Absolvent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, zajímá se o dějiny a dějiny umění. Autor publikací Nezlomený vězeň totalit, Rakušan z Jihlavy, Bez kresby v malbě nepokročíte ... . S rodinou žil po několik let v Jihlavě.
Císař je nahý
Zdeněk Geist | 17.11.2021 20:23V tisku se nedávno objevila zpráva o tom, že Jihlava by se mohla ucházet o pořádání titulu Evropské hlavní město kultury 2028, a že se prý o tom již vedla „premiérová veřejná diskuse“. Což o to, drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, říkávalo se dříve.
Téma – je-li opravdu míněno seriózně – by především zasloužilo diskusi nejen veřejnou, ale především důkladnou a kritickou. Navíc ve skutečně širším fóru (čímž nemám na mysli pouze známé jihlavské uskupení) veřejnosti a aktérů kulturního dění. Na něco podobného zde není místo, tak snad jen několik málo poznámek.
Jak vyplývá ze slov pořadatelů soutěže udělujících tento titul, „v současné době se považuje jeho udělení spíše jako podnět ke kulturnímu vývoji a strukturálním změnám v daném městě.“ Nelze se tedy neptat, zda Jihlava potřebuje k takovému podnětu právě tuto formu jistě finančně nákladné soutěže. Zda je nejlepší cestou k oživení uměleckého a kulturního života ve městě impulz vnější a okázalý.
A především – o kultuře se sice mnoho mluví, ale je otázka, zda pod tímto pojmem všichni chápou totéž. Leckdy o tom lze pochybovat. Možná by nebylo od věci začít právě vyjasněním si onoho pojmu. Zdánlivě samozřejmé totiž může být i samozřejmě zavádějící. Ostatně, slovník, který je v posledních letech ve městě v souvislosti s tzv. kulturou stále častěji slyšet, je zcela „nekulturní“: strategie, projekt, akční plán, institucionální zakotvení… . Hodnotné kulturní a umělecké dění nelze vyprojektovat ani naplánovat. A je-li záměrem oněch plánů jen vytvořit rámec pro skutečnou tvorbu, pak je vhodné důsledně dbát na to, aby forma (plány a projekty) nepřebíjela obsah.
Ke skutečnému kulturními dění ve vyspělé společnosti nezbytně patří i dlouhodobá výměna názorů, reprezentující různé postoje a představy. Můžeme si popravdě odpovědět, že se zde tak skutečně děje? A pokud ano, potom kde? K výměně názorů – a to zcela neoddělitelně – patří také kultura projevu. Mluveného, ale i kultura slova psaného. Těžko si nevšimnout, že něco takového Jihlavě (i Vysočině) schází. Schází zde médium, které by něčemu podobnému cíleně a dlouhodobě poskytovalo prostor. Tribuna pro kultivovanou, kvalifikovanou polemiku a nezbytnou kritickou debatu.
K plnohodnotnému kulturnímu dění ovšem nezbytně patří i autentické umělecké počiny a originalita myšlení. Slovy Ferdinanda Peroutky z jeho knihy Jací jsme: „Je nutno se jednou ptáti, oč by byl duševní život Evropy ochuzen, kdybychom se najednou propadli a podle toho posuzovat naši vnitřní velikost.“
Zatím se zdá, že v Jihlavě vzniká stále více funkcí, výborů a institucí, než původních děl a neotřelých myšlenek. Čím více funkcí a projektových cílů, tím více kvalitního kulturního dění? Tak to obvykle nefunguje. Tvůrčí duch totiž vane zcela neorganizovaně a jinde než v zasedacích místnostech.
A konečně – vnímáme-li přínos kultury a umění jako činnosti, které mají kultivovat a zušlechťovat, a nikoliv jen bavit, pak je argument kvantity, ve zprávě o oné „premiérové diskusi“ uváděný, poměrně irelevantní. Počtem nelze kvalitu nahradit. V kultuře stejně jako v mezilidských vztazích.
Pokud je tedy záměr usilovat o titul Evropského hlavního města kultury myšlen skutečně seriózně a nemá-li být nahlížen jen jako další z bizarních nápadů, jichž je v poslední době kolem plno, pak stojí za úvahu následující: není smysluplnější usilovat o to, městem kultury se přirozeně skutečně stát (byť ne třeba hned evropským) a nikoliv jím být jen formálně prohlášen? V Německu, jedné z kolébek evropské kultury, mají pro takový rozdíl trefné označení „Sein oder Schein“ – být anebo zdát se.