Zdeněk Gryc
Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla
AUTOR MORAVSKÝCH NEMOCNIC
Zdeněk Gryc | 30.03.2016 14:15PROFESOR ROZEHNAL JE AUTOREM NEMOCNICE KYJOV A PAVILONU ŘED. PSYCH. NEMOCNICE JIHLAVA. Slavnostní vzpomínka na 70let existence nemocnice Kyjov se koná v sobotu 2. dubna 2016. K této vzpomínce, o autoru nemocnice, napsal MuDr. Jiří Dunděra: ---------------------------------------------------------- Prof. Ing. Arch. Bedřich Rozehnal, DrSc. Narodil se 2. června 1902 v Třebětíně u Letovic zemřel 11. června 1984 v Brně Architekt, malíř, grafik, projektant nemocnic a univerzitních klinik, vězeň komunismu Motto: …. Chtěl jsem se vždycky dopátrat pravdy v životě i v práci. Chtěl jsem pomáhat tam, kde lidé nejvíce trpěli, tj. v nemocnici. Kolik utrpení jsem viděl a cítili za ta léta, že vím jen strašně málo i ze své vlastní profese …. (B.R. manželce Ludmile z pankrácké věznice) Po letech skutečné vize Teprve s odstupem tří generací je možno posoudit význam stavby kyjovské nemocnice, která podstatně ovlivnila život celého regionu. Její projekt byl součástí velkorysého plánu Moravského zemského výboru v Brně na vybudování moderních okresních nemocnic. Pozoruhodné je, že tento úkol převzal mladý brněnský projektant – funkcionalista, rodák z Vysočiny – Ing. Arch. Bedřich Rozehnal, který na sebe upozornil odbornou veřejnost už stavbou Masarykovy léčebny na Žlutém kopci v Brně, určené pro pacienty se zhoubnými nádory. Stavbu začal v roce 1933 v projekční kanceláři prof. Ing. Arch. Vladimíra Fischera a dokončil ji v roce 1935 už sám, po absolvování studijních cest do Vídně, Curychu a Francie. Zde navštívil ateliér proslulého architekta Le Corbusiéra a konzultoval své projekty se známými evropskými radiology profesorem Gustavem Roussyum, ředitelem onkologického ústavu v Paříži, i Marií Curie-Sklodowskou. Když v roce 1938 začal projektovat kyjovskou nemocnici, měl za sebou už komplex nemocnice v Novém Městě na Moravě (1937), nemocniční pavilony v Ostravě (1935) a v Hodoníně (1936), byl už známým projektantem a členem československé pracovní skupiny CIAM (Mezinárodní kongres moderní architektury). Arch. B. Rozehnal tak přesně po třiceti letech začal uskutečňovat původní plán kyjovského starosty MUDr. Severina Joklíka (1857 – 1915) z roku 1908 a o jeho realizaci se zasloužil další osvícený představitel města, učitel Matěj Urban, který byl v roce 1942 za heydrichiády popraven nacisty v Brně v Kounicových kolejích. Bedřichova kamenitá cesta z Vysočiny do moravské metropole Bedřich Rozehnal se narodil 2. června v Třebětíně u Letovic (dnes její součást) v okrese Blansko. Otec, úředník v textilce, zemřel, když mu bylo šest let a mladšímu bratru Oskarovi teprve čtyři. Maminka Hermína se tak jako osmadvacetiletá vdova přestěhovala se svými dvěma synky ke svému tatínkovi na hospodu do Letovic. Bedřich byl od mládí nadějný malíř a chtěl jít studovat na akademii do Prahy, jakmile odmaturoval na brněnské reálce. Dostat se tam na koleje ale bylo beznadějné, a proto si zapsal profesuru kreslení na České vysoké učení technické. A po půl roce se vzdal svého snu o malířství a rozhodl se definitivně pro praktičtější a všestrannější profesi architekta. Nedostatek peněz na studiu zavinil, že si musel vydělávat nejprve jako výpomocný učitel ve Voděradech a Svitávce i jako malíř v keramické manufaktuře v Letovicích, až si konečně začíná vydělávat už jako student v projekční kanceláři Zemské správy v Brně a od roku 1928 v ateliéru prof. Vlad. Fischera, kde zůstal i po ukončení studií po roce 1931. Zajímavou vzpomínku z tatínkova mládí, která se stala postupem času legendou, mi vyprávěla dcera architekta Rozehnala Eva Bínová-Rozehnalová (profesí architektka po otci), když jsem si prohlížel rodinné fotografie. Upozornila mě na zažloutlou pohlednici s několika krojovanými dvojicemi z letovických dožínek. Byl mezi nimi i tatínek Bedřich se svou milou Mařenkou, která zemřela asi dvacetiletá na tuberkulozu. Prý nevlídné prostředí tehdejší tuberkulózní léčebny s nedostatkem slunce a stísněnými prostory, připomínající spíše starý klášter jak nemocnici, bylo snad v pozadí rozhodnutí jejího otce projektovat nemocnice plné slunce a volného prostoru, uprostřed zeleně, kde by hlavním měřítkem byl pacient a jeho potřeby. Kyjovská nemocnice jako model moderního ústavu 20. století Základní myšlenkou Rozehnalova projektu bylo vytvořit nemocnici – město s centrálním náměstím, vzájemně propojenými pavilony rozloženými v lesoparku, který dosahuje až k nim. Pacient měl být od prvního okamžiku vstupu do nemocnice zbaven strachu a úzkosti přívětivým prostředím, které by začínalo prostornými prosklenými vestibuly, které odlehčují sloupy. Corbusiérův vliv je patrný na souvislých okenních pásech, které protínají všechna podlaží, i na fasádách s plochami skleněných tvárnic, které vnášely do prostoru záplavu slunečního svitu. Dva největší pavilony – chirurgický (postavený jako první budova nemocnice) i gynekologický byly odlehčeny spirálovým schodištěm a nároží zase nadlehčovaly sloupy, které jakoby nadzvedávaly tělesa budov. I po sedmdesáti letech působí stavba moderně i svou fasádou s použitím režné keramiky. Rozehnal byl proslulý tím, že své představy konzultoval s předními odborníky. Například koncepce porodnicko-gynekologického pavilonu spojeného s kojeneckým ústavem a dětským oddělením vznikala z dlouhé spolupráce s gynekologem prof. Havláskem a stala se prototypem podobných staveb. Jako projektant si uvědomoval, jak důležitou roli má v nemocničních zařízeních čas, a proto velkou pozornost věnoval komunikačním vazbám s pomocnými a hospodářskými provozy a samozřejmě i mezioborovým vztahům. Se stejnou pečlivostí se snažil vyřešit každý detail v interiéru, který i po letech zaujme svou účelností. Není bez zajímavosti, že zahradní úpravu kyjovské nemocnice prováděl architekt Otto Eisler, který měl k Rozehnalovi vztah víc jak kolegiální a spolupracoval i na nemocnicích v Hodoníně, Kroměříži a Dačicích. Válečné a poválečné osudy nemocnice Stavba kyjovské nemocnice začala v roce 1939 a vzhledem k válečným událostem pokračovala pomalu. V roce 1942 okupační úřady rozhodly urychlit výstavbu a vybudovat tu lazaret SS. Ironií osudu popravili nacisti v tomto roce starostu města Matěje Urbana, který stál u zrodu nemocnice. V toce 1943 se SS lazaret skutečně nastěhoval do budovy chirurgického pavilonu. Neštěstím pro nemocnici byla skutečnost, že koncem války si z ní německé vojenské oddíly udělaly dobře hájený strategický bod, ze kterého díky jejímu umístění na vyvýšeném místě nad městem ovládaly rozsáhlý úsek fronty od Svatobořic až po Strážovice. Proto také nemocnice z celého tehdejšího kyjovského okresu utrpěla nejvíc. Podle kronikáře města Jakuba Kyněry dostala 33 přímých dělostřeleckých zásahů, které zničily všechna okna, většinu dveří a prakticky kompletní vnitřní zařízení. Škoda byla tenkrát odhadnuta na 15 milionů Kčs, a proto se otevření nemocnice posunulo až na 1. duben 1946. Zařízení a vnitřní vybavení obstarala z největší části americká pomoc UNRRA. Po otevření nemocnice se urychleně pokračovalo ve výstavbě dalších pavilonů, hospodářských budov a provádí se parková úprava. V červnu 1947 provází architekt Bedřich Rozehnal nemocnicí prezidenta Dr. Ed. Beneše s paní Hanou při jejich návštěvě Kyjova už jako profesor VUT Brno a seznamuje hosty s provozem i dalšími plány rozvoje okresní nemocnice. Na vrcholu tvůrčích sil Po válce se dostavují pavilony několika nemocnic projektovaných Rozehnalem už před válkou. Do centra jeho pozornosti se dostávají projekty velkých klinických nemocnic. Stává se členem Zemské zdravotní rady pro zemi Moravskoslezskou a v roce 1947 absolvuje studijní pobyt ve skandinávských zemích, Holandsku a Anglii. Ve Finsku se setkává se světoznámým architektem A. Aaltem. Nejvýznamnějším projektem architekta Rozehnala je nepochybně Dětská klinická nemocnice v Brně – Černých Polích (1947-1954). Vedle ní projektuje i areál klinické nemocnice v Bohunicích a roce 1948 je projekt připravený k realizaci. Podle Rozehnalových přátel stačilo, aby se komunistický únorový puč v roce 1948 opozdil jen o pár měsíců, a začalo by se se stavbou. Tak byla česká moderní architektura, a zejména Brno, ochuzena o mimořádný nemocniční areál pouhým politickým rozhodnutím. Bohužel to v naší historii nebylo poprvé ani naposled. V roce 1950 je po dvanáctileté existenci zlikvidována Rozehnalova projekční kancelář a jeho spolupracovníci jsou převedeni do Stavoprojektu. Profesor Rozehnal se intenzivně věnuje výchově mladé generace, zastává funkci proděkana, které je zbaven v roce 1955, a je pouze otázkou času, kdy bude zbaven profesury. Před Vánocemi 1959 dostává od rektora prof. Vladimíra Meduny výpověď. Profesor Rozehnal je ale i pro partajníky trochu tvrdý oříšek. Je oblíbený mezi studenty, respektovaný a vážený mezi svými kolegy, v r. 1956 dostal vyznamenání Za vynikající práci a byl jmenován doktorem technických věd. Jeho Dětská klinická nemocnice získala široký mezinárodní ohlas a ocenění v rámci OSN, dostala se v roce 1958 na československou známku a do prestižní publikace A. Dorgela Modern European Architecture. Nezbývá tedy nic jiného, než architekta Rozehnala zdiskreditovat před společností a udělat z něho kriminálníka. Basoprojekt na Pankráci V lednu 1960 se podařilo komunistické justici odsoudit profesora Rozehnala k trestu odnětí svobody na čtyři roky za krácení daní při projekční činnosti. Protože architektonická projekce nepodléhala takovému zdanění, dosvědčil u soudu jeden z jeho kolegů (tenkrát ve funkci děkana), že Rozehnalovy projekty nemají architektonickou úroveň. Když mluvil v lednu 2010 (padesát let po této události) na brněnské výstavě Rozehnalova díla prof. Vladimír Šlapeta o jeho životních osudech, zmínil se i o letech, která prožil v kriminále. Tak jsem se dověděl o existenci BASOPROJEKTU, což bylo označení skupiny českých a slovenských architektů, kteří byli v padesátých a šedesátých letech vězněni na Pankráci a vytvářeli tam řadu projektů, které byly realizovány. Byla to bizarní situace jak z Orwellových románů, že kromě projektu drůbežářského komplexu v Xaverově, Výzkumného ústavu motorových vozidel v Praze byl uskutečněn i projekt hotelu Orlík, který pak sloužil komunistickým funkcionářům. Jak těžce snášel život v kriminále tento citlivý muž, který se celý život snažil pomáhat druhým, dosvědčují dopisy z vězení manželce Ludmile i dceři Evě. Díky její laskavosti jsem vybral jeden z dopisů jejího otce, který jí napsal v den svých šedesátých narozenin, aniž se o nich zmínil: Pošt. Úř. 144, schr. 5, Praha 14 2. 6. 1962 Moje drahá dcerko! Píšu Ti hned po obdržení Tvého milého dopisu ze dne 24. V. a je mi opravdu líto, že Tě neuvidím, když budeš v Praze. Jednak tento dopis dostaneš asi až po svém návratu, a potom také proto, že není možno tak rychle vyřídit povolení návštěvy, i když se jedná o mimořádnou návštěvu za odměnu, kterou jsem si ještě nevybral. Není možno také žádat na určitý den, o tom nemohu rozhodnout já, ale nadřízení. Nerad bych také obtěžoval někoho osobními přáními a záležitostmi. Budu tedy na Tebe vzpomínat a těším se, že Tě jistě uvidím příští měsíc, kdy budu mít řádnou návštěvu. Dnes je mi zvlášť smutno a teskno. Vzpomínám na celý svůj uplynulý život a myslím si, jak by bylo krásné, kdybychom si dnes mohli přiťuknout skleničkou našeho dobrého moravského vína. Vzpomínám na své bývalé posluchače – Tvoje kamarády, na Růženku, Jitku, Petra, na své nejdražší, na mámu, na tetu, na babičku a na Tebe, dcerko moje drahá. S Tebou bych dnes chtěl mnoho povídat a mnoho věcí Ti říct. Vzali bychom si třeba Arika a šli spolu na dlouhou procházku po našich lesích. Ale to všechno je ještě kdesi v nedozírné dáli a jen srdce bolí, když musím na to myslit, zvlášť dnes. Vyřiď všem, na které vzpomínám, můj srdečný pozdrav a políbení. Tebe moje drahá objímám a líbám Tvůj táta Byla rehabilitace úplná? Přátelé architekta Rozehnala dosáhli svými intervencemi u nejvyšších státních představitelů, že byl propuštěn v červnu 1962 po dva a půl letech vězení. Zasloužil se o to hlavně pianista Josef Páleníček a houslista Alexander Plocek. Po návratů domů mu nabídla Univerzita JEP místo vědeckého pracovníka a později mu umožnila založit Kabinet tvorby životního prostředí. V roce 1965 odjíždí na přednáškové turné do NDR na pozvání Technické univerzity v Drážďanech a další rok do Spolkové republiky Německo. V roce 1968 se uskutečňuje výstava jeho celoživotního díla v Liverpoolu v Anglii, které předcházela obdobná výstava v brněnském Domu pánů z Kunštátu. Rok 1968 mu přináší rehabilitace, v říjnu se vrací jako profesor architektury na VUT a dostává Řád práce. V roce 1970 Nejvyšší soud v Praze po deseti letech od jeho odsouzení vydává rozsudek o porušení zákona při soudním řízení a architekta Rozehnala plně rehabilituje. Až do roku 1973 vytváří několik studií univerzitního města v Brně-Bohunicích, ale nikdy se nedočká realizace svých projektů. V tomto roce smutně proslulý prof. Vašků ruší Kabinet životního prostředí a architekt Rozehnal je penzionován. Naštěstí mu tehdejší ředitel KÚNZ MUDr. Placheta zařídí projekční kancelář v rámci Krajského ústavu národního zdraví, kde může navrhovat své koncepty zdravotnických zařízení až do své smrti v roce 1984. Ke škodě a hanbě naší společnosti uskutečnil pouze 81 ze svých 261 projektů. Symbolické je, že jeho posledním projektem byl v roce 1984 návrh na rodinný dům pro tělesně postižené. To mu bylo už 82 let. Ačkoliv projektoval i vlastní rodinný dům, nikdy ho nepostavil. Zemřel v Brně 11. června 1984. A na závěr osobní zamyšlení Jako kluk jsem viděl vyrůstat kyjovskou nemocnici, ve které jsem potom padesát let pracoval. Stavba mě fascinovala svou účelností a našel jsem v ní druhý domov. Po poznání Rozehnalova díla jsem se postupně seznamoval s jeho osobností a zjistil jsem, že velikost díla byla adekvátní jeho charakteru. Vzpomněl jsem si, co napsal kdysi lékař akademik Josef Charvát: „Nevím, zda mají biologické systémy ještě nějaký smysl než zachování jedince a udržení druhu. U člověka to nestačí. Musí po sobě zanechat aspoň kus poctivé práce.“ Rozehnal po sobě zanechal kus poctivé práce. Je tragédií našeho národa, že si takových lidí nedovedl vážit. Jiří Dunděra ----------------------------------------------- vložil: Zdeněk Gryc, žák Profesora Rozehnala, který se ho v únoru 1958 zeptal:"Zdenku kam máš umístěnku?". . . " Jihlava je trochu smutné město tam jsem "vojákoval". Kdyby jenom vojákoval, ale po delším a složitém vyšetřování se zjistilo, že "kriminálník"se již zde dopustil vlastizrady. Chytil v kasárnách holuba a uvařil ho v přilbě. Dneska v době internetu, rádiového spojení těžko někdo pochopí, co to je omylem chytnout, uvařit a zbaštit vojenského poštovního holuba. Jihlava je město, odkud byl PhDr. Hoffmann vyhnán do Prahy. Dcera kriminálníka Rozehnala, byla po jeho uvěznění vyhnána na 4 roky z domovského Brna do Jihlavy. Symbolické bylo setkání potomků-vyhnanců, architektů 21. ledna 2014 v Praze. Čerstvě promovaný architekt, vnuk PhDr. Hoffmanna s Evou Rozehnalovou, na výstavě v Kabinetu architektů ve Staroměstské radnici v Praze. Výstava nesla název: Bedřich Rozehnal. Architekt, který změnil standart nemocničního prostředí. Vnuka přivedla Hoffmanova manželka s omluvou, že pan doktor je na tom s chůzí velmi špatně. PhDr. Hoffmann zemřel 1. října 2015 v Praze ve věku 95 let.