Zdeněk Geist

Absolvent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, zajímá se o dějiny a dějiny umění. Autor publikací Nezlomený vězeň totalit, Rakušan z Jihlavy, Bez kresby v malbě nepokročíte ... . S rodinou žil po několik let v Jihlavě.

Helenínská škola? Škoda.

Sterilní vzhled nově uskutečněné přestavby někdejší školy v Heleníně (po léta ovšem chátrající) do její současné podoby vyvolal mezi veřejností rozruch. Aby ne. I na mě, snad proto, že jsem se "löwovským Helenínem" zabýval, se s pohoršenými reakcemi obrátili někteří mí známí. Co prý tomu říkám. A že prý se pan Löw musí v hrobě obracet.
Což o to, odpovídám, důvodů k obracení by měl Carl Löw celou řadu. A nejen kvůli této přestavbě. Vždyť stav jeho rozpadající se rodinné hrobky na jihlavském ústředním hřbitově (k nalezení hned za barevnými kontejnery s odpadky) je jedním z těch nejpříznačnějších a nejostudnějších. Ale raději snad zpět k "jeho" někdejší škole.
Dřívější charakteristický sloh budovy, která sloužila ke vzdělávání generací dětí obou jazykových skupin obyvatelstva, patřil bezesporu k původní výrazné pečeti, již zakladatelé Helenína této dnešní části Jihlavy vtiskli. A především - její minulost nemá v našem regionu obdoby.
Škola totiž svébytně patří k moderním dějinám Jihlavy a sehrála i roli v mnohdy bouřlivém česko-německém potýkání počátkem 20. let minulého století. Založena byla již v roce 1873 a na počátku 20. století ji navštěvovaly na dvě stovky dětí. V letech 1. světové války zde byl přechodně zřízen vojenský lazaret. Náklady na její chod přitom po dlouhá desetiletí nesla tamní textilní továrna pod patronací rodiny Löwových. Vlastně až do převzetí školy československým státem po roce 1918, tedy bezmála padesát let.
V těch letech se při letitém zápase o charakter Jihlavy a blízkých obcí vedly mezi českým a německým obyvatelstvem někdy opravdu vášnivé spory. Jeden z nich se týkal i posílení české výuky v helenínské škole. Na její podporu se konaly houfně navštěvované schůze rodičů i českých politiků, rozjitřenou situaci sledoval místní tisk (Jihlavské listy nevyjímaje).
Šlo o jeden ze symbolů přeměny dřívější Jihlavy německé na českou, již veřejnost tehdy tolik prožívala. To všechno je pryč. Pryč je, zcela viditelně, i režné cihlové zdivo a někdejší dřevěné zdobné prvky na zdech školní budovy, do níž dopoledne chodívaly helenínské děti s aktovkami a kolem níž se potom v zimních měsících proháněly z kopce dolů na saních (k pohoršení místních chodců).
Nedávno citoval na svém blogu JL věhlasný bloger M.V. nejmenovaného klasika: "My jsme ta doba. Jací jsme my, taková je doba". Je-li tomu skutečně tak, pak to lze trefně vztáhnout i na tuto tzv. rekonstrukci budovy někdejší školy v Heleníně. Prostě - ohledy stranou. V naší společné minulosti gumujme podle potřeby a s někdejšími symboly si hlavu nedělejme. Účel přece světí prostředky. Soukromý investor se zařídil ryze po svém (což takhle třeba tzv. společenská odpovědnost firem?). Město a úřady se dívají jinam (možná na stále neexistující multifunkční halu).
Zajímavé může být srovnání s Libercem. Zatímco v něm plánují zpamátnit někdejší tzv. Liebiegovo městečko pro jeho typický vzhled a historii (nesoucí název po tamním textilním velkoprůmyslníkovi), v Jihlavě se jak vidno přestavuje do univerzálního, uniformního stavebního kabátu. Dvě města, dva přístupy.