Co bychom chtěli od komoušů, nemají žádný svědomí. Škoda, že je nemůžeme poslat všechny do S. Koreji. Přidal bych jim na letenku.

Víte, ono je to těžké... Kdyby tam přišli (i když nepočítám, že by je k tomu svědomí dohnalo), tak to bude bráno zase jako provokace a budou vykázáni. Možná je lepší, že se profilují tak jak se profilují. Kdyby se totiž "přetransformovali" do superdemokratické podoby a začali se od padesátých let veřejně distancovat, zbytečně by jim rostly preference. Takhle alespoň víte na čem jste. Vždy je lépe, když je nepřítel čitelný :)

Theofile souhlasím s vámi. Všechny komouše do Severní Koreje a ODSáky do USA. Bude tu klid a Evropa může být být Evropou. Kdo chce totalitu ať si odletí do Severní Koreje, kdo potřebuje ke svému životu peníze z válek ať si odletí do USA. Ať jim tam i tam udělí politický azil a oni si mohou užívat plnými doušky svého přesvědčení.

Vážený pane Berane, tak už se s tím smiřte? Podívejte se na tu neskutečnou výhodu, dnešní doby. Mrkněte se sem http://maps.google.com/maps? . Z domu se můžete podívat jaký si dělají v Bílem domě piknik a hned si odskočíte do Číny a tam uvidíte zatýkání. Pravda je že se někdo může podívat co máte k obědu, ale to je úděl 21 století.

Nebudou teď někdy volby ? Neproběhne nějaká mobilizace zase ?

Pane Vovsíku já samozřejmě nemyslel Vás osobně ,ale Vaši partaj.Už se těším na hejtmana,jak bude mobilizovat proti komunizmu,jak při posledních volbách.A samozřejmě jste v proslovu opomenul opět moje oblíbené lidovce.Ovšem ti u památníku samozřejmě byli.Lidovci jsou jako Lenin.Jsou v Praze. V Ječný.

Pane Vovsík vy jste opravdu nadčasový, projev jste pronesl 27.8 2008 a jeho otisk už je 1. 8. 2008 na webu. Nevím proč budete za měsíc plácat to stejné - aha zapomněl jsem blíží se krajské volby a je třeba se zviditelnit.

Chce mít volno, tak nadělává. av.

Vážený pane Simonides - omlouvám se, v názvu příspěvku se stala chyba - správný datum je 27.7.2008. Radek Vovsík

Pan Vovsík ví dobře, že v Jihlavě je profláknutá osobnost, tak na co zbytečně ubližovat ODS svým zviditelněním. Představení se dá odehrát i s loutkama. Ten kdo loutky ovládá je ten kdo hru řídí a přitom jej vidět, být nemusí.

Navrhuji těm kdo mají zájem, zakoupit si knihu z názvem Černá kniha globalizace, od Moisés Naíma. Je to bývalý ministr ve Venezuelské vládě - ovšem dlouho před Hogo Chávezem - býval též výkoným ředitelem Světové Banky, nyní je šefredaktorem amerického prestižního magazínu Foreign Policy. Je to docela zajímavé čtení. Pan Vovsík, se jen snaží chytře využívat hrůz které komunisté prováděli k podpoře ještě větších, pro většinu našich občanů zcela utajených amorálností skupin lidí toužících po neomezeném zisku a vlivu na tuto planetu.

Konečně i naše televize dostala odvahu a odvysílala to co se ve sktučně demokratických společnostech dávno běžně prezentuje a publikuje. Ten kdo sledoval druhý program ČT v neděli 3.8. 2008 po dvacáté hodině byl možná překvapen. Vše to jsou ovšem informace které lze již přes dva roky sledovat na internetu. Bylo to utajeno až dodnes také panu Vovsíkovi, panu Topolánkovi, panu Vondrovi, našemu panu knížeti či panu Vystrčilovi? Jaká je asi jejich mravní hodnota s kterou chtějí vést tuto republiku, když teror, mučení a vraždění na jedné straně po právu odsuzují a správně připomínají, ale o naprosto stejných postupech strany, která nám nabídla možnost svobody, trapně mlčí, strkají hlavu do písku a vytváří atmosféru, že se nic zvláštního z hlediska moderního světa neděje? Chtěl bych jenom připomenout, že z mého hlediska nejde o nynější blížící se volby, jak by mohl někdo podotknout, jelikož tato témata prezentuji jak u pana Vovsíka tak i pana Vystrčila od loňského dubna, ale o cílenou ukázku prezentace jejich zahraničního pohledu a pohledu ODS na války mučení a zabíjení lidí. Takže pozor - teror, zabíjení a mučení 99procent neviných lidí z jedné strany dobře - z druhé špatně? Co to asi je za lidi? Nový druh bývalých komunistů?

Nevím komu památník patří, snad městu, proto by bylo hezké. kdyby někdo z magistrátu zavolal do SMJ a požádal o odklizení povadlých věnců.

Kdy asi přestane pan Vovsík vidět jenom krvavě rudě, ( i když jak všichni dobře víme po právu), ale dokáže stejné pozice zaujmout i k blankytně modré? Smrt v plamenech Josef Vít Pod tímto názvem se v pátečním vydání Deníku Bohemia Ivan Hoffman dotkl velkého tématu. Ale jen dotkl. Nevím proč, protože to je téma na velký článek. Ivan Hoffman zjistil, že za poslední 4 měsíce se v ČR upálilo 6 lidí. Pan Hoffman se ovšem nenamáhal zjistit, proč se tito lidé rozhodli odejít ze života tak hrozným způsobem. Místo toho je obvinil z egoismu a sebestřednosti. Na pozadí smrti Jana Palacha před 40 lety jejich smrt označuje jako marnost a hloupost. Ale smrt upálením není obyčejná sebevražda jako oběšení nebo spolykání prášků. Upálil se Jan Palach, upalují se buddhističtí mniši. Smrt upálením je vždy protest. Proti čemu chtěli protestovat ti chudáci u nás, o jejichž smrti nenapsala média ani slovo? Je to ubohé – pan Hoffman se nenamáhal vcítit do situace člověka, který se rozhodne zemřít tak hrozným způsobem. Jak se cítil člověk, který se poléval benzinem a potom škrtl sirkou. Nechtěl vědět nic o jeho zoufalství a bolesti. Nenapsal nic o jejich věku ani sociálním postavení. Přesto to není tak těžké. Silně pochybuji, že se jedná o šest mladých chlapců, které opustila jejich dívka. Mnohem pravděpodobnější je, že se jedná o lidí starší, lidi, kteří ztratili práci a už dlouho ji nemohli najít. Že je vyhodili na ulici, kde neuměli a nechtěli žít. Nedávno spáchali sebevraždu dva mladí lidé, kteří to napsali rovnou v dopise na rozloučenou: nechtěli žít v této společnosti. Nelíbil se jim náš systém. A média opět mlčela. Jsou to oběti naší společnosti. A takových obětí je hodně a naštěstí ne všichni takovým způsobem protestují. Snažil jsem se zjistit na statistickém úřadě něco o sebevraždách a hlavně o důvodech. Sebevražd u nás je hodně a jejich počet roste. Bohužel, důvody k sebevraždě se nezaznamenávají. To znamená, že buď to nikoho nezajímá, nebo není vhodné o důvodech mluvit. Platí asi to druhé - zřejmě je lepší nevědět. Žijeme v nové společnosti. Supermarkety praskají ve švech – lidé nakupují a nestarají se o druhé. Nechtějí slyšet o lidech v nouzi. Nechtějí vědět o zoufalství druhých. Kazilo by jim to zažívání. Teď jde hlavně o to, aby jim to vydrželo. Aby jednou nedopadli jako ti sebevrazi. Aby jednou jejich smrt nikoho nezajímala.

Pane Berane, ten pan Vovsík na vás působí jako červený hadr na býka? Konečně se s pamatujte a podívejte, co se děje v Gruzii. Vazby a události, PROČ!! Jaksi to nezapadá do vaší teorie že! Dokonce USA je na vaší straně. Konečně si uvědomte že jde o mediální průmysl, a vám to popletlo hlavu.

Tak co soudruhu Berane, jak se vám líbí válčení bratrů sovětů ? Dejte nám do placu nějaké "ověřené" informace z "nezávislých zdrojů", které nám to patřičně omluví.

Snad budou toto pro vás dostatčné informace, ze kterých můžete čerpat pro svoje rozhodnutí a přesvědčení. Gruzie Na začátku 13. století už tak byla země sjednocená, přesto však začínala být v ohrožení jak ze západu z Turecka, tak z východu z Persie - ty získávaly postupně vliv v jednotlivých knížectvích. Pod nátlakem těchto dvou velkých impérií se podařilo tak část obyvatelstva islamizovat. V roce 1783 byla uzavřena smlouva jedním z východních vládců o suverénnosti ruského carství nad těmito knížectvími, čímž získali Rusové fakticky nad nimi moc. Období nadvlády Ruského impéria Roku 1810 se východní dvě knížectví formálně připojila k Ruskému impériu. Do roku 1864 se podařilo Rusům anektovat celou Gruzii, kromě přístavů Suchumi a Batumi, které získali až po rusko - tureckých válkách. Do konce 19. století vliv carství a rusifikace země natolik zesílil, že se obyvatelstvo začalo bouřit, začal růst gruzínský nacionalismus. Při nepokojích v roce 1905 v Rusku vypukl v Gruzii ozbrojený boj. Jenom k časovému srovnání - 1836 Texas odtržen od Mexika - - 1847 Californie odtržena od Mexika - - 1846 až 1848 válka USA proti Mexiku - - 1848 nalezeno zlato v Californii - - 1849 zřízeno ministerstvo vnitra USA - - 1850 Californie prohlášena 31 státem Unie - - 1850 v Californii je vytěženo zlato za 36 milionů dolarů - - 1851 vytěženo zlato za 56 milionů dolarů Období revoluce a SSSR Po vypuknutí Říjnové revoluce moc v zemi rychle získali gruzínští sociální demokraté pod vedením Noe Zhordania. Byl ustanoven výbor Zakavkazský komisariát, což byla společná vláda nacionálních stran všech tří budoucích sovětských republik. Ten rozhodl o odtržení od Ruska a vytvoření Zakavkazské demokratické federativní republiky. Existovala až do doby, než Ázerbájdžán začal požadovat politickou i ekonomickou orientaci na Turecko, zatímco s tím nemohli představitelé Arménie a Gruzie souhlasit. Gruzie po vyhlášení samostatnosti požádala Německo o ochranu, čemuž bylo vyhověno. Roku 1920 byla podepsána také mírová smlouva s RSFSR, kterou byli bolševici legitimizováni a pomoc bělogvardějcům zastavena. Rudá armáda se ale země nakonec zmocnila silou, ruské bolševické vedení porušilo veškeré smlouvy, menševická vláda uprchla do exilu. V roce 1924 vypuklo protisovětské povstání, které bylo potlačeno. Byla tak postupně ustavena Gruzínská SSR s Adžarskou ASSR na jihu, Abcházskou ASSR na severozápadě a Jihoosetinskou autonomní oblast, po několika pokusech s integrací s Arménií a Ázerbájdžánem byla vyhlášena 5. 12. 1936 Období pádu SSSR a vyhlášení nezávislosti Revoluce růží Roku 1989 vláda Gruzínské SSR prohlásila, že současný stav je okupací a porušením mírové smlouvy. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti, byla odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi; nezávislost pak byla vyhlášena 14. 11. 1990. Protože se nejvyšší sovět snažil rozhodnutí zrušit, začaly v zemi ne bez přičinění Ruských tajných služeb vypukat nepokoje, které se přenesly i do autonomních republik, žádajících také nezávislost, čemuž nebylo vyhověno. V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osetinci a Gruzínci ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války. Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal bývalý ministr zahraničí SSSR Eduard Ševarnadze a vydržel jako prezident země až do revoluce v roce 2003. Během této „růžové“ revoluce protestovaly tisíce lidí v čele s pozdějším prezidentem Michailem Saakašvilim proti Ševarnadzeho vládě, která nevyřešila základní hospodářské a politické problémy - chudobu a korupci. Roku 2004 byl Saakašvili zvolen prezidentem už demokratickou cestou, kdy získal 95% hlasů. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA. Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání. V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. Roku 2007 protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům. Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované. Mezinárodní organizace kritizují stále přetrvávající nedemokratické praktiky v Gruzii, které pošramotily jak zásahy proti demonstrantům či opozici, tak přetrvávající náboženská nesvoboda. Mezi největší gruzínské skandály, v němž jsou zapleteny politické špičky, patří zavraždění Sandra Girgvlianiho. V květnu 2008 se v Gruzii konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila vládnoucí strana prezidenta Saakašviliho Sjednocené národní hnutí, které získalo 63% hlasů. Opozice označila tyto volby za zfalšované. 1. srpna 2008 začala válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a Jižní Osetií. Ta pak začala 8. srpna nabírat na síle, když se na stranu Osetie přidalo Rusko. Rusové postupně zatlačili Gruzince zpátky až na gruzinské území. 12. srpna potvrdilo Rusko stažení svých jednotek z Gruzie. Jižní Osetie - Historický vývoj Jižní Osetie patřila k územím, kam ve středověku pronikal byzantský vliv, později zde ale vládli Mongolové a pronikl sem islám. Křesťanství však zůstala věrná většina obyvatelstva, dnes je zde pouze muslimská menšina a křesťané tvoří 61 % obyvatelstva Jižní Osetie. K ruskému carství bylo celé území připojeno spolu s Gruzií roku 1810. Hlavní město Jižní Osetie Cchinvali v roce 1886V rámci sovětské Gruzie měla status autonomní oblasti, a to již od roku 1921, kdy zde získali moc bolševici. Ti zde začali po čase zavádět mnohé změny, mezi které patřilo i opětovné zavedení osetštiny jako jednoho z vyučovacích jazyků na školách, vedle gruzínštiny a ruštiny. V roce 1988 zde vznikla Lidová fronta, jedna z prvních politických stran vedle komunistické. Její zvolení představitelé požádali republikovou vládu v Tbilisi, aby status jižní Osetie byl změněn z autonomní oblasti na autonomní republiku. Po osamostatnění Gruzie však došlo k pravému opaku - autonomie byla zrušena úplně a území oblasti bylo rozděleno mezi několik gruzínských krajů, z nichž však jeden zhruba zahrnuje oblast obývanou Jihoosety. V současné době se jedná o velmi chudou oblast, a to i na gruzínské poměry. Jižní Oseti se tak následně od Gruzie na počátku 90. let jednostranně odtrhli a založili nezávislou Republiku Jižní Osetii. Přestože tento stát nikdo neuznal, de facto je skutečně na gruzínské vládě nezávislý. V oblasti, kterou obývají především Rusové, tak má značnou autoritu ruský prezident, platí se rubly a obyvatelé mají ruské občanství. Milan Valach Ukončení bojů v Gruzii není konec války. Válka je dána samou podstatou kapitalistického systému. Z tohoto hlediska jsou boje na Kavkaze jen jedním za řady válek, které již proběhly a které nás ještě čekají. Není žádným tajemstvím, že se naše vláda aktivně zapojila do tohoto válečného šílenství. V gruzínském případě dodávkami zbraní a česká média propagandistickým štvaním. V mnoha dalších případech - Jugoslávie, Irák, Afghánistán atd. i jinak, a to například i souhlasem s výstavbou amerického vojenského radaru v Brdech. Zhruba od poloviny devadesátých let 20. století se svět opět rozestupuje na zájmové bloky, které spolu zápasí o kontrolu trhů, strategických surovin a tras pro jejich dopravu. Od této doby také opět rostou výdaje na zbrojení. Z hlediska podstaty kapitalistického systému je válka jen jinou formou konkurence, která sama je formou boje o maximalizaci soukromého zisku s tendencí k sebezničující eskalaci, jak kdysi napsal Amitai Etzioni. Z tohoto důvodu, sotva jedna válka skončí, již stojíme na prahu další. Taktika globálního konfliktu Patrně již příští rok se stane největším výrobcem průmyslového zboží Čína. Došlo k prudkému pádu kursu dolaru při současném, a nikoliv jen tímto kursovým pádem vyvolaném, růstu cen ropy. V horizontu několika let ztratí Spojené státy své dominantní postavení, a to v podmínkách zostřujícího se boje o zdroje strategických surovin. Rusko, jež za Jelcinovy éry dávalo nadnárodním monopolům dobrou naději, že se stane jejich další kolonií, tj. zdrojem levné pracovní síly a především zdrojem surovin , se za Putina – Medveděva stalo opět světovou velmocí. Obnovilo nejen kontrolu nad svým nerostným bohatstvím, ale nastoupilo i cestu dynamického průmyslového rozvoje. Místo toho, aby si je nadnárodní firmy rozparcelovaly podle modelu afrických zemí, vrátilo se na světovou scénu jako mocenské centrum. Spojeným státům, jako dosud nejsilnější kapitalistické velmoci tak zůstává již jen sázka na jejich vojenskou převahu, která je zatím značná. Ovšem vzhledem k tomu, že si nemohou dovolit skutečnou globální konfrontaci, volí cestu stálého vojenského tlaku v podobě menších vojenských konfliktů, vyvolávání vnitřních rozporů u potenciálních nepřátel a dosazování spřátelených vlád. To jsou ony barevné revoluce, ale také uznání samostatnosti Kosova sleduje stejný cíl – získání kontroly nad strategicky důležitým regionem a vyloučení vlivu Srbska jako tradičního spojence Ruska. Předpokladem, a myslím, že celkem oprávněným, je naprostá závislost kosovské vlády na jejích amerických protektorech. Další taktikou je snaha zavléci konkurenty do konfliktů, které je jednak budou vyčerpávat, jednak, za vydatné pomoci západních sdělovacích prostředků diskreditovat. K získání souhlasu veřejnosti s touto militaristickou politikou je nutné vyvolat u občanů jednak pocity strachu z ohrožení – islámskými teroristy, Rusy atd., jednak nacionalistickou pýchu na vlastní nadřazenost a výjimečnost. Důvěra v úspěch této formy nacionalistické propagandy v západních sdělovacích prostředcích, českých zvláště, se může opírat o několik předpokladů. Mentální mapa Evropy zahrnuje v myslích jejích občanů jen tu její část, která se nachází na západ od našich hranic. To je dáno jak historicky – právě státy v této oblasti mají dlouhou historii vzájemných styků, tak i ještě nedávným faktem existence východního bloku, který velkou část východních zemí vyčleňoval jako součást nepřátelského tábora. Zdá se mi, že v tomto vnímání Evropy lze nalézt východo-západní osu, kde vždy ten, kdo je o něco více na západ, hledí s pocitem nadřazenosti na ty, kteří jsou o něco více na východ. Samozřejmě to souvisí s nacionalismem, který provázel vznik buržoazních států, s velikostí země a přezíravostí velmocí vůči malým státům, a zvláště s rychlostí vývoje, kdy země, jež se staly kapitalistickými jako první, hledí s despektem na ty, které tohoto cíle dosáhly později. Mohli bychom předpokládat, že arogance vůči Rusku, kterou můžeme pozorovat v mnoha médiích, má své kořeny v totalitní minulosti. To by bylo zvláště pochopitelné v tzv. postkomunistických zemích. Ale Rusko již dávno není komunistické, je stejně kapitalistické jako jiné země a rychle v tomto směru dohání, co ještě nestihlo. Tento fakt nám vynikne, když srovnáme pozitivní obraz Ruska líčený západními sdělovacími prostředky za Jelcina, se současným zcela negativním, a to utvářeným ještě před oněmi gruzínskými událostmi. Připomínání imperiální role carského a stalinistického Ruska na Kavkaze, jak se dnes děje, předpokládá, že jeho imperiální - agresivní podstata nemá nic společného se společenským systémem, který v této zemi momentálně je. Ta je dána prostě tím, že to jsou Rusové. Zvláště pro české sdělovací prostředky platí (viz např. komentář J. Hanáka v Právu 13.8. 2008), že Rusové jsou prostě stalinističtí komunisté, a to jednou provždy. - podobné reakce též Daňového Soumara, pana Vovsíka, ODS a dalších a dalších. Nacionalistický tón těchto textů vynikne ještě více, když si uvědomíme odlišné reakce sdělovacích prostředků na skutečné invaze USA – Panama, Grenada, Irák atd. Nacionalismus, a zde bych jej rád odlišil od vlastenectví, jako pocit vlastní výlučnosti a nadřazenosti se hodí i pro získávání souhlasu se systémem, pro zakrývání třídních rozporů ve jménu národní jednoty. Celý tento vývoj začíná nepříjemně připomínat svět popsaný v Ortelově románu 1984. Je pozoruhodné, jak západním ani naším redaktorům nevadí, že Saakašvili je diktátor, který potlačil v Gruzii svobodu projevu a postupoval násilně vůči opozici. Za druhé. Role Evropské unie je v tomto globálním konfliktu rolí podřízenou. Jestliže Spojené státy spoléhají na svou vojenskou sílu, EU toto činit nemůže, a to především vlivem své nejednotnosti. Díky vojenské převaze USA mohou americké nadnárodní monopoly zvýšit míru svého zisku cestou jejího využití. Evropské firmy tuto šanci nemají. Americká administrativa bude proto i z tohoto důvodu tendovat k násilnému prosazování svých zájmů, a to bez ohledu na osobu svého prezidenta. Evropská unie, vlivem absence této vojenské síly využitelné jejími nadnárodními společnostmi, by spíše prosazovala obchodní spolupráci s Ruskem. Ovšem jak její nejednotnost, v tomto případě tedy slabost, tak její mnohostranné provázání s USA, zvláště patrné u Velké Británie, ji nutí sledovat politiku Spojených států, i když často váhavě či neochotně – viz útok na Irák. V tomto případě jde také za tím, koho považuje v daném konfliktu za silnějšího. Na to, aby mu v souladu s vlastními zájmy kladla odpor, je dosud příliš slabá. Reakce Ruska Není možné, aby si jakýkoliv stát nechal líbit masové vraždění svých občanů, i když žijí momentálně za hranicemi tohoto státu, a to zvláště pokud jsou jednotky tohoto státu na základě mezinárodního mandátu a mezistátních dohod rozmístněny v krizové oblasti jako síla zajišťující udržení míru. Ne zcela bezvýznamnou skutečností je pak to, že napadeny byly i tyto mírové ruské jednotky. Vedle již zmíněných a hojně diskutovaných strategických zájmů, kontroly strategických ropovodů apod. se tedy mohlo jednat i o zkoušku ruské síly. Je možné, že váleční plánovači měli na mysli ruskou prohru v Krymské válce, velmi neslavný výkon ruské armády v boji proti Finsku apod. Ať tomu tak již bylo či nikoliv, fakticky se jednalo o test jak ruské vojenské síly, tak ruského morálního odhodlání hájit své zájmy a svou prestiž. Saakašvili, stejně jako Gruzínci i Osetinci samotní se tak ocitají v roli pěšáků ve velmocenské hře. Ruskou reakci proto vnímám jako zcela adekvátní vojenské řešení situace, kterou vytvořila gruzínská armáda svým brutálním útokem. Žádný stát by se ovšem nespokojil s vytlačením útočníka z obsazeného území. Stejně jako se spojenci nespokojili s tím, že německou armádu zatlačili do původních hranic, ale požadovali její bezpodmínečnou kapitulaci s následným souzením vojenských velitelů za rozpoutaní agresivní války. Stejný postup byl zvolen i v případě Japonska. Obdobný postup byl zvolen i v případě války na území bývalé Jugoslávie, jejíž váleční zločinci jsou nyní souzeni v Haagu, i když zdaleka ne všichni. V daném případě se ovšem nežádá bezpodmínečná kapitulace, ale jen (!) záruky, že se podobný útok nebude opakovat. Dokud není této dohody dosaženo, pokračují vojenské jednotky v operacích, nutných k zajištění jejich bezpečnosti a k odstranění hrozby, kterou agresor dosud představuje – zajištění skladů vojenského materiálu, strategicky důležitých pozic atd. Specifika gruzínského konfliktu Válka v Gruzii je jen (!) lokální forma globálního boje kapitalistických států. Je skutečně jen stěží uvěřitelné, že by gruzínská armáda začala s útokem bez vědomí amerických poradců a instruktorů. Útok byl veden brutálním a zákeřným způsobem – krátce po vyhlášení přiměří Gruzií bylo spící město Cchinvali napadeno salvami raketometů a palbou těžkých zbraní. Tedy prostředky s plošným ničivým účinkem. Je možné, že cílem bylo nejen vyhladit či alespoň vyhnat Osetince, což se již ve značné míře podařilo, ale zničit město tak rychle, aby mohla gruzínská vojska postoupit k Rokskému tunelu a zablokovat jej dříve, než jím projdou ruské posily. Postup těchto sil jinými cestami by pak byl nejen zdlouhavý, ale patrně i politicky neúnosný. V každém případě se Saakašvili a jeho spolupracovníci (i případní rádci) na civilní oběti své agrese neohlíželi. Z morálního hlediska nelze jinak, než označit Saakašviliho a jeho spolupracovníky za darebáky a válečné zločince. Ale není to vše špatně? Nemá snad vláda právo hájit územní celistvost státu, a to i vojenskými prostředky? Já si dokonce myslím, že má nejen právo, ale dokonce povinnost ji bránit. Jenže toto celé musí být upřesněno. Předběžně je však nutno říci, že je naprostou tragédií, když se diskutující dělí podle toho, na které straně konfliktu stojí. Ještě větší tragédií je, že se otázky lidských práv a demokracie zmocnily vlivové agentury sloužící zájmům současných mocenských center. Pro mne je hodnota člověka a jeho svobody, z nich vyplývající právo jednotlivce i společenství jednotlivců rozhodovat samostatně o svém životě v případě jednotlivého člověka a společně a rovnoprávně v případě lidského společenství, a to na základě většinového názoru. K tomuto právu nutně patří materiální podmínky - prostředky nutné pro jeho praktické uskutečnění, k nimž jistě patří i země, kterou toto společenství obývá. Toto území je tedy jeho vlastnictvím. Tak tedy, pokud bylo území Jižní Osetie historickým územím daného etnika a stalo se součástí Gruzie až rozhodnutím sovětské vlády ve dvacátých letech 20. století, mají Osetinci plné právo na vytvoření samostatného státu, a to na základě všelidového hlasování o této otázce – to se stalo s kladným výsledkem. Déle trvající právo zde má přednost před právem trvajícím kratší dobu. Velmi zhruba bychom našli obdobu tohoto principu v rozdělení ČSR na Českou a Slovenskou republiku, ovšem bez onoho hlasování. Pokud ovšem bylo dané území historickou součástí gruzínského státu a Osetinci na ně přišli jako hosté, nemají právo žádat odtržení. Přišli jako hosté, kteří se stali součástí daného státu s plnými právy a povinnostmi přináležejícími jeho ostatním obyvatelům (toto je trochu ahistorické, ale na podrobnější diskusi zde není místo). Jako lidé přijatí mezi obyvatele státu mají právo „pouze“ na to, aby se s nimi zacházelo rovnoprávně jako s Gruzínci a mají právo žádat lidská a občanská práva běžná pro občany demokratických zemí - příklad sudetští Němci u nás a kosovští Albánci v Jugoslávii. Pokud je pro ně život v této zemi nepřijatelný, musí jim být umožněno ji opustit, příp. musí mezinárodní společenství usilovat o změnu nepřijatelných podmínek života v duchu výše uvedených zásad při zachování územní celistvosti daného státu. Rozdělení území by v tomto případě bylo spravedlivé jen pokud by se opíralo o dobrovolný souhlas obou stran. To by ovšem platilo v ideálním světě. Dominantní hráč v „našem“ zájmovém bloku kapitalistických zemí, tj. USA, uplatňuje rozdílná kritéria podle toho, co se mu zrovna hodí. Klasické srovnání zde nabízí případ Kosova s Jižní Osetií, ale ovšem i Iráku, Afghánistánu a dalších zemí, v nichž byly vojenskou silou svrženy předcházející vlády a k moci dosazeni lidé ochotní spolupracovat s americkou okupační mocí. Nyní v tomto světě prakticky nelze uplatnit nějaké univerzální principy, s výjimkou jediného – uspokojování zájmu silnějšího. Nemyslím si že to je ta nejlepší varianta. Jinak hrozí nebezpečí, že s mozky vymytými vládní propagandou se zase budeme řadit do vojenských útvarů a umírat za zájmy společenských elit, jako již tolikrát v dějinách. P.S. Výše uvedené stanovisko není ani zdaleka úplné. Což zjistíme např. na specifickém případu vzniku státu Izrael. *) Pozn. JČ: Jde o nedorozumění. Moderátoři BBC jsou – správně a právem – při interviewování politiků ostří na každého. Povinností moderátora je vždycky politikovi oponovat. Co se týče okolností kolem vzniku nedávného jihoosetinského konfliktu, je nutno v rámci férovosti podotknout, že Saakašviliho armáda sice skutečně zaútočila na civilisty v Cchinvali brutálně a těžkými zbraněmi, avšak úplně bez viny nebyla ani jihoosetinská strana; docházelo údajně už předtím k občasným přestřelkám v důsledku agresivity obou stran. Jistěže rozumný gruzínský prezident by se snažil o uklidnění konfliktu diplomatickými prostředky. - Rusko zavádělo proti Gruzii neférová ostrakizační opatření, Saakašvili si to vynahrazoval americkou podporou a agresivní rétorikou. Brutálně se chovaly obě armády, ruská i gruzínská. Dosud není jasné, kdo na které straně co spáchal.

Jenom k zamyšlení. Jižní Osetie a Kosovo aneb když dva dělají totéž Pavel Smetana, 17.8.2008 je úžasné jak naše tzv. nezávislá média dokáží manipulovat s fakty jak se jim to hodí. Když napadlo NATO Jugoslávii a bombardovalo ji, protože chtěla zabránit násilí ze strany UCK na obyvatelstvu Kosova, tak to bylo "humanitární bombardování" státu, který prý páchá genocidu na svém obyvatelstvu. Když napadla Gruzinská vojska Jižní Osetii tak je to snaha o " udržení územní celistvosti". Když teroristé z UCK jednostranně v rozporu s mezinárodním právem vyhlásili tzv. samostatné Kosovo tak to byl akt "národně osvobozeneckého boje" a USA se svými tzv. spojenci okamžitě Kosovo uznali. Když požaduje Jižní Osetie a Abcházie totéž, tak to už je " separatismus a ohrožení územní celistvosti Gruzie". Tak už nevím, když dva dělají totéž proč to není totéž? A co se stane až další oblasti ve světě po vzoru Kosova vyhlásí nezávislost? Např. Baskicko, Severní Irsko, Vlámsko, Kurdistán, Tajwan, atd? Bude to "národně osvobozenecký boj" nebo " projev separatismu"? A ještě jedna otázka: Proč je reakce Ruska na útok gruzinské armády " ruský imperialismus" a napadení Iráku USA " rozšiřováním demokracie po světě"? Nejde tak náhodou o stejný boj o teritoria a o zdroje? A ještě jedna věc. Nechci se Ruska zastávat, ale není náhodou problém v politice USA, když se snaží rozšiřovat svůj vliv tu ve střední Evropě (radarový štít v ČR a Polsku), tu v oblasti Asie (Afganistán, Irák) tu na Kavkaze (Gruzie). Nepřekročila dnešní vláda USA už Rubikon k nové studené válce? Místo dialogu a odzbrojení se zde rozjíždí nvá nebezpečná hra o moc ve světě. Čím víc bude USA obkličovat Rusko, tím víc se bude Rusko cítit ohrožené a bude reagovat dalším zbrojením a jaký bude výsledek? Raději nedomýšlet. Nikdo z nás neví zda se najde v Rusku nový Gorbačov a v USA nový Regan, aby to vše zastavili.

Pane Beran nezklamal jste. Jo to tušil že za to opět můžou USA :)). Svině imperialistický :)).

PROPAGANDA PROPAGANDA Západní propaganda postupuje již podobně jako komunisté, při nepohodlných dotazech nasazuje v televizi monoskop, nebo reklamní přestávku. Další parádní výstup se povedl americké neokonzervativní televizi Fox (taková TV NOVA + ČESKÁ TELEVIZE dohromady a na druhou), jak uvádějí Britské listy: Americká pravicová televize Fox News omylem pozvala do studia (jak to mají ti Američané vědět, že kdo z těch "východňárů" je kdo) dvanáctiletou dívku z Kalifornie, která byla s příbuznými v době gruzínské invaze na návštěvě v Jižní Osetii, a její tetu. Dívka ke konsternaci moderátora svědčí o tom, rodilou američtinou, že ji a další civilisty zachránili před gruzínským bombardováním ruští vojáci a v televizi jim za to poděkovala. Moderátor rychle spustil reklamu. Po reklamě dal dívce s tetou ještě 30 vteřin na odpověď, teta se vyjádřila, že za všechno může Saakašvili, nikoliv gruzínští lidé, ty sama neobviňuje, že Saakašvili je agresor a musí rezignovat. Moderátor jí skáče do řeči, aby to nebylo slyšet... :) Sekvenci již vidělo na YouTube více než 900 000 diváků. videa např. zde http://www.osud.cz/cs/clanek.php?id=7854 -------------------------

Pane Ladici, tak jako lidovky, i já jsem použil Wikipedii o Gruzii. Takže já jsem obyčejný plagiátor a náš velice dobře známý deník Lidové noviny je CO? Možná, že jste si zde všiml i mých vlastních článků i když po pravdě řečeno gramaticky ne moc dobře vyvadených.

Dříve komunisté dnes demokracie. Od ZDI ke ZDI. Takovéto setkání demokracie z obyčejnými lidmi si představuje pan Vovsík potažmo ODS. Takto bude zřejmě vypadat naše svoboda projevu. Jaký je rozdíl mezi STB a takovouto policií v kontrastu ze svobodou člověka? Budeme mít asi hezká auta a hezké oblečení a výbornou elektroniku. Kde asi skončí svoboda člověka? Na smetišti dějin? Domníváte se pane Vovsík že je to vše co člověk chce a potřebuje k životu? Nějak vaše strana pozapomíná na to, co se jí za komunistů nelíbilo. http://www.democracynow.org/blog/2008/9/1/amy_goodman_and_two_democracy_now_producers_unlawfully_arrested_at_the_rnc http://www.democracynow.org/2008/9/1/st_paul_police_conduct_mass_pre * Massive police raids on suspected protestors in Minneapolis, Glenn Greenwald, Saturday Aug. 30, 2008 http://www.salon.com/opinion/greenwald/2008/08/30/police_raids/index.html

Svoboda podle ODS. Elektronické hlídání svobody projevu a jejich archivace. 11.září - GLOBALIZACE a neskromná chuť určitého počtu lidí na této planetě po zisku bez hranic, vytváří předpoklady pro zavádění osobní kontroly a elektronické hlídání každého z nás. Kontrolu o které se komunistům mohlo zdát jen v nejfantastičtějších snech. OD ZDI KE ZDI. Jednoho blbce se zbavíš, ale místo ihned vyplní jinej. Je až podezřelé, že nyní to vládnoucím pohrobkům, dříve obdivovaných disidentů, nevadí. Snad je většině lidí jasné, která politická strana, je hlavním propagátorem a nosičem opětovných archivů STB. I když dnes už to nebudou fyzické archivy, ale archivy telefoních operátorů, archivy doktorů, archivy internetových operátorů, atd. Nyní je to ovšem ještě dokonalejší, jelikož do těchto archivů bude moci kterýkoliv náš státní, ale i úředník jiného státu kdykoliv, odkudkoliv nahlédnout.

Pane Simon k ničemu je vám i nám svoboda za vlády ODS, pokuď nebude tahle zem podle pana Vovsíka Vystrčila, Topolánka, Tluchoře, Sobotky, Langera a jim podobným tak si vždy najdou demokratickou legální cestu jak umlčet či neinformovat. To chce klid a jít k volbám. ČSSD taky nic moc, taky kradou, ale co se tu děje pod touhle vládou, tomu já říkám bývalá komunistická mafie v moderním rouchu demokracie. Jak ODS tak komunisté - dobré opoziční strany. Jedna hlídá z leva, jedna z prava. Vláda jak jedné tak druhé, vede pouze k úplné nechuti většiny lidí snažit se o něco pozitivního na tomhle planetě

Tak jsem slyšel pane Vovsík,že nejslušnější z vedení ODS je ten co se nechává fotit s ženskejma ve vířivce.Prý je to bývalý komunista ? No to máte teda blbý...........myslím jako Strana........

Pane Chávez - plně rozumím Vaší ironii a buďte si jist, že i mne kauzy kolem bývalého komunisty Tlustého velmi rozhořčují (a to nejen nyní, ale již delší dobu). Možná nevíte, že jihlavská ODS (na rozdíl od té celostátní) se usnesla na nepřijímání bývalých členů KSČ do svých řad. Kdyby takto postupovali i středočeši, Tlustý by poslancem nebyl. Ale ani to by nebylo zárukou, že by se nevyskytl jiný "Tlustý". Vždy je to lidech a není možné, aby strana nesla odpovědnost za jednotlivce.

Jsem rád,že Strana nalezla konečně vnitřního nepřítele.Pro mě ,z mých zkušeností osobních, byli daleko horší aktivní svazáci než utahaní bolšáni,ale tato zkušenost pochází z 80.let.O nějakých zoufalých praporčících Československé lidové armády nemluvě.Ale to je věc Vašeho ÚV koho označí.Je příznačné ,že slovo Morava nebo Tluchoř se u Vás vyskytuje celkem nulkrát.Morava je zřejmě ten zasloužilý ,který pomohl odhalit vnitrostranické, spiklenecké , frakční centrum.Jenom nevím ,kdo Vaší Straně bude sestavovat daňové kalkulačky a kolečka až zase budete před volbami sepisovat nějaké Smlouvy s kýmkoliv.A také voliči stanoví to , jestli Strana (jakákoliv) má zodpovědnost za své jednotlivce.Ať se jmenují Tlustý či Morava.Jak jsem tak pozoroval účinnost Kubiceho pamfletu o posledních volbách ,voliči bude účet asi podán a ODS zaplacen.Leda že by se vynořil nějaký Kubice II.Moravova snaha udat kohokoliv za cokoliv naznačuje že se zřejmě dočkáme.Jinak ten Váš projev o totalitě byl hezký.

Tento článek mohu okomentovat pouze kouskem textu z písně Karla Kryla: Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají, ježto s těmi, co střílej’ po sobě vůbec nic nemají, mňoukaj’ tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům, žádné věnce pak na hrob nenosí Neznámým vojínům. Kolik vám platějí za tenhle nápad? Táhněte raději s děvkama chrápat! Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád? Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!