Stavební inženýr, restauratér, vinárník a pivovarník na penzi. Dnes už jenom kavárník a bývalý koaliční zastupitel, aktivně se snažící ovlivňovat chod našeho krásného města.
Kocábka.
Miroslav Tomanec, Ing., MBA | 03.02.2023 05:28Kupodivu nejsou v těchto dnech pro mne tím nejhorším zhrzení babišovci. Čekal jsem, že budou vzteky daleko více vyvádět. Ti si však zřejmě v ústraní lížou rány z drtivé volební porážky. Na špici pyramidy nechutností se v mých očích derou agresivní salonní antikomunisté svým neustálým dehonestováním nového prezidenta. Když třeba Kocáb ve své kampani nikterak nepolevuje a ještě v pátek hledá, byť jen náznaky a v opačném gardu, souvislosti mezi dnešní situací a dobou nacistickou, je to pro mne úplně stejný hnus, jako Babišovy válečné bilboardy nebo výzvy k sázení. Hlavně proto, že při tom zmiňuje mladé lidi.
Naproti tomu zajímavý opačný příspěvek k obecné diskusi o vlivu komunistické minulosti, je- li tedy vůbec nějaká diskuse s těmito militanty možná, přinesl pro mne historik Michal Stehlík . A nemusel ani na konsequence nijak poukazovat, či jakkoliv to vůbec zmiňovat. Úplně se mně to totiž samo nabídlo. Když ve své skvělé přednášce o Antonínovi Zápotockém nemohl nevzpomenout film Rudá záře nad Kladnem a v jedné z hlavních rolí Toníkovy manželky Vlastu Chramostovou. S jakým přesvědčením to sehrála tato členka KSČ a spolupracovnice StB. To fakt šlo ze srdce.
Střih. Charta. Revoluce. Vlasta Chramostová se stává nejenom výraznou postavou disentu a revolučních dní, ale také až téměř kulturní ikonou. Nevzpominám si ani v nejmenším, že by této zajímavé a silné dámě někdo jakkoliv metal do tváře něco co pořád slyšíme dnes ve stylu " ... jednou komunista, navždy komunista..." Jednoduše proto, že to tak není.
Sama Chramostová k tomu říká v roce 2018, krátce před úmrtím : "...je potřeba hodně velké síly k tomu, aby si člověk prošel sebepoznáním, jaké jsem podstoupila..." Možná právě i to, vedle opravdového úsilí o vyrovnání se s touto minulostí, měl na mysli prezident Václav Havel, kterého samotného komunisté věznili, když jí uděloval jedno z nejvyšších státních vyznamenání, Řád T.G. Masaryka.
Co říkal u této příležitosti Kocáb, velký přítel Havla, třebas o plivnutí do tváře komunistickým obětem, jak dnes neustále opakuje o volbě prezidenta, vzpomene si dneska někdo?
Protože – co je tedy vlastně v této souvislosti „víc“ ?
*Mít to "štěstí" začínat svoji hereckou dráhu, profesi, kterou nadevše miluji, v poúnorové době, nebo tu "smůlu" narodit se do rodiny komunistického vojáka?
*Postupně se "zamilovat" do komunistického režimu až tak, že se stanu jeho prominentní herečkou, nebo "netušit" v prostředí vojenského prostředí že je něco jiného možné...?
*"Tvořit" ve prospěch propagandy režimu a přehlížet při tom ty nejhorší procesy a vraždy v padesátých letech nebo se v období normalizace snažit prosadit jako voják sloužící režimu?
*"Prohlédnout" po dvaceti letech krásného prominentního hereckého života tváří v tvář tankům nebo až díky revoluci, protože jsem prostě o generaci starší?
To jsou ale nesmyslné otázky co? Křivd se stalo spousty. Těžko se to dá vrátit, trochu zacelit možná, když zrovna nejde třebas o Miladu Horákovou, které život už nikdo nevrátí. Ale myslím si, že nejlepší cestou je, se už konečně nad ně se povznést, ne se v nich ještě pořád takhle patlat, jak jsem se snažil právě teď tady předvést.
Pozitivně, s nadějí, přes to všechno, je ale možné dívat se do budoucna. A tím kladem pro mne je převažující účast mladých lidí na té zajímavé přednášce o dobách tuze totalitních. Dobré pocity potvrdil i autor z předcházející akce na místním gymplu. Mladé tato novodobá historie zajímá, ale z Kocábů už si nic nedělají, jak ostatně potvrdily i volby.
Prostě je dobře, že ta kocábka militantního, primitivního, zaslepeného antikomunismu už se potápí…
A u nového pana prezidenta České republiky Petra Pavla ponechme už tu odčiněnou minulost té minulosti a dejme mu šanci žít budoucností.