Zdeněk Gryc

Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla

PROČ ČÍST

a

ZAMYSLET

Generál Karel Řehka: Proč mluvit o válce, proč čekat od Ruska to nejhorší a proč být připraven

ČTK / Uhlíř Patrik

Téma války kvůli Ukrajině silně rezonovalo nedávno při volbě prezidenta. Vášnivě se také rozebírala i slova náčelníka generálního štábu Armády ČR generálmajora Karla Řehky o tom, kdy by bylo nutné mobilizovat. Mnozí za to Řehku kamenovali, přestože jeho slova byla vytržena z kontextu. Jak to tedy ve skutečnosti myslí a jak mají Češi k možnému nebezpečí válečného konfliktu přistupovat? To vysvětluje Karel Řehka ve své eseji napsané exkluzívně pro Reflex.

Máme co bránit

Máme štěstí, že posledních 33 let žijeme v bezprecedentní míře svobody, prosperity a blahobytu. Naše republika je členem nejsilnější obranné aliance a součástí silného ekonomického, politického i kulturního evropského společenství. Jsme ze všech stran obklopeni spojenci a přáteli. Život v naší společnosti je založen na svobodě jednotlivce, lidských právech, právním státu, rovných příležitostech a respektu ke svobodě i odlišnosti druhých. Žijeme v demokracii.

O své budoucnosti každý z nás rozhoduje ve svobodných volbách, aniž by nám kdokoli zvenčí diktoval, kam se naše země má ubírat. Díky nevídané míře bezpečí se můžeme soustředit na svůj rozvoj, roste náš ekonomický blahobyt, kvalita života a dožíváme se vyššího věku. Nejsme malá a bezvýznamná země, jak občas slyšíme. Jsme mezi svými spojenci a přáteli suverénní, sebevědomý a respektovaný stát střední velikosti, síly a významu. 

Všichni si přirozeně přejeme, abychom takto šťastné životy mohli prožívat i nadále, a stejně tak i naše děti a vnoučata. Bohužel nic z výše uvedeného není zadarmo a natrvalo. Připomínám, že tři dekády svobody a míru i současnou úroveň bezpečí zažíváme poprvé a z hlediska naší novodobé historie jsou spíše anomálií než pravidlem. Nesmíme to považovat za samozřejmé. Musíme náš styl života aktivně podporovat a bránit, jinak o něj přijdeme. Čím dříve to pochopíme a přijmeme, tím lépe pro nás. 

Svět není bez válek

Žijeme ve světě, který není bezpečný. Nikdy nebyl a nikdy nebude. Lidé nikdy nebudou mít stejné zájmy a přirozeně se budou dostávat do konfliktů.

Při jejich řešení občas státy sáhnou k organizovanému násilí, tedy na světě budou války. Pro někoho je to možná šokující zjištění. Tak to ale bylo vždy. Pouze jsme měli to štěstí, že jsme jako společnost dlouhá desetiletí bezprostředně neprožili klasickou válku. Zvykli jsme si, že o válce slýcháme jako o něčem vzdáleném, abstraktním, co se nás týká okrajově. Maximálně tu a tam pošleme profesionální vojáky do krizové oblasti, aby tam společně se spojenci pomohli řešit nějaký problém, aby se nedostal k nám domů.

To je pohodlný stav, protože jsme nemuseli pro vlastní obranu obětovat příliš úsilí, peněz ani lidských životů. Namlouvali jsme si, že velká válka přece v naší civilizované Evropě nehrozí. Kdyby snad hrozila, budeme o tom vědět dostatečně dopředu a problém začneme řešit, až když přijde. Bohužel to neplatí.

Zaprvé, válka v Evropě není nemyslitelná. Zadruhé, nestihneme se na ni nachystat, pokud se nebudeme připravovat dlouhodobě už v míru. Zatřetí, v době pohodlí a blahobytu máme tendenci varovné signály přehlížet a nenaslouchat jim. Současná ruská agrese je toho zářným příkladem. 

Ruská agrese vůči Ukrajině nás probudila. Otázka je, jestli dostatečně a jak dlouho nám to probuzení vydrží. Ruský prezident nám minimálně od roku 2007 slovy i skutky jasně sděluje, že Rusko nebude akceptovat současné mezinárodní uspořádání. Neuznává suverenitu a svobodnou vůli vojensky slabších zemí, pokud nejsou v souladu s jeho zájmy. K prosazování těch svých používá vojenskou sílu, pokud se domnívá, že mu to projde a cena pro něho nebude příliš vysoká jako v případě Gruzie nebo Krymu. Agresivita i nepředvídatelnost Ruska roste a válka na Ukrajině situaci dále radikálně zhoršila. Rusko nás označuje za nepřítele a nepřátelsky se vůči nám chová. Svoji dobyvačnou válku na Ukrajině označuje za střet s NATO a celým Západem.  Dle vlastních slov se snaží posílit své vojenské schopnosti, protože se musí chystat na konflikt s námi. 

Tak jako jsme před válkou na Ukrajině měli tendenci ruskou vojenskou sílu přeceňovat, dnes je naopak patrná tendence ji podceňovat. To je nebezpečné. Rusko má stále značné vojenské schopnosti, i když je naštěstí nedokázalo na Ukrajině vhodně použít. Konflikt bezesporu Rusko zaměstnává a oslabuje. Oslabené Rusko ale nemusí nutně znamenat méně nebezpečné Rusko. Může to být i naopak.

Rusko intenzivně pracuje na tom, aby své vojenské schopnosti a kapacity obnovilo a posílilo. Má potenciál toho dosáhnout. Pro nás z toho vyplývá jednoznačné zadání: posílení vlastní obrany musíme zahájit ihned. I kdybychom na to měli deset let, stejně to bude spíše sprint než maraton.

Stojí Vladimír Putin o vojenský střet s nejsilnější obranou aliancí, s NATO, tedy s námi? Teď s největší pravděpodobností ne, ale důvod k jásotu nemáme.

Zaprvé, rozhodování Putina může být v budoucnu zcela jiné než dnes, protože se bude rozhodovat v odlišné situaci. Nevíme, jaké bude mít možnosti. Zatím se jen sám vhání do kouta a zužuje si manévrovací prostor.

Zadruhé, jít do války proti NATO by sice bylo pro Rusko katastrofální, jenže Vladimír Putin již opakovaně učinil rozhodnutí s těžkými důsledky pro svoji zemi. Invaze na Ukrajinu je dobrým příkladem.

Zatřetí, nevíme, jak dlouho bude mít Vladimír Putin chování Ruska pod kontrolou a jak dlouho bude u moci. Nebude tady naštěstí věčně. Nikdo ale nedokáže předpovědět, co se v Rusku bude dít potom.

Rusové také pečlivě ovládají informační prostředí a působí na své obyvatelstvo, jehož podpora je zásadní. Jistě měl každý možnost vidět, jak formují svoji mládež v nacionalistickém duchu, odkazy na cíleně zkreslovanou historii, symboly nebo uniformy. Není náhodou, že to v nás vyvolává vzpomínky na minulý režim. Je dobré si uvědomit, že tato generace systematicky masírované mládeže bude za čas plnit nově budované ruské vojenské síly.

Nebuďme naivní

Je naprostou iluzí si myslet, že se nás potenciální válka mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí netýká, protože nejsme „první na ráně“ a obklopují nás spřátelené země. Pokud by válka mezi Aliancí a Ruskem propukla, budeme aktivním účastníkem od první minuty. Velká část naší armády odjede bojovat podle aliančních obranných plánů. Naše teritorium se stane významnou tranzitní zónou a zázemím. Z pohledu Ruska bude poskytovat velké množství legitimních cílů pro zbraně, které na naše teritorium dosáhnou již dnes. Vzhledem k technologickému vývoji bude postupem času podobných zbraní ještě mnohem víc. Rusko nebude čekat, až se zorganizujeme a odjedeme někam na bojiště zabíjet jeho vojáky. Bude reagovat hned. Život každého občana České republiky se okamžitě obrátí na ruby, všechno bude jinak. Zní to hrozně? Ano, ale pojďme si konečně po pravdě popisovat, co by se stalo, a přestaňme si něco nalhávat.

Buďme opravdu rádi, že jsme součástí nejsilnější vojenské aliance, že na obranu nejsme sami, a že se díky tomu snižuje pravděpodobnost, že by nás někdo mohl ohrozit.

Zapojení země do velké války znamená, že se do ní musí zapojit celá společnost. Armáda je pouze jeden z nástrojů, obrana země je ovšem celospolečenské úsilí. Jde také o průmysl, dopravní infrastrukturu nebo nemocnice. Slovo mobilizace vyvolává u mnoha lidí reakce hraničící s panikou. Chápu to. Ale buďme k sobě upřímní: pokud by NATO bylo ve válce s Ruskem a ta trvala déle než pár týdnů, a to by pravděpodobně trvala, naše zdroje dlouhodobě podfinancované profesionální armády a aktivních záloh by na to rozhodně nestačily. Stát by musel přistoupit k nějaké formě mobilizování materiálu i lidí.

Je načase začít připomínat, že máme zákonem stanovenou brannou povinnost, že existuje systém mobilizace a že se na obraně nepodílí pouze armáda. Znamená to, že tím úmyslně strašíme společnost? Rozhodně ne! Je ale potřeba si začít věci říkat na rovinu a informovat veřejnost. Je to součást budování odolnosti a obranyschopnosti. Jestli to znamená, že bude někdo chvíli vyděšený, budiž. Riziko je přirozená součást všeho, co děláme, a provází nás při každém rozhodování. Neschopnost přijmout riziko je stejné, ne-li větší zlo, než ho ignorovat. Společnost by si měla reálně uvědomovat, co nám hrozí, dokázat s tím žít, adaptovat se a dynamicky rozvíjet, ale nenechat se paralyzovat strachem.

Jak nás ovlivní válka na Ukrajině?

Kromě výše zmíněného probuzení, které je pozitivní, má tato válka přímé dopady v mnoha směrech. Vynechme dopady na mezinárodní bezpečnostní architekturu, mezinárodní organizace, vliv na bezpečnost v blízkém regionu Ruska, a věnujme se nejbližším aspektům pro naši obranu. Ač nerad, domnívám se, že tato válka neskončí rychle a že bezpečnostní situace v Evropě potom nebude lepší. Není podstatné, co bychom si přáli nebo co chceme. Je to realita, které se musíme přizpůsobit.

Věřím, že Rusko nedosáhne svých cílů a Ukrajina nebude poražena na bojišti. To ovšem závisí na západní podpoře, která není jen morálně správná, ale je také v bezprostředním zájmu pro naši vlastní bezpečnost. To, že Ukrajinci bojují i za nás, není jen laciná fráze. Je to smutný fakt. Drží agresivní Rusko statečně dál od našich hranic.

Normy mezinárodního chování se do značné míry vytváří zvykově. Nešťastnou variantou pro naši budoucnost by bylo přinutit Ukrajinu k nějakému kompromisu a přejít s Ruskem do jakéhosi „business as usual“ módu. Znamenalo by to připuštění sfér vlivu, uznání použití násilí při prosazování zájmů států a omezení suverenity těch vojensky slabších. Prostě „silnější vyhrává“. Hádejme, který region by byl další na řadě? Chceme mít agresivní a povzbuzené Rusko na hranicích se Slovenskem? Určitě ne. Právě proto je naše vojenská, ekonomická i morální podpora Ukrajiny tak důležitá. Přes všechna rizika, která to s sebou přináší, jediné přijatelné řešení je dnes vojenská porážka Ruska na bojišti. Pokud máme pud sebezáchovy, měli bychom k tomu přispět všemi silami. Dobrá zpráva je, že se právě o to naše vláda usilovně snaží, stejně jako naši spojenci.

Když si to shrneme, Rusko nikam nezmizí, bude pro nás dál nebezpečné, méně předvídatelné, více nepřátelské a agresivní, možná frustrované, plné nenávisti a touhy po pomstě.

Jaké je řešení?

Nejzásadnější teď je, co z toho všeho pro nás vyplývá!

Zaprvé, rozhodně bychom měli usilovat o vojenské vítězství Ukrajiny na bojišti, o tom není pochyb.

Zadruhé se ale musíme začít připravovat na budoucí potencionální střet s Ruskem. Bez ohledu na výsledek války na Ukrajině, je jisté, že budoucí Rusko pro nás bude i nadále hrozbou. Opakuji, že na budoucí konflikt s Ruskem se musíme začít připravovat, a to velmi rychle. I kdybychom se bavili o horizontu deseti nebo patnácti let, tato potřeba je velmi urgentní a nesmíme promarnit ani den. Budování obrany se totiž neděje rychle.

Cílem našeho úsilí není vyvolat válku, ale vyhnout se jí. Pokud ale nastane, tak ji vyhrát. Jedinou možností je ukázat agresivnímu Rusku, že žádná jeho snaha nemá šanci na úspěch. Rusko rozumí pouze naší alianční soudržnosti, odhodlání, masivnímu zbrojení a přípravě na možný střet. Toto úsilí samozřejmě musí být kombinováno s jasnou a efektivní diplomacií, která má stejný význam jako vojenské schopnosti.

Máte pocit, že je to příliš vojenského harašení?

Věřte mi, že poslední, kdo si přeje válku, je voják, který ji na vlastní oči viděl. Stačí, abychom strávili nějaký čas ve válečné zóně a viděli následky. Žádný voják, obzvlášť pokud má doma děti, a na vlastní oči pozoruje bídu a utrpení civilistů nebo vraždění a mrzačení dětí, po ní opravdu netouží. Mluvím z vlastní zkušenosti. Není ale ani možné strkat hlavu do písku a tvářit se, že to nějak přejde a někdo to za nás vyřeší. Válka mě naučila, že je potřeba mít otevřené oči, vidět věci reálně, vždy převzít iniciativu a řešit problémy. Nikdo jiný to neudělá.

Zatřetí si musíme uvědomit, že NATO je základem naší bezpečnosti, společně jsme silnější. Do obrany musíme investovat úsilí, čas, lidi i finance. Dvě procenta HDP jsou absolutní minimum. Naše bezpečnost není samozřejmost a také není zadarmo. Kromě toho, slušní lidé plní své sliby a závazky. NATO bude jen tak silné, jak silní jsou jeho členové. Obrana je běh na dlouhou trať, výsledky se dostaví, ale musíme vytrvat. Stabilita obranného rozpočtu je stejně důležitá jako jeho výše.

Připomínám, že vojáci jsou profesionálové, připravení a odhodlaní bránit naši vlast a její hodnoty. Nevtahujme je do vnitropolitických bojů. Oslabuje to odolnost celé společnosti. Podrobujme je konstruktivní kritice a chtějme od nich jasné odpovědi. Nejsou neomylní a bezchybní. Mysleme ale na to, že jsou připraveni při obraně své vlasti nasadit vlastní život. Nasadí ho za každého občana republiky bez ohledu na jeho politické preference, názor či příslušnost. Tak to je, musí být a nikdy to nezpochybňujme.

Začtvrté, základní podmínkou a těžištěm úspěchu je, že většina společnosti je odhodlaná budování obrany významně podporovat. Žijeme v demokratické společnosti, kde za obranu země zodpovídá demokraticky zvolená vláda. V demokracii žádná vláda netrvá věčně. Budování obrany naší vlasti není běh na jedno volební období, je to dlouhodobý proces. Každá vláda musí především naplňovat své programové prohlášení – tedy to, s čím ji voliči poslali k moci. Pokud máme mít jakoukoli šanci na úspěch, je tedy zásadní, aby většina společnosti chápala hrozby a rizika, ztotožnila se s nimi a žádala od demokraticky zvolených představitelů adekvátní zajištění obrany země a jejích hodnot.

Vnitřní dluh armády je obrovský a zpomalí nás to na dlouhá léta.

Jak se nám to mohlo stát?

Společnost podlehla falešnému pocitu bezpečí a neuvěřila, jak je důležité obraně věnovat náležité úsilí.

To se nesmí opakovat!

Jestli to někdo bude považovat za přílišné strašení, budiž.

Je ale důležité tuto diskusi vést a vést ji naprosto otevřeně, bez obalu.