Jan Míka
Šéfredaktor odborného portálu Personalista.com. Zabývá se tématem lidských zdrojů a vzdělávání dospělých. Narozen v roce 1979 v Havlíčkově Brodě, vzdělání Karlova univerzita Praha, fakulta filozofická.
http://www.personalista.com
Na vlastní kůži: Veřejná doprava je rychlá, levná, ekologická a trendy!
Jan Míka | 01.09.2011 22:53Onehdy jsem byl služebně v Praze, kde jsem potřeboval vyřídit dva úkoly. Jeden v centru, na MPSV - v takové té ponuré budově na Smíchově, kousek od Vltavy , druhý pak na opačné straně Prahy, na Lhotce. Protože si vážím svého času, peněz a zdraví, cestoval jsem osobním autem. Svým. Po dálnici jsem dojel v klidu (až na vysočinské panelové extempóre) na Smíchov (parkování v Carefouru zdarma), vyřídil MPSV, skočil do auta a jel na Lhotku. Cesta na Lhotku přes Smíchov a razítka s tím spojená vyšla na dvě hodiny (hodina Vysočina - Smíchov, půlhodinka na Smíchově s úředním šimlem a půlhodinka po Praze ve špičce). Jen cesta pražskou MHD by vyšla na bratru hodinu a půl. Poté, co jsem skončil i na Lhotce, skočil jsem do auta s tím, že za hodinku jsem doma, respektive v kanceláři, kde jsem měl domluvený další program. Co se ale nestalo - ráno jsem si vzal náhradní klíče od auta, na kterých sice visely taky náhradní klíče od jiného auta (taková naše rodinná záloha), ale nevisel tam defend-lock, zamykání řadicí páky. A já páku zamkl. Na Vysočině to nedělám, v Praze občas. A tady se stalo to „občas". Protože jsem musel domů a taxíka se mi platit nechtělo (třetina minimální mzdy je poměrně dost peněz), vyrazil jsem MHD. BUS stodevětatřicítka mě odvezla za 34 korun na metro, to pak hodilo na Hlavní nádraží. Budova Hlavního nádraží v Praze prošla rekonstrukcí. To se pozná podle toho, že tam zůstala podlaha z umělého mramoru a že se kasy posunuly do sklepa, kde byly skříňky. Před kasy nechal nainstalovat někdo polopříčetný (začínám chápat chudáka Duška a jeho řeči o kompetentnosti hošů z dopravy) zábrany, které vídáme v amerických filmech před kluby, nebo v kině (tady už se to taky rozmáhá), aby se pacifikovala fronta. Ta tam ale nebyla. Těch 10 lidí, co čekalo na odbavení se nevěřícně dívalo na černou pásku a nevědělo, jak jí přeskočit, přelézt, ale nepodlézt. Nakonec jsem se tím nějak propletl, došel jsem k okýnku a koupil si lístek. Průšvih nastal při placení - karta se mi třikrát vrátila (úřednice mi tvrdila, že se peníze nestrhly, tak uvidíme, na případnou reklamaci se moc těším). První dva pokusy se mi snažila vyčíst, že neumím natypovat PIN, při třetím, když jsem jí typoval před nosem, už jen tiše šeptala, že je to "asi rozbitý" a že se tomu vůbec nediví. Tak jsem zaplatil cash. Nechal jsem tam 176 korun (+34 za MHDčko, celkem 210). V jednom z nových super zrekonstruovaných stánků (staré bramborákovny a párkovny v rohlíku s braníkem desítkou odnesl zřejmě čert) jsem si koupil bagetu - nebyla čerstvá, byla v igelitu a fantu. Vybaven a odbaven jsem našel vlak - šlo o starého dobrého poctivého koženkového kamaráda, kterým jsme jezdili už na výlety v první třídě (to se psal rok 1984), tenhle však dostal tuning. Na kořence byly plyšové přehozy (prošoupané). Zpoždění to nemělo, v kupé pro osm jsme seděli čtyři a bylo to ažaž. Váš skromný vypravěč a jeho bageta a fanta, paní Odkvetlá, pan Eva a Vašek v černých vytahaných teplákách, jak Rus v neděli, v nich riflovou košili a na ní rybářskou vestičku. A lakýrky! A pak ještě někdo. Cesta proběhla v pohodě, záda mě bolely jen minimálně a zpoždění nestálo za řeč. Na Vysočině jsem prošel halou, kde jsem si uvědomil, že rekonstrukce je stejně tak potěmkinovská, jako v Praze. Umělý mramor na zemi byl stejně umělý jako kdy předtím. Špíny bylo dost a pan "security" nebyl taky zrovna nejčistší. Cesta trvala přesně tak dlouho, jako v roce 1998. Dvě hodiny a kousek plus půl hodinka v pražské MHD. Domů jsem se dostal ve čtyři hodiny, program od dvou jsem pochopitelně zrušil. Cesta autem by vyšla na hodinku, v případě zácpy na hodinku dvacet. Cestu po městě už nepočítám, protože jsem se nechal zbaběle odvézt čistým (!) klimatizovaným (!) autem (!). Jsem rád, že nejsem šetřílek a i druhé auto v rodině má klimačku. Opravdu. Pražská socka ji nemá a rychlík taky ne. A bylo dost teplo. Takže, počítejte se mnou : cesta autem vyjde na cca 300 korun (120 km * 7 litrů na 100 Km * 3,50 za litr) bez amortizace, cesta "bídou" pak na 210 korun. Časová ztráta je minimálně 1,5 hodiny, spíše však 2. „Ušetříme" 90 korun. No comment. Bohatší o tuto zkušenost jsem si řekl, že železnou drahou tedy už jako ne. Každopádně, do Prahy jsem potřeboval - už jsem měl správné klíče a auto pořád na Lhotce. Takže padla volba na druhou ikonu public transportu - na autobus. Z Jihlavy do Prahy na Roztyly to vycházelo na 1,5 hodiny, bratru 135 Korun. Z Roztyl na Lhotku je to kousek, čas cca 15 minut, lístek na bídu za 24 kaček. Teoreticky to vypadá dobře. Praxe se ukázala býti pekelnou. Bus firmy, která nemá webovky a asi ani jiný bus, přijel do Jihlavy s dvaceti minutami. Na pozdrav „dobrý den" odpověděl pan řidič něco jako „chmm". Vzal si dvě stovky, vrátil upatlané mince a vyrazili jsme. První příčná nerovnost mě vyděsila. Seděl jsem nad přední nápravou, od které se ozvalo „kchchkkkch". A sakra - tlumiče. Jo, byly to tlumiče - kdo jel někdy po dé jedničce ví, jak vypadá povrch. A tak bylo v busu veselo. Kromě praskajícího a mlátícího pravého předního tlumiče vrzaly sedačky, odfukovala vzduchotechnika (to jsem nezažil ani v modré karose), občas něco smrdělo - myslím, že brzdy, ale ruku do ohně bych za to nedal. Jelo to devadesát, do kopce taky šedesát. To, že byly všechny nápisy ve francoužštině (včetně slova „nouzový východ" ) je už jen taková malá třešínka. Představa, že rumunský překupník táhne vyřazené Iveco z francouzského vrakoviště, aby dožilo jako kyvadlová doprava na trase Morava - Praha je možná vtipná, ale tak u Monty Pythonů. Když v tom sedíte, tak se nebavíte. Přiznám se bez mučení, měl jsem strach. Poprvé v životě. Autobus vypadal jako vrak, kterým jsme jezdili v roce 90 do Polsky, a možná to i byl on. Když jsme se zpožděním dojeli na Roztyly, byl jsem opravdu rád. Pak už jen metro a stodevětatřicítka (narvaná, smradlavá, takže na stojáka, jedna ruka na mobil, druhá na peněženku - nálepky „pozor na zloděje" visely po celém busu) a hurá do auta. Jo, abych nezapomněl, kupoval jsem si přes mobil lístek na MHD. Přišel mi po hodině - to už jsem byl v půli cesty domů a minimálně 50 kilometrů od Prahy. Ještě, že mě nechytil strejda revisor. Stálo to 159 Korun, trvalo to dvě hodiny, čekání na Godota v Jihlavě nepočítám. Cesta zpátky byla otázkou hodiny (včetně „zácpy" anoncované v zelené vlně a vyšla na tři stovky. V klidu, bez praskajících tlumičů, v levém pruhu a s klimatizací. Vybavila se mi slova z reklamy na DM drogerii. Zde jsem byl člověkem. Takže až mi nějaký aktivistický meloun bude vykládat, jak je ta veřejná doprava super, levná a ekologická, vím, co mu řeknu. NEIN, DANKE! Vážím si svého času, vážím si svého zdraví, svého pohodlí a života. A vážím si i životního prostředí - moje auto plní Euro IV. PS. A to jsem jel sám. Jet dva, nedej Bože tři, dostaly by se náklady a i přepočtené emise CO2, NOx a dalších škodlivin auta hluboko pod všechny autobusy, vlaky a podobné udělátory. Zařekl jsem se, že pokud budu kdy cestovat veřejnou dopravou, tak maximálně letadlem.