Klaus Mike Hübner

Učitel na státním gymnáziu v Jihlavě, člen ZO Strana zelených v Jihlavě.

Ze života blokádníka II

(autorem článku je opět Kamila Hronová)

(můj blog má sloužit jako motivace k diskuzi. Na ty z Vas kdo chtějí jen slovně napadat a to bez věcního podkladu, jednoduše nelze reagovat.) 

Ze života blokádníka II. aneb zpátky v pekle

Krátce po sepsání a uveřejnění  první části zápisků z blokádnického života jsem na Šumavu odjela podruhé.Stejně jako  mnozí jiní jsem zjistila, že ta nejistota, co se asi děje na místě,  se nedala vydržet. Hlavou krouží pouze myšlenky typu: “jak to tam zvládají, kolik stromů zase padlo, atd.”  A tak jsem se sebrala a odjela na dalších osm dnů. Ovšem jak čas plynul a situace na místě se stávala stále vyhrocenější, jsem pocítila, že jsou moje zápisky zastaralé a musím psát dál. Chtěla bych totiž, aby byla společnost pravdivě informována o tom, co se na Šumavě odehrává.  Po několika dnech na Šumavě jsem totiž získala pocit, že jsem se ocitla v jakési paralelní realitě, kde zákon a právo naprosto přestaly fungovat. Kde platí jen arogance, korupce, brutální moc a právo silnějšího. Na místě jsou neustále porušovány všechny možné zákony a na naše protesty či citace zákonů policisté stereotypně odpovídají slovy : “O tom s vámi nebudu diskutovat.”  Tam, kde byla dříve klidová zóna, nyní stojí desítky aut, kolem pobíhají těžkooděnci a vyvlékají lidi ven z lesa. Jako bychom byli ve válce.

Náš nenásilný odpor policisty dráždí a tak den ode dne zvyšují brutalitu svých zákroků. Každý den je někdo mučen. Kupodivu se zdá, že jsou to častěji ženy. A že policisté každý zákrok natáčejí na kameru? Není nic lehčího než odehnat svědky, oběť obestoupit a vypnout kameru. A pak to může začít…

Velké pozornosti se ze strany médií dostává místním obyvatelům. “Chtějí prý zelenou Šumavu a bojí se o své domovy”.  Pokud bych je neviděla ve skutečnosti, tak bych pro ně měla pochopení. Trochu jiné je potkat je ve skutečnosti. Je to zfanatizovaný řvoucí dav, ve kterém nechybí zakuklenci a psi vzpínající se na řetězech. Zřejmě to nejsou lidé, kteří stojí o demokratické principy. Kromě nich je mezi místními samozřejmě mnoho normálních lidí, kteří jsou rozeštváváni mediální agenturou najatou parkem. Ta pilně tiskne propagační materiály proti nám a tvrdí, že jsou dílem všech místních obyvatel. Bohužel, ti kteří s tím nesouhlasí, raději mlčí. Ona ta jejich chalupa může také lehce shořet… Kam až je druhá strana ochotna zajít jsem poznala na vlastní kůži. Když jsme se vraceli z rozhovoru s novinářem na Modravě,  autu, které jsme chvíli nechali bez dozoru selhaly brzdy. Řidič to nějak zvládl. Já jen přemýšlím, zda to byla pouze pohrůžka nebo zcela vážně míněný pokus o vraždu?

Respektovala bych lidi, kteří mají opačný názor, ale jsou ochotni si poslechnout můj názor. Bohužel na Modravě se stalo to, že místní lidé vyhnali aktivisty, kteří si otevřeli informační stánek a chtěli diskutovat. Kde zůstalo právo na informace? Co to o těch lidech vypovídá?

Jedna z oblíbených frází místních je to, že jsme za naši činnost prý placeni.K tomu mohu říct jediné: Nevím, za kolik peněz by byl někdo ochoten se nechat mlátit, ponižovat a vystavovat nebezpečí. To může člověk dělat jenom z přesvědčení.

Ze všech stran obklopen záští, pomluvami a konfrontován s bezvýsledností svého snažení chvílemi člověk ztrácí víru ve smysl svého úsilí. V jednom takovém momentu mi pomohli Slováci. Slovenští Vlci. Přijeli nám oplatit pomoc  z dob blokády v Tatrách před několika lety, kde bylo ke konci více Čechů než Slováků. Říkali se přesvědčeím: “Naše blokáda trvala 56 dnů a pak jsme ji vyhráli. A přijeďte se teď podívat a porovnat  místa, kde jsme to ubránili a místa, která byla vytěžena…”

Na Ptačím potoce však stále řvou motorové pily a stromy, nemocné stejně jako zdravé, padají k zemi.  Do celé záležitosti se vložila  evropská komise a požaduje vysvětlení. Myslet si, že ale zasáhne včas a zastaví ilegální kácení, by bylo naivní. Mojí nejhorší představou je to, že budou všechna cenná místa Šumavy vykácena a potom  nám evropská komise uloží pokutu , kterou my všichni zaplatíme.  Za to, že jsme zničili evropsky cennou lokalitu. Místo, kde les měl šanci změnit se v prales.

 Do konce života budu nenávidět zvuk motorových pil.

Z prostředí, které připomíná bojiště,  mě vytrhl jednodenní výlet po modravských rašeliništích, který vedla jedna z vědkyň stínové rady parku,  RNDr Ivana Bufková, PhD. Úžasná žena, která zřejmě zná na Šumavě každý strom a každý kámen.  Naše trasa vedla neznačenými cestami, přes rašeliniště, potoky  a lesy. Viděšla jsem mnnoho úseků uschlého lesa, ale neviděla jsme žádný takzvaný “mrtvý les”. Tam, kde staré stromy uschly, dole už raší nový život – bohatý a přírodě blízký.  Přemýšlím, proč vlastně lidem tak vadí pohled na suché stromy. Nabízí se paralela s vytěsněním smrti v naší západní společnosti. Smrt je tabu, umírající člověk patří do nemocnice, doma na očích ho mít nechceme.

Obzvláště brutální policejní zákrok se odehrál ve čtvrtek 4. srpna na místě, které jsme nazvali Osvětim. Je to již 3-hektarová stále se rozrůstající holina. Ano, motorovou pilou vzhůru k zelenějším zítřkům. Policisté nás brutálně vyvlékali z lesa, pouta se zařezávala do rukou a vláčení za vyvrácené ruce mi matně připomnělo středověké čarodějnické procesy. Kolemjdoucí policista prohodil: “Nechce jít, svině?” Jatka stromů a jatka lidí…

A uprostřed všech těchto hrůz se náhle začíná odehrávat něco úžasného.  Zastrašování a týraní lidé se narovnávají a odhodlaně říkají. “Mě nezlomí”.  A přitom to nejsou žádní profesionální bojovníci.  Je to učitelka, zahradník či student ekologie. Po prožitém strachu a utrpení vstávají silnější než byli a já poprvé v životě chápu, co to je za sílu, která umožňuje lidem přežít všechny hrůzy. Která po celé dějiny lidstva umožňovala lidem jít s odvahou na smrt, protože se odmítli vzdát své pravdy. Ohromná duševní síla, kterou nemůže žádná brutální síla zlomit. I já jsem v sobě objevila potenciál, o kterém jsem dříve nevěděla  a mohu upřímně říct, že už vím, že jsem kvůli své pravdě schopna vydržet téměř všechno. A ta pravda zní: V Národním parku se nekácí kvůli kůrovci. Kácí se tam proto, aby ho developeři mohli rozkrást.

Dovoluji si zakončit parafrází mých původních zápisků :  Jsme vyčerpaní, špinaví, promoklí, mnozí z nás i zbití... a opravdu neustoupíme.