Regina Havránková – Wuršerová
Aboslventka jihlavského gymnázia a studentkou divadelní vědy FF UK. Největší zálibou divadlo a psaní článků vedoucí k rozníceným diskuzím. :-)
Prokletí sadů Smetanových
Regina Havránková – Wuršerová | 08.08.2014 13:03Každá metropole se v průběhu dějin musela potýkat s nelibostí vůči inovujícím architektonickým prvkům. Tento úkaz však raději považujme za něco tak přirozeného, jako třeba to, že senilitu předchází puberta. K této přirozený genezi se váže již zmíněny fakt, potyčky, kdy se proti sobě staví dvě strany: bojkotující a podporující nové trendy, nejen stavebního rázu. Tyto rozepře vycházejí většinou z konfliktu generačního, sociálního a kulturního. Jmenujme pár příkladů. Paříž. Ve středověku spíše nevzhledné město. Metropole dostála svému přídomku ošklivosti na tolik, že se stala terčem výsměchu. Ve stejnou dobu, kdy si pařížská umělecky nezávislá omladina stěžuje na nevzhlednost svého města, přichází „Pařížský bobr“ Georges-Eugène Haussmann, aby z nevzhledné Paříže vytvořil přehledné moderní město s paprskovitými proporcemi širokých bulvárů. Jednoduché to neměl ani pražský Tančící dům, z kterého se však do dnešní doby stala skoro nedílná součást Rašínova nábřeží. A jednoduché to neměly ani skulptury v jihlavských Smetanových sadech, které byly vyměněny za barokní sochy Jana Václava Prchala. Původní Prchalova barokní alegorie Čtyř ročních období a hudby, přeživší nacismus a totalitu, stojí dnes v blízkosti kontejnerů na tříděný odpad, a tak trochu smutně vzhlíží k zadnímu traktu jihlavského magistrátu. Můžeme však doufat, že oblažuje oko jihlavských úředníků. Zmiňme fakt, jak moc se tato barokní garnitura hodí k oknům a zadní části budovy jihlavského magistrátu, zkrátka precizní slohová synchronizace. Nové skulptury se staly prolézačkami pro děti a trenažéry pro tzv. parkuristy. Lze tedy jedině kvitovat, že když už se necitelně zničí poetika barokního parku – umělecky koherentní vztah mezi kostelem sv.Ducha a skupinou barokních postav, získal střed města umělecky laděnou hernu pro děti v podobě ultramoderních skulptur. Zřejmě osudem zkoušený park, který obstojně ustál přístavbu nové plochy Horáckého zimního stadiónu, a to díky opravdu citelnému a architektonicky povedenému přístavku, není u konce svého trápení. Jenže co se stane, když se z jediné větší zeleně ve městě stává hřiště? Nemám na mysli hřiště na dětské radovánky, ale hřiště na přípravu mladých hráčů hokeje. Z tohoto nového vztahu park vs. hokej plyne několik ponaučení: Pokud jste matka a jezdíte s kočárkem: Obalte se sítí nebo raději plexisklem, a to platí i pro Váš kočárek, neboť v blízkosti několika metrů budete - v lepším případě součást hry nebo, v případě horším, doslova atakována nekompromisní palbou míče. A teď pravidlo pro všechny návštěvníky parku: Chcete-li rozšířit svůj slovník nebo slovník Vašeho dítěte o nesčetnou paletu pejorativních pojmenování nejrůznějších ženských a mužských genitálií, otvorů atd. navštivte park, prosím, nejlépe mezi 15-18 hodinou. Po delší úvaze a poslouchání, kdy vzduchem létala dámská přirození v těch nejrozličnějších názvech, jsem zjistila, že na základě tohoto interního žargonu by mohla být vypracována sociologická studie. Mladíci zřejmě neznají svá jména, a tak se raději oslovují (slušně řečeno): „Ty pubický chlupe!“ Park zažívá v posledních letech od zazvonění posledních demokratických klíčů nejrůznější zkoušky. Matky a starší občané jsou nuceni migrovat k horní části parku nebo pryč. Tato situace, ve které se Smetanovy sady nacházejí, připomíná velení jednoho pomyslného vladaře Polska, Ubu se jmenoval: „…jen tady něco zničím a pak zase půjdu…“ (Alfred Jarry: Ubu roi)