Hana Hajnová

Telčská patriotka, povoláním projektová manažerka, máma, ve volném čase kapitánka dračí lodi, dobrovolnice a nadšená hráčka kroketu. Od listopadu 2020 statutární náměstkyně hejtmana Kraje Vysočina.

Zákon o uložení jaderného odpadu jako další milník na cestě pošlapané důvěry

V úterý 6. února 2024 rozhodovala Poslanecká sněmovna o zákonu o řízeních souvisejících s hlubinným úložištěm radioaktivního odpadu, který jí vrátil před Vánoci loňského roku Senát. Důvodem pro vrácení byla skutečnost, že zákon do Senátu doputoval ve znění pozměňovacího návrhu, nikoliv původního vládního návrhu. Původní vládní návrh totiž počítal s vyslovením souhlasu obou komor Parlamentu v procesu výběru finální lokality pro hlubinné úložiště. Pozměňovací návrh tento souhlas zrušil a rozhodnutí vložil do rukou pouze vlády. Parlament by toto rozhodnutí vzal jen na vědomí. Říkáte si, že je to běžná legislativní rutina? Pro někoho možná ano, ale pro ty, kterých se to nejvíc dotýká, je to další porušení slibu a prohloubení nedůvěry. A to v procesu rozhodování o projektu, který tu má být na tisíce let.

Pro objasnění kontextu se vrátím o rok zpátky do ledna 2023, kdy ministerstvo průmyslu a obchodu informovalo o výstupech z osobního setkání pana ministra Síkely se zástupci dotčených obcí ze všech 4 vytipovaných lokalit pro potenciální úložiště radioaktivních odpadů. Pan ministr doslova uvedl:

„Zákon o řízení souvisejících s hlubinným úložištěm rozšíří práva obcí a také lhůty pro posílení kontroly kvality procesu z jejich strany. Návrhem zákona posílíme legitimitu výběru lokality hlubinného úložiště. Navíc jsem vládě navrhnul, že výběr finální lokality bude společným rozhodnutím vlády i Parlamentu. O tomto záměru jsem informoval i nově zvolené zástupce dotčených obcí z vytipovaných čtyř lokalit začátkem prosince loňského roku.“

Josef Síkela

Jelikož jsem se předmětné schůzky účastnila jako zástupkyně Kraje Vysočina, mohu potvrdit, že tento slib z úst pana ministra zazněl. A dokonce byl opravdu přetaven do návrhu zákona a projednán vládou. V okamžiku kdy přišel do Poslanecké sněmovny, bylo najednou všechno jinak.

Návrh zákona projednal Hospodářský výbor a přišel se zásadním pozměňovacím návrhem – výběr finální a záložní lokality hlubinného úložiště rozhodne samotná vláda ČR a komory Parlamentu vezmou toto rozhodnutí pouze na vědomí. I přes snahu několika poslanců a následně senátorů je toto tedy verze, která má vejít v platnost. Je až příznačné, že tuto zásadní změnu nikdo s dotčenými obcemi ani kraji nekomunikoval, nepřijel vysvětlit, nenapsal dopis, nepozval na jednání, neměl snahu obhájit.

Když jsem před třemi lety vybojovala aktivní účast v procesu výběru hlubinného úložiště pro dotčené kraje, měla jsem ambici vytvořit prostor pro otevřený dialog mezi obcemi a státem, který by mohl kraj moderovat, stát na straně obcí a jejich zájmů, pomoci jim získat odpovědi na jejich otázky a vypořádat jejich obavy. Myslela jsem si, že je dosažitelné, aby stát začal naslouchat a budovat si v území důvěru. Bohužel veškerá tato snaha byla zmařena. Jako politička chápu, že nebylo možné nalézt shodu na výběru úložiště se souhlasem obcí, ale slíbit obcím alespoň výběr se souhlasem obou komor parlamentu a nedodržet ani to, je frustrující. A nevyváží to ani fakt, že byla do návrhu zapracována změna v povinnosti vlády vypořádat připomínky obcí.

Když bych měla volně interpretovat finský přístup k hledání lokality pro hlubinné úložiště jaderného odpadu, který rámuje heslo „získat si důvěru trvá roky, ztratit ji můžete během minuty“, tak česká cesta by se dala popsat slovy, že „léta ztracenou důvěru za minutu zpět nezískáte, tak proč se o ni snažit“.