umožnit zřízení finančního fondu na zachraňování zemí eurozóny. Když nemůže půjčovat zemím peníze Evropská unie nebo Evropská centrální banka nebo jednotlivé státy, zřídí země eurozóny nový fond - Evropský stabilizační mechanismus. Se změnou smlouvy, aby byla platná, museli vyslovit souhlas premiéři všech členských států. Každý premiér tak měl právo veta. To byla skvělá příležitost pro vyjednávání. Českým premiérem odpovědným za přijetí změny smlouvy byl tehdy Petr Nečas (ODS). Prezident republiky i Česká národní banka tehdy premiéru Petru Nečasovi doporučovali, aby využil příležitosti a vyjednal pro Českou republiku výjimku ze zavedení eura. Prezident republiky Václav Klaus 18. listopadu 2010 oslovil premiéra Petra Nečase dopisem: „Vážený pane předsedo vlády, od guvernéra České národní banky jsem dostal stanovisko ČNB k materiálu ´Východiska k připravovanému trvalému mechanismu krizového řízení pomoci pro eurozónu´, který má být projednán na vládě České republiky. Názor ČNB se mi zdá velmi rozumný a myšlenka podmínit souhlas České republiky s připravovanou změnou Lisabonské smlouvy a s ustavením permanentního krizového mechanismu požadavkem, aby byl České republice poskytnut opt out na zavedení eura, je vysoce potřebná. Velmi se za ni přimlouvám.“ Prezident znovu apeloval na premiéra 27. ledna 2011 „Přestože Česká republika dosud nepřijala euro a zmíněný mechanismus má platit pouze pro členské země eurozóny, otevírají se přijetím navrženého postupu do budoucnosti značná rizika ohledně dalšího směřování EU v hospodářské oblasti a schopnosti České republiky je ovlivnit a prosazovat své zájmy. Na tato rizika jsem Vás upozornil již ve svém dopise ze dne 18. listopadu 2010 a doporučil v souvislosti s připravovanou změnou Lisabonské smlouvy a ustavením permanentního krizového mechanismu nastolit požadavek na poskytnutí opt outu pro Českou republiku na zavedení eura, který by možná rizika pro nás omezil.“ Premiér ale na tyto dopisy nedbal a v březnu 2011 se změnou smlouvy bez podmínek souhlasil. Stačilo, aby premiér Nečas Merkelové sdělil, že podpoříme jí navrhovanou změnu smlouvy o fungování EU, ale jen když tam ještě přidají větu, že Česká republika nemusí přijmout euro, když nebude chtít. Nic takového Petr Nečas neřekl. Změnu smlouvy podepsal a nic za to nechtěl. Nepřímo tak Českou republiku zavázal vstoupit nejen do eurozóny, ale i do záchranného fondu ESM. Až EU rozhodne o zavedení eura v ČR, budeme se muset přidat i do fondu ESM (lidově „trvalý euroval“), kam budeme muset přispívat miliardami korun na zachraňování krachujících států eurozóny (Slovensko, které přijalo euro na to doplácí dodnes a v budoucnosti při krachu dalších evropských ekonomik ještě doplácet bude..). Čtvrtá promarněná příležitost – přístupová smlouva s Chorvatskem Nečasova vláda promarnila ještě třetí příležitost. Smlouva o EU se měnila znovu, když k Evropské unii přistupoval její další člen – Chorvatsko. To byla opět příležitost pro nás, kdy se tato smlouva měnila. České republice byla na jednání Rady EU slíbena výjimka v jiné věci – výjimka z uplatňování Charty základních práv EU. Bylo domluveno, že se taková výjimka (jakou si již během vyjednávání Lisabonské smlouvy sjednaly Polsko a Velká Británie) přidá do Smlouvy o přistoupení Chorvatska do EU. V roce 2009 se premiéři dohodli, že naše výjimka bude připojena ke Smlouvě o Evropské unii v okamžiku uzavření příští přístupové smlouvy. Bylo dojednáno i přesné znění textu, který se ke smlouvě měl připojit: „[Výjimka] o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království se použije na Českou republiku.“ http://register.consilium.europa.eu/doc/srv?l=CS&t=PDF&gc=true&sc=false&f=ST%2015265%202009%20INIT Do přístupové smlouvy s Chorvatskem se ale nepřidalo nic z toho, co bylo slíbeno. Nejenže česká vláda souhlasila nakonec s tím, že se výjimka pro nás z uplatňování Listiny základních práv EU do přístupové smlouvy s Chorvatskem nepřidá. Česká republika za své netrvání na této slíbené výjimce nezískala nic. Opět stačilo požadovat, aby se do Smlouvy o fungování EU přidala věta, že se na Českou republiku nevztahuje povinnost zavést euro. Naše vláda ale jako obvykle nepožadovala vůbec nic.