Také zájem veřejnosti - https://cs.m.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_dluh_%C4%8Ceska

Slávek Janoušek: 3 Imaginární hospoda/Zdeněk Tmej https://youtu.be/gAdCLKswlAY Text pod videem: Zdeněk Tmej byl za protektorátu již profesionálně vyškoleným fotografem. Před válkou se o to postarali ti nejlepší – fotograf Karel Hájek tím, že mu dával praxi v nakladatelství Melantrich, a chemik, expert na technologii fotografie Přemysl Koblic. A tak Zdeněk Tmej již roku 1937 snímal za daného osvětlení v pražských koncertních síních dirigenty Rafaela Kubelíka, Václava Talicha či Václava Kašlíka, interprety i tanečnice v pohybu. Pohyb Zdeňka Tmeje totiž vždy fascinoval. Ale fascinace mu nestačila: pohybu chtěl využít ve fotografii přesto, že k tomu zdaleka nebyly technické podmínky; tenkrát se běžně fotografovalo na ploché filmy i v divadle - herci museli před fotografy strnule zírat do objektivu. Tmej spolupracoval s redakcemi a s fotografy Karlem Ludwigem a Václavem Chocholou. Ti jeho fascinaci opětovali, uvědomovali si výjimečnost a nasazení Zdeňka Tmeje. Těsně po válce vydalo nakladatelství Zádruha Tmejovy fotografie z totálního nasazení - šlo o publikaci s texty Alexandry Urbanové pod titulem Abeceda duševního prázdna. Sice byla vytištěna hlubotiskem, avšak na nekvalitním papíře. Dneska je ten svazek bibliofilsky ceněn a když se objeví v aukčních síních, dosahuje astronomického převýšení své původní ceny. Toho se bohužel Tmej již nedožil, zemřel roku 2004. Dožil se však finančního odškodnění za léta nucených prací za nacionálního socialismu. Dožil se několika autorských výstav a publikací shrnujících jeho dílo. Podařilo se podchytit jeho jedinečný fotografický archiv. Tmejovy fotografie jsou cenným svědectvím pro mezinárodní putovní výstavy zabývající se válečnými tématy. V současné době připravuje. Filmové a výstavní projekty díky Tmejovým fotografiím dostávají konkrétní podobu a lidský rozměr. Právě o člověka v Tmejových fotografiích jde nejvíce. U těch válečných je zachycen ve své každodennosti při práci, jídle i odpočinku. Tak jak šel život, nevyjímaje zábavu či rozptýlení v místním nevěstinci. V něm rovněž žily ženy totálně nasazené a byly určeny "Nur für ausländer" - jen pro cizince, aby neposkvrnily německou rasu. Zdeněk Tmej v improvizované laboratoři umýváren zpracovával naexponované filmy i fotografie zpracovával. První výběr z nich byl nucen předvést gestapákům. Tmeje za to nezastřelili, byť to od něho byla drzost. Později mi autor o tom vyprávěl: "To fotografování v Německu šlo celkem dobře, ale ne úplně hladce. Jednoho dne, když jsem se vracel z města na ubikace, čekal na rohu jeden taky nasazenej a vytřeštěně mě varoval: ‚Rychle uteč, čeká na tebe gestapo!‘ Co teď? Zdrhnout a nechat tam nafotografovanej materiál? Co vlastně na těch fotografiích je? Většinou odpočívající nasazení lidé v improvizované ubikaci, v sále staré hospody. Asi mě někdo udal. Klidně jsem vešel do ubytovny, kde na mě čekali dva mladí gestapáci ve vypasovaných uniformách. ´Herr Tmej? Slyšeli jsme, že tady fotografujete. Víte, že je tady přístav a v něm se fotografovat nesmí? Můžeme ty snímky vidět?´ A tak jsem jim soubor asi 50-70 fotografií předvedl. Pečlivě si ho prohlíželi. V tom jsem si uvědomil, že tam je fotografie, kde je na stěně velká fotka Hitlera a před ní na provázku visí cedule Schluss neboli konec. Tak teď bude konec se mnou. Nebylo nic, gestapák přešel fotku bez povšimnutí. S prkenným zasalutováním poděkovali a odešli. Po téhle zkušenosti jsem místo toho, abych byl opatrnější, byl ještě drzejší."

Za takový článek díky!

Extrémní sport: SP v lezení 2020 Francie Dnes18:55 VZPOMÍNKA: "Vzlety a pády" PÁD 1958 - 2020 Děkan první profesor skologie Otakar Štěrba nás uvedl do "lezení" v Nové ochozské jeskyni v údolí Říčky u Brna. Za námi se plazil a lezl můj bratr Jiří. Dina Štěrbová vzpomněla, že s ní lezl "písky". Lokomotiva Brno. Silvestr 1958, rodinná tragedie. Byl to pro nás značně převratný rok. Ukončili jsme naše studium a promovali. Pak jsem nucen nastoupit na umístěnku, nekompromisně pod pohrůžkou prokurátora do Jihlavy. Do vzorného socialistického podniku Agroprojekt v únoru 1958. Na Silvestra tohoto roku spadl bratr Jiří v lavině při výstupu kuloárem Cmiteru mezi Lomnickým a Kežmarským štíte. Výstup byl prováděn v rámci brněnského horolezeckého oddílu Lokomotiva v Tatrách. Jiří lezl v trojce s Růžičkou a Groisem. Když se lavina utrhla, tak byl nahoře. Při pádu do hloubky 350 metrů byl jako jediný zasypán a zraněn. I zde se bohužel potvrdila přezdívka SMOLDA, kterou získal v našem turistickém-skautském oddíle v Brně Židenicích. Jiří byl gymnasta s velkou koordinací. Je pravděpodobné, že na snímcích na horním můstku, kdy dělá na zábradlí nad propastí Macocha stojku na natažených rukou , které jsou v souvislosti s krasem publikovány, je jeho postava. Časopis Krásy Slovenska, 1958 číslo 2 popisuje tuto akci horské služby. "Akcia Cmiter" 31. 12. 1958. Sestavil ji Arno Puškár je doplněna dokumentárními fotografiemi Jiřího po vykopání laviny a grafy.

Strašně by mě zajímalo,proč autor jako pamětník a milovník umění a filmu vytěsňuje ze své paměti zrovna liberalizaci let šedesátých ? Politolog a komentátor Jiří Pehe si klade otázku: "jak v údajné totalitě mohly vzniknout významné tvůrčí počiny, zejména v literatuře a filmu(liberalizace let šedesátých), které se zatím nepodařilo překonat ani 30 let po pádu komunistického režimu." 21.8.2020|Jiří Pehe:Osmašedesátý a debata o povaze komunistického režimu|Novinky.cz Podotýkám,že autor blogu nedávno zde v diskuzi vyslovil svůj osobní názor,že si dovede klidně představit Jiřího Pehe jako vhodného prezidenta ČR.Možná,že od té doby změnil na bývalého poradce prezidenta Václava Havla názor.

"PODĚKOVÁNÍ – NEUVĚŘITELNĚ KRÁSNÝM DĚDKŮM" jako režisér Karel Vachek. Šestihodinový filmový román(Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie) natočený v roce 2019 od režiséra Karla Vachka si nenecháme s autorem rozhodně ujít,pokud ho bude ČT vysílat. Film je málokde k vidění, protože pro distribuci je prý příliš dlouhý.Kdo je z Prahy,tak má příští týden možnost ho vidět v kině Ponrepo. Snímek uvede Michael Hauser spolu s jeho autorem Karlem Vachkem. Ve filmu hrají:Karel Vachek, Václav Havel, Alexander Dubček , Miloš Zeman, Jan Palach , Boris Hybner a další. Obsah: Poslední, téměř šestihodinový filmový román Karla Vachka hledá možnosti, jak učinit svět lepším místem k životu. Rozdělený do čtyř dílů prozkoumává současnou politiku, filozofii, náboženství i umění. Padesát let od Pražského jara a třicet od Sametové revoluce bilancuje společenský vývoj a vidí jedinou možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou podle něj umožní propojení lidstva počítačovou sítí. Středobodem dění je sborovna katedry dokumentu pražské FAMU, odkud autor pomyslně řídí svůj filmový vesmír a kam si po dvacet pět let své dosavadní pedagogické kariéry zval k disputacím a natáčel významné současníky i svoje studenty. Ti všichni procházejí filmem a společně upozorňují na mnohdy humorné paradoxy a rozpory doby. Zvláštní pozornost je věnována revolucím, počínaje cromwellovskou, které sice posunují lidstvo kupředu, ale za cenu násilí a zneužití ústředních myšlenek k mocenským ambicím jednotlivců. Tak je to i s komunismem, jenž Vachek osobně zažil a podává o tom svědectví. Vzpomíná na své mrtvé příbuzné a cituje své oblíbené knihy a filmy. Dojde i na ukázky z jeho minulých filmů, které dohromady tvoří nepřetržitý a navazující proud obrazů, ve kterém se napříč desetiletími a kontinenty mohou potkat reformní komunista Josef Smrkovský s americkým prezidentem Donaldem Trumpem nebo výtvarník Marcel Duchamp s premiérem Andrejem Babišem. Nic není nemožné a busta Václava Havla posetá houbami se tak znovu vrací na mykologickou výstavu, odkud ji chtějí pořadatelé za každou cenu odstranit. Filozof Milan Hauser, ekonomka Ilona Švihlíková, básník Andrej Stankovič a desítky dalších osobností přijímají Vachkovu výzvu k dialogu, coby nejlepšímu nástroji myšlení. Zdroj:ČSFD

Konečně to někdo tomu cucákovi na MZV někdo napsal: http://www.novinkyvysocina.cz/zpravy/politika/bata-pane-ministre-vlastenec-brani-zajmy-sve-zeme-a-ne-cizi-mocnosti/