Zdeněk Gryc

Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla

KOMENTÁŘ

Jedna věc je sledovat a chápat politiku posledních 30 let.

Druhá věc je, srozumitelně a stručně diagnostikovat okolnosti,

které k současnému stavu vedly.

Nevytloukat politický kapitál, ze stavu,  

kam ho politikaření dovedlo

ve stylu:

„JÁ NIC JÁ MUZIKANT“

Jan Urban to dokáže formulovat a napsat.

------------------------------------------------------

Převzato:

Putin jako Hitler. Kyjevský Majdan, březen 2014.

Jan Urban: Šílenec z Moskvy hrozí jadernou válkou a český prezident už jen blábolí

Napsal/a Jan Urban 27. září 2022

 Je jistě těžké srovnávat plachtění v mořské bouři

s vyjížďkou na šlapadle mezi vltavskými mosty.

Přesto je nutné trvat na tom,

že demokratická politika má být za všech okolností omezována hodnotami, 

jako jsou úcta k právu, slušnost a spoluzodpovědnost.

Česká republika vchází do nejobtížnějšího období svojí existence…

„Nemohu vám slíbit nic než krev, pot, dřinu a slzy“ – jediná věta, ve které nový britský premiér Winston Churchill 13.5.1940 v Dolní sněmovně dokázal definovat politiku své nastupující vlády, popsal válečné cíle a určil budoucnost země. Celá jeho řeč měla jen něco přes deset minut.

Svůj válečný kabinet zformoval během osmačtyřiceti hodin. Věřil mu v té chvíli málokdo, ale touto krátkou řečí dokázal nadchnout velkou většinu znejistělé společnosti.

Británie přitom měla teprve projít sérií krutých porážek ve Francii a Norsku,

přestát epickou bitvu o vzdušnou nadvládu nad britskými ostrovy

i tu námořní ve Středozemním moři a v severní Africe.

V této chvíli je však i této zemi vyhrožováno válkou a agresor otevřeně a cíleně útočí na životní úroveň a stabilitu české ekonomiky a politiky. Vydírá a všemi prostředky destabilizuje českou společnost. 

Musela prorážet námořní blokádu a svádět ponorkovou válku, v řádu měsíců přebudovat celé hospodářství na válečnou výrobu a ochranu civilního obyvatelstva.

Málokdo si to v den Churchillovy řeči dokázal byť jen představit.

Přesto nový premiér bez sebemenšího zaváhání vyhlásil za válečný cíl své země

„vítězství nad nejhorší diktaturou lidských dějin za každou cenu“.

A Britové mu uvěřili.

Trvalo více než dva dlouhé roky, než mohl v Dolní Sněmovně v listopadu 1942

ohlásit první velké vítězství v severní Africe.

Putinovi spojenci a posluhové

I když nechceme přímo srovnávat současnou realitu s hrůzami druhé světové války,

měli bychom si připustit, že vcházíme do nejobtížnějšího období svojí existence.

Šílenec z Moskvy vyhrožuje použitím jaderných zbraní,

pokud mu svět nedovolí vyhnat ukrajinský národ za Dněpr a neschválí masakry a genocidu.

Jeho spojenci a posluhové v Maďarsku, Itálii, na Slovensku, v Německu i v Čechách

jen čekají na první příležitost mu to povolit

a vyměnit hodnoty liberální demokracie a úctu k lidským právům za otrocké jho.

Ve chvíli, kdy statisíce českých domácností a podniků stojí před dosud nepředstavitelnou nejistotou, prezident Zeman v jediném opožděném novinovém monologu

nebyl schopen nabídnout společnosti ani slovíčko povzbuzení nebo naděje. 

Česká politická scéna se za více než tři desetiletí míru nedokázala alespoň přiučit hodnotám a pravidlům demokracie. Vystačila si s volebními rituály a kuchařkou základních praktických dovedností mediálního vystupování.

Na úctu k právu, slušnost a pocit spoluzodpovědnosti nebyla chuť ani čas. Teď by byly potřeba.

Winston Churchill si mohl v nejkritičtější situaci dovolit do malého válečného kabinetu pozvat nejkvalitnější a nejodvážnější lidi z vedení opozice právě proto,

že všichni, ač mohli mít různé názory, sdíleli stejné hodnoty.

Představa, že by tváře české opozice,

jako jsou Tomio Okamura,

Andrej Babiš

či Alena Schillerová,

dokázaly v kritické době souhlasit s převzetím spoluzodpovědnosti a spolupracovat ve vládě

na prosazení radikálních politických a hospodářských kroků, se zdá být z jiného světa.

Totéž ovšem platí pro záškodnické vystupování části politiků

Občanské demokratické strany

a v míře nejvyšší pro otevřeně rozvratné jednání odcházejícího prezidenta.

Ten, coby produkt populismu a úrovně ulice,

 v této funkci zcela upřímně a otevřeně

nikdy žádné hodnoty a pravidla demokracie neuznával.

V posledním roce byl dokonce devadesát procent času nezvěstný.

Mohlo to sice urážet jemnocit liberálů, ústavních právníků a historiků,

ale v situaci, kdy se toho zas tak moc nedělo,

byl jenom nedůstojnou výčitkou nedospělé neústavnosti a neúcty k hodnotám.

Chtějme od našich politiků pravdu i slova naděje – ne ostudné bláboly.

Protože i nás ještě čekají porážky, obtíže a nezdary dřív,

než demokratický svět najde cestu,

jak porazit šílence, vyhrožující jadernou apokalypsou.

V této chvíli je však i této zemi vyhrožováno válkou a agresor otevřeně a cíleně útočí na životní úroveň a stabilitu české ekonomiky a politiky.

Vydírá a všemi prostředky destabilizuje českou společnost.

Jestliže český prezident v takové situaci otevřeně podrývá vládu

a volá po odvolání šesti ministrů, je buď blázen, nebo pučista sloužící Putinovi.

Ve chvíli, kdy statisíce českých domácností a podniků stojí před dosud nepředstavitelnou nejistotou,

prezident v jediném opožděném novinovém monologu

nebyl schopen nabídnout společnosti ani slovíčko povzbuzení nebo naděje.

Jeho komentáře ekonomických opatření exekutivy pouze prozradily,

že už není schopen pochopit obavy českých občanů a zaměstnavatelů,

které vysoké ceny energie mohou donutit k převádění výroby do zahraničí a masovému propouštění.

Prezident už jen k tradiční sebechvále přidal jen neuctivé nálepkování členů vlády,

po jejichž odvolání on sám touží.

Miloš Zeman, který kromě politiky nikdy nic neřídil,

kdysi bohatou sociální demokracii přivedl na okraj bankrotu,

a politickou stranu, vládu i prezidentský úřad vedl jen za cenu miliardových ztrát

z korupce svého okolí, chce udílet rady vládě ve skutečné krizi.

Bylo by to směšné, kdyby to pro zájem země neznamenalo tragédii.

To porovnání s Velkou Británii května 1940 je nakonec na místě.

I my se nyní potýkáme s dědictvím dosavadního pohodlí

a appeasementu a hledáme hodnoty natolik pevné,

aby nás udržely i v nadcházejících časech nepohodlí.

Chtějme od našich politiků pravdu i slova naděje –

ne ostudné bláboly.

Protože, a tohle by nám politici měli mít odvahu říkat,

i nás ještě čekají porážky, obtíže a nezdary dřív,

než demokratický svět najde cestu, jak porazit šílence,

vyhrožující jadernou apokalypsou a zničením života na Zemi.

PS.

ZG si Jana Urbana, autora komentáře blogu, velmi váží.