Tomáš Ďásek
Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
S čím dojdeš nejdál...
Tomáš Ďásek | 20.05.2016 23:02Jsou prostě věci mezi nebem a zemí. Jedu vám takhle po Kamenici a u "hasičovny" mi najednou začalo auto nějak cukat. Je to zvláštní - ale ono to v těch místech začne dělat pokaždé. Musím prostě zastavit a vylézt ven. A jak vylezu z auta, tak dostanu strašný a nezvladatelný záchvat hladu. Opravdu nevím proč - a už jsem se na to ptal i psychotronika, jenomže ani ten to nedokázal vysvětlit. Zkrátka najednou zeslábnu nemlich jako vojín Baloun ze Švejka a zdá se mi, že udeřila má poslední hodinka. Honem se snažím vyhledat pomoc a vidím, že přes silnici se v nějakém malém krámku svítí. Z posledních sil se tam tedy dopotácím a vpadnu dovnitř. A jak otevřu dveře, rázem se mi uleví. Horkost opadne, srdce přestane bušit - a začne se tetelit. Je to řeznictví pana Kratochvíla. Děvčata za pultem mě už dobře znají a v duchu si řeknou "ách jó...to zas budeme půl hodiny krájet...". Víte jak - já to nesmím a vlastně mi to ani pořádně nechutná - ale když už člověk někam vleze, je slušnost tam nějakou tu zlatku outraty nechat, žeano. Takže to beru pěkně zleva. Dvacet deka bůčkové rolády, dva plátky tlačenky, za palec játrovky - safra ty jelejtka vypadají epesně, přibalej mi tam jedno - čtyři debrecínky, ty pepřový a dvě klobásky, abych měl na ráno. To by asi tak bylo - jo, půl kila škvarků místo chipsů k televizi. A támhle koukám ty uzený žebírka, to by šlo do šunkafleků a ještě by byla polívka (houby, než se ohřeje voda, tak je okrájím a sním syrové), ze dvě kila mi tam nějaký vobrostlejší mladá pani přidejte taky... No prostě nakonec je toho tříkilová igelitka. Naštěstí mám sebou dva tisíce, takže vytahuju jednu tu krásnou novou tisícovku a beru zpátky sedm set. Ještě prohodit pár rádoby žertovných bonmotů, aby přede mnou příště rovnou nezamkli a už kvačím zpátky k autu. Teď už vesele, zpříma a zcela zdráv. V Jihlavě vyřídím co je třeba, pak si v Jednotě (mají tam sice napsáno COOP, ale stejně jako budou Jihlavské Listy nadosmrti Jiskra, tak i Jednota zůstane Jednotou) koupím malý bochník telečského chleba, abych všechny ty boží dary nejedl jak hovádko boží jenom tak, pár ZONek, nějaký sýr a honem spěchám domů. Ještě na Tank ONO naberu benzín, protože teď zas pro změnu začíná mít záchvat hladu jedna červená kontrolka na palubce. A tím bohužel celý ten krásný a slibně začínající den skončil. Napustím nádrž po okraj, jdu platit a zjišťuji, že mám v kapse jedenáct set. Akorát tak na ten benzín. Z Kamenice do Jihlavy jsem přijel se sedmnácti stovkama, v Jednotě stál nákup stovku. Takže jsem tam prostě někde u pokladny, nebo cestou na parkoviště ztratil pětistovku. To je ten můj debilní zvyk, nosit peníze jen tak v zadní kapse u kalhot... Tady vidíte, jak je všechno na světě relativní. Jenom chvilku se radujete ze života a hned vám osud nachystá nějaký ten klacek pod nohu. Všechny ty kamenické poklady v mastném papíru jsem dal doma do ledničky a až do večera do mě nic nebylo. Prostě zkažený celý den a zkažená chuť. Ani pivo jsem si na noc neotevřel a šel spát. Ráno mě probudil telefon. Volala mi tchýně, že byla právě pro maso a že jí holky od Kratochvílů pro mě daly pětistovku, kterou jsem tam prý včera rozmařile jen tak hodil na zem. Nechápu to. V dnešní době ! Devadesát procent prodavaček by přece onu zpropadenou bankovku schovalo a čekalo, jestli se o ni přihlásím, nebo ne. Po takových třech dnech by si ji rozdělily napůl, měly z toho radost minimálně po celý zbytek dne a při příští návštěvě by mě opět vítaly s úsměvem. Ale vlastně, proč se tomu divím ? Tam, kde nemají zapotřebí svým výrobkům dávat hrdé agrofertové názvy jako "Šunka nejvyšší kvality", nebo "Poctivé uzené" - protože jsou jednoduše poctivé a prvotřídní všechny, tam je prostě pořád ještě taková ta prvorepubliková poctivost na prvním místě. Ve střívkách i v jednání.