Jan Schwarz
Emeritní patriaarcha Cčsh a unitářský pastor, nyní po havárii na kole odpočívá v Třebíči a vzpomíná, jak objel na kole po hranicích Československo a stavil se v Užgorodu, poslední kniha, kterou jsem napsal - Tajemné dveře do domu Bible, (nakl. Alfa 2010)
Pudlí
Jan Schwarz | 26.07.2019 13:04Když jsem nastoupil v Praze do redakce časopisu Naše rodina, chodil jsem na Karlově náměstí každý den kolem zajímavé barokní budovy zvané Faustův dům a pokaždé zatoužil nahlédnout do tajuplných sklepení, která mohla skrývat po staletí mnohá tajemství pověstného badatele. Tak Horáka z Vysočiny zaujal dům doktora Fausta? – usmíval se kolega redaktor Jirka Sůva. – Ten pán tam skutečně kdysi přebýval, ale dej si pozor, aby tě nepotkal podobný osud, protože on sice strojil zajímavá kouzla, bádal v čarodějných knihách, zabýval se astrologií, byl posedlý hledač „kamene mudrců“ a „elixíru života“, dokonce svou duši čertu upsal, jen aby mu rohatec posloužil a vyplnil všecka přání. Ovšem, pak vypršel smluvený čas a ďábel pravil – Tak dost už a pojď. – Jenže doktoru Faustovi se nikam jít nechtělo, vzpouzel se a bránil, jak uměl, avšak čert ho chytil do pazourů a vyrazil s ním ven, a to nikoliv dveřmi, ale stropem. Třeba došlo jen k výbuchu při některém z Faustových laboratorních pokusů – snažil jsem se uvést pověst na pravou míru logickým vysvětlením. Kolega redaktor pokýval hlavou – Koncem 18. století se ujal faustovské látky básník Johann Wolfgang Goethe a vytvořil z ní vrcholné dílo německé literatury. Faust v jeho dvoudílném dramatu už není středověký pohádkový černokněžník, nýbrž člověk posedlý touhou najít smysl života, který se stal symbolem věčného lidského hledání. Když si jednou vyšel na procházku, všiml si, že kolem něho krouží černý pudl. Nedal se zahnat, přilepil se mu na paty a nakonec se usadil v jeho studovně, kde se za kamny začal nadýmat a roztahovat, až na sebe vzal lidskou podobu a představil se jako ďábel Mefistofeles. A doktor Faust pronesl překvapeně – Tak tohle bylo jádro pudla! – Pekelník ho svedl s krásnou Markétkou, dal mu okusit všechny slasti a rozkoše, avšak jeho úsilí vyznělo naprázdno. Faust po všelikém bloudění našel smysl života v dobru a v prostém lidském štěstí. Když umíral, nestal se kořistí pekel a za zpěvu andělů se potkal s milovanou Markétkou. A já jen zadumaně pokýval hlavou, snad i my zavčas pochopíme smysl důmyslných podvodů, přátelé zkoušek života a pudlí historie.