Zdeněk Gryc

Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla

PŘEVZATO

„ČERNÁ VLAŠTOVIČKA“

Duben 1998         Ivan Hlobil

Czech republic  cz

Psal se rok 1965.

Návštěvní den čtvrtek, našel si v zapadlé vesničce Klátovec svéráznou kulturní křižovatku, mezi dvěma významnými městy republiky, mezi Prahou a Brnem.

      Na chalupě „U MALÍŘŮ“ - malířů vyhoštěných z metropole, začali se scházet lidé, kteří odmítali tehdejší totalitní režim Antonína Novotného a přinášeli s sebou nové původní myšlenky především avantgardní.

                                                Chalupě se říkalo „CASABLANKA“.

Nostalgický název připomínal obdobnou situaci uvízlých emigrantů, na půl cestě za vytouženou svobodou, v severoafrickém Maroku v letech II. světové války.

Čtvrtek na chalupě byl vyhrazen, návštěvám, chodilo se bez ohlášení, jak každý chtěl. Hovořilo se především o umění, recitovali se básně, četli se pasáže z lexikonů světového uměn, z historie umění, kritiky, eseje, pojednání, vlastními výplody a literární pokusy, zpívalo se, tančilo se. Často se hovořilo slovensky!

 Společným a tmelícím pojítkem společnosti byl rozhodující politický podtext, pochopitelně důvěra a výrazné osobní sympatie. Politický podtext se promítá do všech činností, kterými tato nesourodá společnost z moravského Klátovce disponovala.

Lze  jej definovat asi takto:
Nesouhlas ze stávajícím režimem, touha po svobodě, vlastenectví,  přání poznat „velký svět“,  poctivá tvůrčí činnost,  neotřesná víra v existenci vyšší autority – tedy idealismus,  jenž u některých inklinoval až anarchistickému chápání zdánlivě bezvýchodné situace.

 Uvedené milieu postavilo na nohy spolek jménem „ČERNÁ VLAŠTOVIČKA“. Černá barva vyjadřovala sklon k anarchii, naopak vlaštovička zvěstovala příchod „JARA“ odměk a oblevu, tedy optimismus a nezlomnou naději, že dobro nakonec vždycky vítězí,

 Do Pražského jara chyběly tři roky, ze všech stran již bylo cítit jarní tání sněhu a ledů. Začalo se říkat „pane doktore“. Základní nosnou myšlenkou spolu byla ovšem parolle: ROZTMELUJTE SE, DESORGANIZUJTE SE !!!

 Takže v duchu této parolle se spolek vlastně rozpadnul ve chvíli svého založení. Nemohly vzniknout žádné přesné stanovy, seznam členů atd,

           Jediným odznakem členů byla skutečná,  malá,  černá vlaštovička, která pocházela z  dětského počítadla z vily v Horních Dubénkách, kde drátech počítadla místo kuliček seděly vlaštovičky.

 Členové nosili svoji černou vlaštovičku stále při sobě, jako důkaz identity věrnosti ideím spolku.

Černé vlaštovičce byla dokonce připisována téměř magická síla vzájemné telepatie a spolunáležitosti.

 Nikdy se nepodařilo a už asi nepodaří zjistit, jak dalece se spolek rozrostl. Kolik získal členů a do jakých zřejmě až neuvěřitelných rovin činností proliferoval.

Hymnou se stal rusky Revoluční popěvek:

„ Ja někomunist,  ja něbolševik,  já to ruský anarchist, mňa nevěšajte, mňa nestrililajte, ja tolko očeň chaču žiť“!

Vlaštovička neprojevila velké nadšení nad změnami, které přinesl rok 1968. Události byly chápány jako výměna funkcionářů „velké strany“, kdy podstata režimu zůstala prakticky nezměněna – značně vzdálená vysněné pluralitní  demokracii.

             Ani následující léta Husákovy normalizace „VLAŠTOVIČKU“ nijak nepřekvapila a spolek táhnul starou brázdou v duchu CASABLYNKY padesátých let.

 Bohužel chybí doklady, které by mohly vyjasnit další osud Vlaštovičky na stonku druhého tisíciletí, ovšem je více než pravděpodobné že někteří členové se později stali signatář Charty, někteří odešli za hranice vlasti, někteří prorazili nahoru a někteří odešli na věčnost.

   Mezi členy „VLAŠTOVIČKY“ se řadili nejenom malíři,  grafici,  sochaři a architekti, ale i příslušníci ostatních profesí jako lékaři, technici,  politici a mnozí různí jiní.

Zakládající tvůrčí trojka černé „ČERNÉ VLAŠTOVIČKY“

 Míla Doleželová, Ivan Hlobil a Jiří Mareš nebyla spjata ani osudově,  ani uměleckým projevem. Trojku určoval vyhraněný individualismus provázený vzácnou výjimečností, která ostatně příslušela globálním principům „VLAŠTOVIČKY“.

            Malířka Míla Doleželová (1922 - 1993) dosahovala svoji ohromující dokonalosti na monumentálních plátnech klasickou olejomalbou na hranicích mystického surreo-realismu protkanou výkřiky nadformálního expresionismu.

            Sochař Ivan Hlobil (1941) svojí početnou tvorbou především v oblasti dřevěných sculptůr vyjadřuje odlehčenou formou lidské city, touhy, naděje, které hledá člověka roku 2000,  člověka vysazeného, mimo svět času a dimensionálního prostoru, jenž však často mizí v abstraktním sněn odpoután od reality.

            Grafik Jiří Mareš (1928 – 1983)  pozvednul sílu pohybu a vábivé hry svých milovaných koní nad práh věčnosti. Svérázná díla tvoří jasnou řečí k pozorovateli, hovoří láskou,  trpělivostí,  estetickým cítěním až k hranicím půvabné něžnosti.

            Míla Doleželová vyslovila ve své poslední vůli přání k založení - nadace stálé Výstavní expozice v Telči.

Předloženým textem se pravděpodobně dostává poprvé na veřejnost svědectví o skupině "ČERNÁ VLAŠTOVIČKA“ které je provázeno poctivou snahu zviditelnit minulost,  malých „neznámých hrdinů“, kteří se distancovali již tehdy od pocitu kolektivní viny, malých hrdinů, jejichž loyalita měla svoje hranice,

Je velice nesnadné oživit po 33 letech atmosféru doby a tehdy živých kontaktů. Domnívám se ovšem závěrem, že i tato drobná Story rozšiřuje kulturní tradici a bohatství našeho národa a to v čistém mravně- pozitivním smyslu.

Tak jak táhnou vlaštovičky k jihu, aby se mohly navracet zpět,

tak znovu bude objevena a dobývána zapomenutá IDEA!

Tolik k „VLAŠTOVIČCE“ Ivan Hlobil.

Díky Vám za Vaše laskavé pochopení i vítanou podporu!

 duben,  1998.