Stavební inženýr, restauratér, vinárník a pivovarník na penzi. Dnes už jenom kavárník a bývalý koaliční zastupitel, aktivně se snažící ovlivňovat chod našeho krásného města.
Ukrajinský deník, díl 9.
Miroslav Tomanec, Ing., MBA | 27.09.2023 07:31Ty krásné oči vás chytnou na první pohled. Plné smutku, bolesti, únavy ale také vzdoru, odhodlání a naděje. Ne, tento národ se nikdy nevzdá a nepodvolí. Vidíme to přesvědčení na každém kroku.
Oksanka Mironenko
je lékařka z Luhanska. Dnes operuje na jedné z klinik v Kyjevě - a ne jenom tam. Jezdí po celé Ukrajině, protože její chirurgické dovednosti jsou vyhlášené. Nejvíce operuje těžce zraněné vojáky. Setkali jsme se s ní po třech těžkých operacích, které v sobotu udělala.
Žili si s rodinou spokojeně ve svém rodném městě do té doby, než tam z ničeho nic začínali přicházet Rusové. Noví obyvatelé. Komplikované soužití se po roce 2014 stalo peklem. I jí osobně se děly tak hnusné věci, že se rozhodli s celou rodinou své milované město opustit, našli si práci v Kyjevě a bydlení v Buči a vše se zase zdálo být v normálu.
Jenomže přišel loňský únor a najednou, z ničeho nic, Rusové stáli před Bučou. Oksana s manželem a dětmi na nic nečekali a okamžitě utekli do Kyjeva. Její rodiče však nevěřili nebezpečí, mysleli že se to přežene kolem nich, nechtěli opouštět nový, těžce nabytý domov. Podcenili to a to se jím stalo osudným.
Situace se stále zhoršovala, Rusáci nejdříve město bombardovali, pak se dostali do města a bezohledně vraždili na ulicích. Proto se nakonec i rodiče Oksanky rozhodli utéct. Ale bylo pozdě. Rusáci už byli všude a hlava nehlava pálili z granátometů do prchajících civilních aut. Jeden z granátů zasáhl jejích auto. Matka byla na místě mrtvá, otec se s těžkými zraněními dokázal vyplazit ven, kde mu lidé skrývající se ve sklepě poskytli první pomoc a aspoň dali vědět…
Jenomže v tom strašném zmatku válečné vřavy nic pořádně nefungovalo. Záchranáři, úřady, policie. Oksaně trvalo několik dní, než se otce podařilo dostat do Kyjeva a pak ho sama operovala a zachránila mu život… s myslí plnou bolesti nad ztrátou té, co dala život jí…
Od té doby věnuje Oksana se svým mužem a sestrou veškerý čas a síly bojujícím vojákům a lidem postiženým válkou. Komplexně. To znamená nejen lékařsky, ale i následnou péči a materiální pomocí. Tak jsme jí zase my pomohli zakoupením čtyř kusů hemostatických aplikátorů určených pro okamžité zastavení krvácení z těžkých ran přímo na bojišti. Obsah nádoby je zaveden přímo do rány, kde se "houby" z aplikátorů nasáklé krví roztahují a tvarují tak, že dokonale zastaví krvácení a úplně nahradí nešetrné zaškrcení. A hned jsme to také společně osobně předali vojákům odcházejícím do bojů.
To bylo v Kyjevě. Druhý den jsme se setkali v Buče. Ukázala nám místa, kde se děly ty hrůzy. Park oddechu a zábavy, kde Rusáci mučili nevinné lidi. Ty ulice co byly plné mrtvol sousedů. Místo kde zahynula její maminka.
Buča je krásné město. V borovicovém lese. Ne nadarmo zde proslul výrok jednoho z ruských vojáků, těch odporných agresorů….KDO VÁM TO DOVOLIL SI TAK PĚKNĚ ŽÍT? Dneska už je téměř beze stop po válce. Všechno se začalo opravovat, jenom co je vyhnali.
A pak…
…jsme šli tam, kde v místě hromadného hrobu už je dnes památník obětem. Oksana poprvé po téměř roce našla sílu tam zajít a najít tabulku se jménem své milované maminky. S námi, cizími lidmi. Ale s těmi, co přijeli pomáhat.
Čest pro nás, podporu a respekt pro ni.