Zdeněk Gryc
Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla
Výtvarné umění ve veřejném prostoru 70. a 80. let v ČSSR
Zdeněk Gryc | 08.11.2012 14:05Výtvarné umění ve veřejném prostoru 70. a 80. let v ČSSR, tedy i na sídlišti Březinovy sady v Jihlavě. Monumentální umění pro veřejný prostor procházelo v 70. a 80. letech po období velkého experimentálního kvasu 60. let tvůrčí stagnací. Na druhou stranu snad nikdy v dějinách našeho státu nebylo pořádáno tolik soutěží, nebylo tolik objednávek společenského charakteru. Obrovské množství zakázek zajišťoval zákon, který ukládal, aby každá státní stavba (drtivá většina všech stavebních projektů) dala 1 až 4% z celkového rozpočtu na „výzdobu“. Toto „čtyřprocentní umění“ pak tvořilo estetické dominanty ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů. Oproti dnešku, kdy existuje mnoho různých zadavatelů, jejichž vkusu či nevkusu se musí výtvarník přizpůsobit, bylo neštěstím těchto zakázek, že měly ve výsledku jenom jediného zadavatele - Stranou kontrolovaný stát. Ten určoval nepřesně definované mantinely pro tolerované polohy výtvarného umění ve veřejném prostoru. Jednotlivé žánry se pak lišily jenom v malých nuancích. Pro nechuť většiny výtvarníků po roce 68 zpracovávat politické náměty převládly v realizovaných projektech především neutrální figurativní motivy z prostředí rodiny. Komunistická strana Československa se chtěla presentovat prostřednictvím moderního socialistického státu a plně podporovala realizaci těchto projektů, vycházející z ideologie, která byla orientovaná na veřejný a nikoli soukromý prostor. Podprahově chápala, že by úplný návrat do socialistického realismu působil po svobodomyslných 60. letech jako zhmotnění její diktátorské povahy. Při podrobnějším prozkoumaní normalizačních soch je patrno, jak se část autorů, vyrovnala s nátlakem socialistické reakce. S větší nebo menší ochotou, podobně jako v mnoha jiných oblastech kultury, se autoři uchýlili ke kompromisu. Na jedné straně chtěli modelovat své sochy svobodně, na druhé byli výběrovou komisí Svazu českých výtvarných umělců nuceni do prvoplánové srozumitelnosti. Tato bizardní kombinace abstraktního a realistického umění nemá ve světě obdoby. Sovětský svaz dál pokračoval ve slepé cestě Sorely a ostatní evropské země východní bloku měly své pomalé tempo vývoje nepřerušené podobnými událostmi jako u nás. A naopak v zemích západu už dávno zdobili své veřejné prostory konceptuálními, minimalistickými objekty. Rozpačité dědictví Současné brutální zacházení i nevšímavost k plastikám ve veřejném prostoru z nedávno minulé doby Normalizace, přes její nespornou kvalitu, přimělo náš kolektiv umělecké skupiny Vetřelci a volavky k jejich systematické dokumentaci a popularizaci. Doufáme tak, že pomůžeme změnit vztah veřejnosti k těmto kulturním památkám a tím se podaří zabránit vandalství, kterému jsou tyto objekty vystaveny. Ostudou je, že tyto plastiky trpí nejen obyčejným vandalstvím, jako posprejování, ničením či jejich krádeží, ale také špatnou revitalizací stavebníků, kteří často přistoupí k jejich odstranění než k jejich údržbě. Bývá nedobrým zvykem, že architekt v rámci polidštění našich panelových sídlišť je radši opatří tepaným zábradlím, fasádou zmrzlinových barev a napodobeninou sedlové střechy než aby zprovoznil fontány, či restauroval sochy. Problém je o to složitější, že současní majitelé těchto soch jsou často nejistí, většinou se jedná o obecní majetek, za který je například v Praze zodpovědný magistrát, jednotlivé městské časti, Galerie hlavního města Prahy anebo soukromé firmy, které privatizovaly podnik i se sochou. Objekty zpravidla vznikly a byly zaevidovány jenom jako položka určitého architektonického projektu a tak část z nich není v žádných registrech. Pavel Karous Vložil Zdeněk Gryc, pro pochopení - nepochopení toho, co se událo se sochou Ak. soch. Romana Podrázského na Březinkách.