Narozen v roce 1960 v Dačicích, od narození žije v Telči. Na podzim roku 2010 zvolen senátorem obvodu 52 - Jihlava. Od roku 2020 je předsedou českého Senátu. www.vystrcil.cz
http://www.vystrcil.cz/
Rozpaky a obavy
Miloš Vystrčil | 30.11.2022 09:10Že v současné době probíhá mistrovství světa ve fotbale v Kataru, jsme asi zaznamenali skoro všichni. Přiznávám, že patřím mezi fotbalové fanoušky, a pokud je to možné, snažím se alespoň některé zápasy sledovat. Poté, co jsem měl možnost o víkendu zhlédnout hned několik zápasů, mě zaujala jedna věc. Jako v podstatě nezaujatý divák jsem při sledování chování hráčů nabyl pocitu, že tiše tolerovanou součástí hry se stává stále častěji a silněji i snaha oklamat rozhodčího.
Jinými slovy:
Zdá se mi, že běžnou součástí hry zvané fotbal se na té nejvyšší úrovni paradoxně stává, že hráč tvrdí nebo gestikuluje, že nefauloval, i když je evidentní, že fauloval a on to musí vědět.
Zkrátka a dobře běžnou a v podstatě stále více akceptovanou součástí hry se stává snaha oklamat rozhodčího, tedy nepřiznávat pravdu, rozhodčímu přesvědčivě lhát, tvrdit opak a rozhodování mu maximálně ztěžovat.
Přiznávám, že mi tohle zařazení snahy oklamat rozhodčího jako v podstatě akceptované součásti fotbalového zápasu velmi vadí a tolerance k těmto snahám ve mně vzbuzuje velké rozpaky a obavy.
Když jsem trénoval v Telči mladší žáky, bylo normální, že vzájemný zápas dvou týmů pískal zpravidla jeden z trenérů. Přesto s férovým řízením zápasu nebyl problém. Mladí fotbalisté totiž považovali za normální, že se k faulu nebo poslední teči před zahráním míče do autu přiznávají. Vůbec by je nenapadlo, že snaha oklamat rozhodčího lhaním, simulováním, divokou gestikulací má být součástí hry.
Každý sport, tedy i fotbal, by přece měl být o fair play, o tom, že se k faulu nebo tečování míče přiznám nebo skutečnost akceptuji a ne že se snažím přesvědčit druhé, že tomu tak nebylo, i když vím, že to není pravda.
Osobně jsem přesvědčen, že tento typ chování začíná do naší společnosti bohužel ve všech možných oblastech včetně politiky stále více pronikat a zakořeňovat.
Teze, že není přirozenou povinností se při jednání, debatě, diskusi, soutěžení, soupeření, setkávání chovat čestně a poctivě a hrát fair play, ale že je vlastně povinností „rozhodčích“ naše případné klamavé snahy odhalit, se začíná pro mě nepochopitelně stále více stávat společensky tolerovaným principem.
Považuji to za nepřijatelné a dlouhodobě společensky nesmírně škodlivé. Jedním z okamžitých výstupů je nárůst nedůvěry a nutnost posílení kontroly a s tím souvisejícího nárůstu byrokracie, počtu pravidel a drahých kontrolních nástrojů.
Obecně se pak jedná o popření základního smyslu sportu a sportovního soutěžení s velmi nebezpečnými dopady do fungování celého lidského společenství a našeho hodnotového systému.