Ivo Strejček
Od roku 2004 poslanec Evropského parlamentu za ODS. Narozen 11. ledna 1962 v Novém Městě na Moravě. Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Brně. V letech 1996/97 byl tiskovým mluvčím předsedy vlády Václava Klause a vlády ČR. Od roku 1998 do roku 2010 byl členem Zastupitelstva města Žďáru nad Sázavou. V Evropském parlamentu působí v hospodářském a měnovém výboru a jako náhradník v zemědělském výboru. Je členem delegace Evropského parlamentu pro spolupráci s Čínou. Je ženatý a má dvě děti.
Hlasování nohama
Ivo Strejček | 15.01.2013 15:25Vyjádření své nespokojenosti se stavem či podmínkami ve své vlasti odchodem tam, kde se zdají podmínky lepší a výhodnější, bývá v politickém slangu nazýváno „hlasování nohama“. Před pár dny přinesly všechny významné světové televize obrázky francouzského herce Gérarda Depardieu, jak v ruské Soči vychází vstříc premiérovi Putinovi, aby převzal ruský pas. Tetrálnost, s jakou se herec s premiérem objali, byla poněkud úsměvná, stejně jako umělcovo tvrzení, jak obdivuje svého dědečka – komunistu. Ale o to snad ani nejde, podstata je jiná. Depardieu „hlasoval nohama“, když odešel z Francie na protest proti drastickému uvalení 75% daně na ty z poplatníků, kteří vydělávají více než 1 milion eur ročně (což je zjevně jeho případ). Nejprve se chtěl přestěhovat do francouzsky mluvící části Belgie, kde jsou lidé s vysokými příjmy zdaňováni sazbou „pouze“ ve výši 50%. Nakonec si vybral Rusko, kde platí sazba rovné daně 13%. Rozhodnutí slavného francouzského herce a úspěšného vinaře vyvolalo ve Francii přirozeně vlnu polemiky. Mezi politiky i občany. A to až tak velikou, že mezi vánočními prázdninami (29.12. 2012) a po přezkoumání oznámila francouzská Ústavní rada, že „uvalení 75% daně na příjmy přesahující 1 milion eur ročně je neústavní, neboť se vztahuje na zdanění jednotlivců, ne domácností“. Tím napálila vlajkovou loď nejvýznamnějšího předvolebního slibu prezidenta Hollanda přímo do kormidla. Ten, prostřednictvím ministra financí Moscoviciho, okamžitě vzkázal, že „se nevzdá“. Jak to bude s Gérardem Depardieu dál, jistě uvidíme. Využijme však tohoto mediálně přitažlivého příkladu k obecnějšímu poučení. Jistě, veřejnost může nad přemrštěným zdaněním několika tisíc zdaleka nejbohatších lidí nepřejícně mávnout rukou, se slovy „patří jim to“. Problémem ale je, že podobně jako Depardieu se chovají i firmy. Unikají z evropského prostoru tam, kde jsou nejen nižší daně z příjmu, ale kde je nižší zdanění práce (zaměstnanci v Rusku například neplatí sociální pojištění), kde je volnější regulační rámec pro jejich předmět podnikání, kde je snadnější vycházet s úřady a kde je nižší míra celkové byrokracie. Stěhování firem z evropského prostoru jinam má vážné sociální dopady. Způsobuje vyšší nezaměstnanost, vyšší nárok stále více obyvatel na čerpání sociálních dávek a jejich vyšší závislost na státní péči. Hlasují-li firmy nohama, pak je to pro prostor, který opouštějí, zlé. Nejde pouze o výpadky daňových příjmů, neboť firmy podléhají daňové povinnosti jinde. Odchod firem s náročným programem s sebou odsává inteligentní mozky, výzkum, vysokoškolské vzdělání svého druhu i řemeslnou zručnost. Je tedy zájmem státu, aby schopní, pracovití a podnikaví na jeho území zůstali. Aby podnikali a svou aktivitou pomáhali sobě i svému okolí, čímž v důsledku odlehčují svému státu. Stát a jeho politikové se chovají nerozumně, pokud nevidí, že vyšší daně, více regulací, více státní kontroly, více razítek a formulářů dříve či později přiměje ty velké k „hlasování nohama“ a ty malé k přesunu části svých aktivit do „šedé“ ekonomické zóny. Tam, kde se funguje „bez papíru“, tedy načerno a bez placení daní. Jakkoliv přeexponovaný příběh boháče Depardieua sledujeme, měli bychom si na jeho pozadí uvědomit, že je pro stát výhodnější, aby své občany nechal na svém území bohatnout, než je vysokými daněmi a byrokratickým fušerstvím penalizoval za jejich aktivitu. To vše nám k přemýšlení nabídlo hlasování nohama oblíbeného herce. A navíc i pro mnohé překvapivé zjištění, že jinde to jde jinak. Možná lépe, možná snadněji. A co čert nechtěl, zrovna v těch zeměpisných končinách, nad kterými jsme zvyklí povýšeně mávnout rukou a nebrat je vážně, což začíná být povážlivě hrubou chybou.