Zákonodárci, zkuste níže popsané zavést u nás > to by se rázem roztrhl pytel se stížnostmi od nadměrného zatěžovaní až po dril šikanu českých dětiček :-) Školství a vzdělávání v Jižní Koreji Asianstyle - 2013 Vzdělání se v Koreji považuje za jednu z největších hodnot a být ve škole úspěšný znamená ohromnou a mnohdy až přeceňovanou prestiž. Jelikož je tento národ velmi hrdý a ambiciózní, mezi studenty panuje v jistém smyslu rivalita a každý se snaží být o něco lepší než ten druhý. Být vzdělaný je tedy jakýmsi "základem úspěchu" a dbá se na něj již od školky. Hlavní důraz se klade na učivo matematiky, korejštiny, angličtiny, přírodních a humanitních věd. I výtvarná a hudební výchova zde má podstatnější roli než výchova tělesná, která se prakticky nepovažuje za důležitou. Školní rok začíná v březnu a je rozdělen na dva semestry. První je od března do konce července, druhý od září do konce ledna. Mezi nimi jsou letní a zimní prázdniny. Nicméně, prvních a posledních 10 dnů tohoto měsíčního volna je takzvaná nepovinná školní docházka, která trvá půl dne a dochází na ni většina žáků kvůli vidině náskoku před ostatními spolužáky. Znamená to tedy, že opravdového volna mají studenti za prázdniny pouhých 10 dnů. Školák je povinen splnit minimální docházku, která představuje 220 dní ročně. Ve škole se známkuje písmeny A (nejlepší), B, C, D, E (nejhorší). Rivalita mezi spolužáky se umocňuje tím, že pro známky jsou určeny kvóty, neboli učitel má možnost rozdat pouze omezené množství od každého stupně známky. Výsledkem je, že se studenti se svými vědomostmi nehodlají podělit a dát kamarádovi něco "opsat" naprosto nepřichází v úvahu. Většina ratolestí ve věku od 3 do 7 let navštěvuje školku, rozdělenou na tři základní úrovně ("Yuchi won"). Je sice dobrovolná, nicméně rodiče ji vnímají jako základ pro budoucí úspěch ve škole. Není se čemu divit, jelikož kromě zábavných aktivit program zahrnuje též učit děti číst, psát (často se staví hangul na roveň písma anglického) a osvojit si základní počty. Někteří rodiče děti dokonce posílají do anglicky zaměřených školek, aby jim v tomto pro Korejce ne příliš přirozeném jazyce vybudovali jistou oporu. Vypadá to podobně jako v normální škole, tedy děti jsou rozděleny do tříd, vpředu stojí učitel a ve stanovenou dobu se dělá daná aktivita. Cílem učitele je již v tomto raném věku odhadnout a posílit nedostatky dětí. Kvůli soutěživosti mezi dětmi se výuka ve školkách zintenzivňuje a již zde si musí zvykat na kvanta domácích úkolů, které dostávají. Školka je dopolední záležitost, proto bývají předškoláci odpoledne posíláni na hodiny klavíru, houslí, výtvarné výchovy, taekwonda, baletu, fotbalu či matematiky. Povinná školní docházka začíná základní školou (od roku 1996 ji vláda přejmenovala na "občanskou školu"), která trvá 6 let (1. – 6. třída), děti do ní nastupují v 7/8 letech a opouštějí ji ve 12/13 letech. Žáci jsou rozděleni do tříd a den tráví se stejnými spolužáky. Do školy chodí od pondělí do pátku plus do r. 2012 zde trávili též dopolední hodiny první, třetí a páté soboty v měsíci. Studenti se učí celkem 9 předmětů, které jsou prakticky stejné jako na Západě. S angličtinou se začíná až ve 3. třídě. Specializovaní učitelé zde prakticky nejsou (a když už, tak hlavně na přírodní vědy), téměř vše zastává jeden učitel, vzdělaný ve všem. Ačkoliv byly tělesné tresty již oficiálně zakázány, mnozí učitelé a rodiče s tím nesouhlasí kvůli možnému zhoršení disciplíny. Děti poté nastupují na nižší střední školu, která trvá tři roky (7. - 9. třída). Tu si studenti nevybírají, jsou náhodně přiřazeni do té, která se zpravidla nachází v blízkosti jejich domovů. Donedávna byla většina z nich pohlavně oddělena, byly tedy dívčí a chlapecké střední školy, v posledním desetiletí se však téměř všechny staly smíšenými. Zde pro žáky nastává velký zlom, školu a učení začínají brát mnohem vážněji. Jsou povinni nosit uniformy (děti v nich uvidíme na ulicích v jakoukoliv dobu, ve všední den či o víkendu), účesy jsou přísně kontrolovány a pozornost je věnována i životu, který žáci vedou mimo školu. Stejně jako na základní škole, děti většinu dne stráví se stejnými spolužáky, nicméně na každý předmět mají jiného učitele, specialistu v oboru. Velikou roli v jejich životě hraje třídní učitel. Na nižších středních školách je 12 povinných předmětů, přičemž je možnost nabrat si též volitelné předměty. Před zahájením vyučovacího dne mají studenti 30 minut na své učení či jiné se školou spojené aktivity. Standardní výuka začíná v 8:00 a je dlouhá 6 hodin, jedna vyučovací hodina trvá 45 minut. Běžné jsou nulté hodiny, začínající v 7:00, a odpolední, tedy sedmé hodiny. Tímto však jejich školní den zdaleka nekončí. Téměř všichni se po skončení vyučování odeberou do škol "hagwon" (anglicky též "cram school"). Jedná se o instituce, které fungují jako doučovny. Žáky připravují na přijímací zkoušky na střední i vysoké školy, učí látku, na kterou není v normální škole prostor, pomáhají studentům zlepšit své výsledky v testech a dá se říct, že "vyplňují mezery", které klasická škola nezvládá zalepit. Rodiče těmto hagwon školám často přikládají větší váhu než těm normálním a neváhají za ně zaplatit nemalé částky. Ačkoliv je tento učební den dosti vyčerpávající, mnozí seberou zbytky svých sil a odeberou se do knihovny. Doma se zpravidla dříve jak v 10 hodin večer neukážou. Průběžné výsledky testů nejsou tolik důležité pro přijetí na střední školy, nicméně každý student se snaží obstát v nich co nejlépe. Školy mají totiž jakýsi pořadník, kde se po každém zkouškovém období vyvěsí seznam žáků – od nejlepšího po nejhoršího (pokud jste viděli seriál Playful Kiss, jistě je vám dobře známý). Jelikož slitování se nad slabšími zde nemají v povaze, dokážete si představit, že se každý snaží spodních příček pořadníku vyvarovat. Důležitost se přikládá až výsledkům testů z posledního roku, které hrají velkou roli v přijetí na střední školu. Teenageři nižší střední školu opouští v 15/16 letech. Student si následně vybírá, na jakou střední školu by chtěl pokračovat. Volí mezi školami s všeobecným zaměřením (gymnázia), specializovanými školami, které studenta vzdělávají v tom, v čem exceluje, a mezi odbornými učilišti. Mohou být veřejné či soukromé, ovšem na většinu z nich jsou požadovány přijímací zkoušky. Ačkoliv již nejsou povinné, drtivá většina studentů ji dokončí (r. 2005 ji dokončilo 97% žáků, což je nejvyšší procento, co kdy bylo na světě naměřeno). Nástupem na střední školu nabírá už tak dost krutý režim nižších středních škol na obrátkách. Studentům začíná učící peklo, které trvá tři roky (10., 11. a 12. třída). Výuka je zahájena v 8:00. Dopřána je studentům dopolední přestávka a 50minutová přestávka na oběd, po níž následuje od 13:00 odpolední výuka, která trvá do 16:00 či 16:30 a je prodloužena o celkový úklid třídy. Žáci sedí v učebnách spolu s asi 50-60 spolužáky. Při hodině nemají prostor k otázkám, mají možnost zeptat se profesora možná tak po hodině. Denní rozvrh je nelítostný, po průměrně 11 vyučovacích hodinách (jedna hodina trvá 50 minut) následuje škola hagwon a návrat domů nenastane dříve než o půlnoci. Testy se píší dvakrát za semestr. Odchod žáka ze školy vrcholí maturitou, kterou skládají ve věku 18/19 let. Co se týče odborných učilišť, v dubnu r. 2007 vláda změnila název na "profesní střední školy" a s ním povolila těm, kdo projdou jejich studiem, přístup na vysokou školu. Volí si ji zhruba 25-30% žáků, kteří si vybírají z pěti druhů zaměření: hospodářství, technologie, obchod, rybářství a ekonomika. První rok výuky probíhá podle klasického vzdělávacího programu, další dva se zaměřují na jejich specializaci. Korea je hned po USA druhým státem, který má nejvyšší procento lidí vysokoškolského věku na univerzitách. Míří sem totiž okolo 90% studentů, což je obdivuhodné, nicméně za následek to má málo odborně vyškolených lidí, kteří zaujmou posty manuálních pracovníků. Ačkoliv se hlásí na více univerzit, ve výsledku mohou studovat pouze na jedné. Základem pro přijetí na vysokou školu je vyplnění testu "Suneung". Píše se po celé Koreji a to pouze jeden den v roce, konkrétně druhé úterý v listopadu. Skládá se z 5 části, a to z korejštiny (45 otázek), matematiky (30 otázek), angličtiny (45 otázek), z druhého cizího jazyka či čínských znaků a z humanitních/přírodovědných/profesních předmětů. Tato devítihodinová zkouška je tak velikou událostí, že se na něj studenti připravují prakticky už od školky. Učí se na něj nepředstavitelné množství fakt, které si dnem i nocí soukají do hlavy a nad odpočinkem či spánkem ani nemají čas uvažovat. Je kolem něj tolik tlaku a stresu, že se mladí studenti uchylují až k sebevraždám. Tímto dnem žije celá Korea. Taxikáři mají zákaz troubit, odboráři nesmí stávkovat, korejské letectvo ruší veškeré své akce a nadřízení svým lidem přikazují přijít do práce pozdě, aby neblokovali již tak dost přetíženou dopravu. Během dopoledne jsou na silnicích umístěny speciální policejní eskorty, připravené za zvuku sirén dopravit opozdilce na patřičné místo zkoušek. Řada studentů přespává přímo v budově, aby dopoledním obavám, zdali se zvládnou včas dostat na plac, předešli. Po odevzdání práce zbývá jen čekat na výsledky a doufat v zázrak, že se vám třeba podaří dostat se do prvního procenta nejúspěšnějších žáků a mít tak možnost přijetí na SKY, což je zkratka pro tři univerzity, které jsou považovány za jedny z nejprestižnějších v Koreji – Seoul National University, Korea University, Yonsei University. Pokud student neuspěje tak, jak očekával, často odchod na vysokou školu odloží a zkusí to příště. Většina vysokých škol požaduje též ústní pohovor. Pokud studenti zvládnou i ten, mohou si do jisté míry oddechnout. Studenti berou přijímací řízení jako čáru za hromadou tvrdých nelítostných let a začínají svůj život trávit také socializací, randěním a pitím. Bakalářské studium trvá na klasických i učitelských vysokých školách 4 roky, na profesních vysokých školách (z nichž je 95% soukromých) pouze 2 roky. Většina lidí se spokojí s bakalářem a o magisterské studium jeví zájem už jen část. Učivo na univerzitách se pohybuje v obsahu, který byl potřeba na přijímací zkoušky. Studenti na vysokou školu chodí s vidinou, že v práci dostanou vysokou pozici. Bohužel univerzity každým rokem vypustí tolik lidí s diplomem, že se většinou musí smířit s nižším postem. Jižní Korea se snaží poskytnout studentům co nejlepší učební zázemí, ať už přebírá věci z Ameriky či je vymýšlí sama. Například právě Jižní Korea byla vůbec první zemí na světě, která zavedla na všech základních a středních školách přístup na internet a umožnila výuku i v digitální podobě. Jelikož jsou žáci zvyklí na obrovský dril, v porovnání s většinou západních států se umisťují, co se týče zkoušek, velmi vysoko. Tento vzdělávací systém má však velká negativa. Studenti se pasivně učí nazpaměť množství fakt, ovšem není kladen důraz na to, aby si je opravdu zapamatovali či je pochopili. Dává se zde tedy přednost kvantitě nad kvalitou, což oproti jiným státům zdaleka není tolik efektivní. Dále 81% nižších i vyšších středních škol studentům zakazuje navazování vztahů mezi sebou (tím myslíme chození). Studenti ve škole nemají prakticky žádná práva. Jelikož studentská rivalita občas nabere na extrému, ve školách se rozrůstá též sexuální zneužívání. Korejský vzdělávací systém je velmi přísný, proto není divu, že mnozí rodiče své dítě pošlou studovat do zahraničí – pokud na to ovšem mají. Jistě byste dokázali vyjmenovat i spoustu k-popových hvězd, které prošly zahraniční školou. ZDROJE: kniha "V Koreji se Korejcům nevyhneme" od Miriam Löwensteinové, en.wikipedia.org, dzavy.net, classbase.com, gone2korea.com, asiasociety.org, blog.korea.net