Michal Stehlík
Historik a patriot. V letech 2006-2014 děkan Filozofické fakulty UK v Praze, od roku 2014 náměstek ředitele Národního muzea. V roce 2009 hlavní kurátor Dolnorakouské zemské výstavy v Telči, v letech 2010-2013 vedoucí týmu tvorby expozic Muzea Vysočiny Třebíč. Zastupitel města Dačic. Volný čas? Trocha fotografování a hlavně šest dětí.
Jihlavský červen ve 20. století
Michal Stehlík | 02.06.2016 22:36Klíčové červnové události jsou ve 20. století v Jihlavě spojeny s česko-německým vztahem a jeho radikálními historickými zlomy. Blíží se totiž červnová výročí událostí z roku 1920 a 1945. První z nich je spojena s takzvaným jihlavským krvavým Slunovratem. Dne 23. června 1920 se odehrály v Jihlavě a okolí doslova nacionální bouře, na jejichž konci byli i mrtví čeští vojáci. Představitelé jihlavských Němců měli totiž i téměř dva roky po vzniku Československa problémy s respektem k nové státoprávní situaci. Pouliční bouře vyvrcholily střelbou a mrtvými, přičemž v roce 1920 již není na území české části státu příliš podobně radikálních událostí. Československo však bylo již těžko zpochybnitelnou realitou. Na příští léta se už nesetkáváme s takto bouřlivým průběhem. Stačila však kombinace hospodářské krize, mezinárodní situace a vybičovaného nacionalismu, aby se atmosféra roku 1920 vrátila i do Jihlavy. Konec třicátých let pak představuje u výrazné části zdejších Němců příklon s sudetoněmecké straně a její protičeskoslovenské politice. Ve volbách do obecního zastupitelstva 12. června 1938 tak získala SdP více než 36 procent hlasů. Druhá zdejší německá strana – německá sociální demokracie 1,23 procenta… Musíme přitom ještě vnímat, že více než cca šest stovek německy hovořících židovských voličů přitom SdP nevolilo. Svět se již řítil nezadržitelně k tragédii války a po ní také k jejím v mnohém podobně tragickým důsledkům. Ještě než přistoupíme k druhému výraznému „červnu“ v dějinách Jihlavy, roku 1945, je třeba se podívat na jiné datum – a totiž červen 1942. Protektorát zažívá nacistický teror po likvidaci Heydricha. Zažívá Lidice, Ležáky a doslova fyzický prožívaný každodenní strach o holé životy českých lidí. Je to důležité připomenout při hledání příčin poválečné reakce většiny českého obyvatelstva. Jihlava si události spojené s odsunem německého obyvatelstva prožila v několika momentech, divokého odsunu i odsunu plánovaného. Právě do června 1945 – 9. června a 21. června – patří velké poválečné transporty. Jihlava za sebou měla složitých třicet let. První válku. Vznik republiky, kterou výrazná část zdejších obyvatel nepřivítala. Nacionální bouře. Protektorát a nadvládu nacistického teroru. A nyní poválečnou odvetu a dobovým slovníkem „vyčištění“ prostoru od Němců. Včetně lidských obětí a zločinů souvisejících s tímto procesem. Na podobně traumatické události je pak těžké nasazovat logiku spravedlnosti, viníků a nevinných, zlých a dobrých. Jedná se o složitý problém, který nemá počátek v nějakém bodě nula, od kterého by se dali jasně pojmenovat ti, co „za všechno mohou“. Zároveň se ale nelze tvářit, že se v jednom či druhém případě „nic nestalo“. Jihlavu čeká nyní v červnu 2016 návštěva krajanů a začíná se hovořit o „vyrovnání se“ s touto minulostí. Jediné vyrovnání je ovšem možné na základě znalosti a pojmenování všech souvislostí . Jeho předpokladem je odmítnutí nenávisti, ať má jakýkoliv původ – vždyť jsme v tomto prostoru zažili za posledních sto let nenávist a vyčleňování lidí ze společnosti na základě jazyka, víry, rasy, sociálního zařazení. Berme tyto těžké dějiny jako memento – jakmile začneme svět dělit na „my“ a „oni“, nakračujeme na cestu, která může vypadat rozumně, ale jednoho dne přinese nevinné oběti. K poučení nestačí položit květiny k pomníku, poučení nás musí provázet i v našich aktuálních rozhodováních.
