Tomáš Ďásek
Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
Zlaté dno
Tomáš Ďásek | 06.12.2013 23:07Je krize. Pravda - nejrůznější studovaní ekonomové, národohospodáři a politici o tom sice u kulatých stolů různě diskutují a polemizují, ale udělat s tím stejně nic nemohou. Krize je a projevuje se všude, kam se člověk podívá. Parkoviště u supermarketů zejí prázdnotou - jediná pokladní v Kauflandu znudeně sedí za kasou a listuje vypůjčenou Vlastou - lidé už ani nevychází ze svých příbytků, aby si otevřením dveří nepustili domů zimu, protože nemají ani na otop - natož na nějaké vánoční zbytečnosti. Bída a chudoba číhá na každém kroku. Živnostníci - ta prvorepubliková hybná síla ekonomické prosperity - nemají do čeho píchnout, propouštějí své zaměstnance a jeden po druhém nemilosrdně krachují. Ze všech stran je slyšet jejich nářky nad tím, jak nejsou zakázky, jak nikdo neplatí a jak to všechno rychle spěje k nezadržitelnému konci. Ovšem živnostníkova bída je naopak pravým rájem pro zákazníka. Může si diktovat podmínky, vyjednávat slevy - řemeslníci a prodejci se o něj přetahují, jak Gott s Klusem o Zlatého slavíka. Každá - i sebemenší zakázka a tím pádem i vidina alespoň nějakého výdělku, je totiž momentálně vítaná. Nesl jsem vám takhle před týdnem do sklepa nějaký nový sběr (letáky, slevy, účty a tak) a abych nešel nazpět s prázdnou, řekl jsem si, že donesu nahoru zase nějaký starý sběr (tramín, muškát, merlot a tak). Když jsem ale bral zaprášenou lahev z regálu, náhle to pod mojí pravou nohou tak nějak podivně mlasklo. Podíval jsem se dolů a zjistil, že mi začíná mírně téci do bot. Stál jsem totiž v regulérní kaluži, jejímž původcem byl - jak jsem velmi rychle zjistil - opodál visící kotel ústředního topení. Patrně mu bylo v tmavém sklepě samotnému smutno a tak se rozhodl zkrátit si pauzy mezi jednotlivými otopnými cykly mírným odkapáváním v tříčtvrtečním rytmu. Protože už byl večer, rozhodl jsem se nic neuspěchávat, pod kapající spoj jsem dal kýbl a šel se nejprve v klidu vypořádat se zmíněným pozdním sběrem. Však toto přece není žádná životně důležitá patálie - jednoduše se na to ráno někdo zavolá. Chápu, že správný domácí kutil by vzal sikovky, přitáhl šroubení a bylo by po problému - ovšem já nevím jak je to možné, ale když jsem se několikrát o podobný řemeslnický úkon sám pokoušel, pokaždé bylo jediným výsledkem pouze to, že kohoutek či spoj začal bůhvíproč kapat asi třikrát rychleji, takže podobně věci už raději nechávám skutečným odborníkům. Po snídani jsem šel vylít plné vědro, vzal do ruky Zlaté stránky a nalistoval rubriku "Voda-Topení". Po vzoru sázkařů jsem zvolil "náhodný tip" a vytočil první nalezené číslo. Telefon zvonil a zvonil, ale na druhé straně ho nikdo nepovažoval za nutné zvednout. Milý řemeslník možná ještě spal, protože bylo teprve devět. Nu což, jeho chyba - dám vydělat jinému. Pozdě, přepozdě pak bude lkáti a trhat na sobě montérky, až na něj přijdou nesmlouvaví exekutoři. Vytáčím tedy další číslo - a nyní již úspěšně, protože se po chvíli ve sluchátku ozvalo "NO ?" Sice jsem o topenářské firmě s tak krátkým názvem ještě nikdy neslyšel - jenže víte jak, dneska se to všechno tak rychle mění. Začal jsem tedy : "Dobrý den, Ďásek, Luka...prosím Vás, mám takový...", ale byl jsem hned na začátku přerušen - "Hele, zavolejte mi pozdějš, JO ? NĚCO tady teďka mám. JO ? Naschle" - a hovor byl ukončen. Zastyděl jsem se, protože jsem možná mistra vyrušil od dobré svačiny a to sám nemám rád. Jinak by mi totiž určitě řekl něco třeba jako "Dobrý den, nezlobte se prosím - jsem zrovna u doktora, jak jen to bude možné tak VÁM ZAVOLÁM"... Ale co, čísel je tady přes půl stránky, tak zkusíme dalšího. Do třetice všeho dobrého. "Vomáčka, prosím ?" ... "Dobrý den, Ďásek, Luka...prosím Vás, mám takový problém s kotlem." ... "A co máte za kotel ?" ... "Plynovej." ... "No to je jasný, ale jakou značku !" ... "Aha...no abych se přiznal, tak nevím, nějaký Bak...bak..." ... "To bude BAXI, jo ty děláme." ... - "Super ! A kdy byste se na to prosimvás mohli přijet podívat ?" ... "No tenhle tejden určitě ne. Možná příští, máme toho moc. ZAVOLEJTE SI v pondělí" ... Takže zase nic. Vytáčím čtvrté číslo. "Dobrý den, Ďásek....blablabla...s kotlem" ... "NO A ?"... "No potřeboval bych to spravit - docela dost to kape, takže je to celkem urgentní" ... "Urgentní, urgentní - to říká každej. Pane, to si máte vzpomenout v létě. Jenže to ne. Lidi to nechávaj na poslední chvíli a pak je to všechno urgentní !". Nejprve jsem chtěl onomu milému pánovi na svoji obranu vysvětlit, že kotel se zpravidla v létě nerozbije, když je vypnutý - ale pak jsem si to rozmyslel a raději se rozloučil. Ještě mi totiž pořád pár čísel zbývalo. A tak jsem dobu mezi snídaní a obědem strávil vytáčením dalších čísel a odškrtáváním dalších neúspěšných pokusů. Teprve když jsem vytočil poslední, konečně se na mě usmálo štěstí. Milý pán na druhém konci se představil, trpělivě vyslechl co mám za kotel, jaký je můj problém, kdy jsem naposledy dělal revizi (nikdy), z jakého materiálu mám trubky a když jsem mu všechny jeho veledůležité otázky zodpověděl, tak se otázal "A co vám to teda dělá ?". Sice jsem mu to řekl hned v úvodu rozhovoru, ale od té doby už uplynulo asi deset minut, takže jsem mu zopakoval - "No...prostě dole pod kotlem, jak jsou trubky, tak mi to tam v jednom spoji kape". Na druhém konci bylo chvíli ticho - mistr zjevně dlouho přemýšlel, hodnotil, analyzoval - a pak mi vážným hlasem sdělil krutou a nečekanou diagnózu : "Aha...pane, tak to je dost blbý. To vám tam z toho totiž asi teče VODA !"... Víte přátelé, moji rodiče a prarodiče mi vždycky vštěpovali, že člověk dojde nejdál se slušností. Že má být ke všem zdvořilý a uctivý za všech okolností, protože jenom tak něčeho dosáhne. Vždy jsem se tím snažil řídit. Hlas zvyšuji občas jen na svoji manželku, která je na tyto chvilkové cholerické epizody zvyklá a nijak si to nebere. Vulgárních slov užívám pouze zřídka a většinou pouze v uzavřené společnosti. Ani svého největšího nepřítele bych nikdy neuhodil. Nicméně lidský život je velice složitý, nevyzpytatelný a občas v něm nastanou tak extrémní situace, při kterých by snad i Gándhímu jemně zacukalo obočí. A ta chvíle přišla právě nyní. Všechno se ve mě totiž náhle zlomilo, pod levou lopatkou jsem ucítil zvláštní prudké bodnutí a před očima se mi rozlily dvě obří krvavé skvrny. Zhluboka jsem se nadechl a někdo cizí kdesi uvnitř mne začal náhle do toho zpropadeného sluchátka jako šílený řvát : "VODA ? COŽE - V O D A ? V TOPENÍ ??? TAK VODA !!! Ne ty debile, z tý zas...ný trubky mi asi teče Heineken a já tady jak vůl od rána obvolávám veškerý idiotský instalatéry v republice, aby mi přišli přemontovat tu koko...ou trubku vejš, protože se mi to v kleče blbě chytá do huby ! Jenomže pro milostpány je to ho...no kšeft. To bych musel chtít asi předělat komplet rozvody do dvacítikarátovýho zlata, abyste byli ochotní zvednout ty svý líný tlustý pr...le a přijet mi v rámci toho nějakým debilním hasákem přitáhnout ten zas...nej blbej fitink !" - a praštil jsem tím nebohým telefonem o gauč. Je to už tři dny a tak se mi dýchá přece jenom o něco lépe. Teď tady sedím u počítače a už poněkolikáté v životě si vyčítám, že se já hlupák v mládí místo hýření alespoň trochu lépe neučil. Mohl jsem dnes dělat topenáře a byl bych PAN NĚKDO. Avšak teď už to bohužel nezachráním. A promiňte, pro dnešek končím. Musím totiž zase jít vylejt ten debilní kýbl.