Tomáš Ďásek
Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
Takové prázdné plácání...
Tomáš Ďásek | 27.11.2015 20:31Slečna Kateřina seděla polonahá na podlaze v kuchyni, opírala se o dvířka trouby, přihlouple se usmívala a modrou plácačkou na mouchy s obrovským zaujetím pohlavkovala trojici prázdných pivních lahví. Slečně Kateřině bylo právě dvacet a zdálo se, že v té chvíli pro ni neexistuje nic důležitějšího... Z předchozího odstavečku patrně mnohý čtenář nabyl dojmu, že ona osoba byla pod vlivem drog, nebo alespoň pod vlivem obsahu oněch tří prázdných lahví, ale kupodivu tomu tak nebylo. Slečně Kateřině sice bylo zmíněných dvacet - nikoli však let, ale měsíců. Tím pádem se zdá být všechno hned jasné. Hloupé malé dítě, takřka batole, které ještě nemá rozum a které si se stejnou chutí hraje se vším, co je zrovna po ruce - ať už je to mluvící a čůrající panenka za tisícovku v akci, nebo jenom krabička od Hermelínu (případně nedejbože od sirek). Jenomže... Jenomže, když se nad tím zamyslíme, možná to zase až tak úplně jednoduché a přímočaré není. Říká se totiž, že děti jsou naším obrazem. Co kdybychom si někdy zkusili představit, že se na nás - třeba někde z mezihvězdného prostoru - kouká někdo, kdo je rozumově zase ještě o další krok výš, než my dospělí ? Kouká se, jak infantilně a radostně hýkáme u bedničky s hýbacími obrázky, když se uvnitř bílému panáčkovi povede zahnutou hůlkou strčit malou černou tabletku do síťky modrého panáčka. Kouká, jak v potu tváře kopeme metráky hlíny, nakládáme na kotouč (pro pražáky - zahradní kolečko) a převážíme na druhý konec zahrady - jenom proto, abychom tu zeminu příští rok mohli zase navozit zpátky. Kouká, jak běháme v tmavomodrém obleku s bílou helmou a držíme přitom hadici, která s trochou štěstí začne za chvilku plivat vodu správným směrem. Kouká, jak stojíme na jevišti a snažíme si plni trémy rychle vzpomenout na pár vět, které kdosi kdysi bůhvíproč napsal. Dokonce i kouká, jak s pocitem stíhače bravurně přes plnou čáru předjíždíme udýchanou Felicii, když o půl třetí spěcháme od Bosche domů, protože máme se švagrem naplánovanou grilovačku. A bohužel taky kouká, jak ve jménu některého z největších a nejsprávnějších bohů zvesela mačkáme spoušť svého kalašnikova a umožňujeme cizí krvi, aby se okysličila mnohem rychleji, než by se jí dařilo uvnitř těla. Ti, kdo se na nás takhle dívají, si možná myslí úplně to samé, co my o slečně Kateřině - hloupí malí lidé, kteří ještě nemají rozum a tak si mnohdy zcela nesmyslně hrají s tím, co je zrovna po ruce. Někdy by se určitě hodilo, kdyby nám některé hračky sebrali a poslali nás spát, nebo dělat užitečnější věci. Vlastně ani nevím, proč jsem tohle všechno napsal. Možná jsem chtěl jenom říct, že bychom k sobě měli být navzájem víc tolerantní a shovívaví. To co se nám osobně může zdát jako hloupost a zbytečné marnění času, je totiž třeba pro někoho jiného naopak životně důležitá věc. Ať už je to dechovka, zahradničení, sbírání starých verglů, cyklistika a nebo třeba chození do kostela. Neberme všem těm malým i dospělým Kateřinám, Jiříkům, Kryštofům a Tadeášům jejich plácačky. Dokud jim přijde důležité s nimi mlátit jenom prázdné pivní lahve a ne sebe navzájem, tak bude svět sakra přece pořád stejně krásný a místa na něm pro všechny až až...