Odpovím vám pane Klukane slovy jedné lékařky. Podle ducha vašeho článku je ale dost pravděpodobné, že vůbec nepochopíte o čem tato lékařka hovoří. I lékař je potenciální pacient Jitka Seidlerová Podala jsem výpověď v rámci akce „Děkujeme, odcházíme“, píše lékařka Jitka Seidlerová, PhD. Důvodem je katastrofální situace českého zdravotnictví, a to především nemocniční péče. Jako lékař pracuji 8 let. Za tu dobu se výrazně zhoršila personální situace v nemocnicích. Tam, kde dříve pracovali 2-3 odborníci, jsou nyní lékaři absolventi, nebo lékaři s krátkou praxí, nebo kolegové z jiných odborností na „kolečku“. V praxi to znamená, že se o nemocné často stará někdo, kdo nemá prakticky žádné zkušenosti. O víkendech není výjimkou, že na oddělení slouží jeden lékař s roční praxí bez možnosti se s někým poradit. Úroveň péče o nemocné hraničí s experimentováním. Příčinou personální devastace v nemocnicích jsou absolutně nedůstojné podmínky hlavně pro mladé nemocniční lékaře. Proč by měl někdo zůstávat jako zaměstnanec v nemocnici s hrubým základním platem 16 000 Kč? Když jediná možnost, jak se uživit, je odsloužit neúnosné množství služeb? Za které, alespoň v naší nemocnici, dostaneme zaplacenou pouze 1/3 odslouženého času? Zhruba 600 hodin ročně jsem v nemocnici zadarmo, na úkor své rodiny. Pokud lékař odejde do zahraničí nebo pracuje v soukromé ambulanci, má mnohem lepší platové podmínky. Nehledě na to, že v zahraničí narozdíl od nás funguje systém dalšího vzdělávání. Pokud se situace nezmění, za 5 let, nebude pracovat v nemocnicích nikdo. Nebudou mladí lékaři s dokončenou atestací, kteří by mohli nahradit lékaře odcházející do důchodu. Již nyní v nemocnicích chybí zkušení lékaři s 15-20-letou praxí. Lékaři často odcházejí po ukončení specializace za lepšími podmínkami, např. do soukromých ambulancí. V ambulantním provozu však nemohou zdaleka využít své nabyté znalosti a zkušenosti, protože těžší případy ani diagnostiku nelze ambulantně řešit. Privatizace nemocnic povede k tomu, že si nemocnice budou pacienty vybírat. Což probíhá již nyní, stačí se podívat na skladbu oddělení některých soukromých nemocnic. V současné době jsou totiž placeny výkony, ne péče. Nesleduje se, jak kvalitně jsou nemocní léčení, nutnost rehospitalizací, délka hospitalizací, komplikace vznikající během pobytu v nemocnici. Každým rokem se snižuje o 5% částka určená na výdaje na péči o nemocné. Přeloženo, snižuje se zdravotní péče, přestože celkový objem peněz plynoucích do zdravotnictví se zvyšuje. Že jste to nevěděli? Také nemůžete, do médií se dostane jen část informací. Překroucená tak, aby se mohla veřejnost vhodně manipulovat. Pokud jako pacienti budeme mít tu smůlu, že budeme takzvaně komplikovaní, nebo mít chronickou chorobu opakovaně se horšící, kdo se o nás za 5 let postará? Na otázku exministra Julínka v pořadu Uvolněte se, prosím: „Vy nechcete, aby nemocnice vydělávaly?“ odpovídám: „Ne, nechci, aby vydělávaly, chci, aby poskytovaly kvalitní péči pro všechny pacienty.“ A kvalitní péče neznamená nákup nových přístrojů. Ty samy o sobě nemají žádnou cenu, pokud za nimi nebude nikdo, kdo je umí použít. Sebehezčí zobrazovací metoda je k ničemu, když chybí odborník, který by ji správně vyhodnotil a za ním další odborník, který tento výsledek použije tak, aby to pro pacienta mělo nejlepší možný přínos. Lékaři, připojující se k akci Děkujeme, odcházíme jsou (alespoň na naší klinice), ti kteří se chtějí starat o pacienty a chtějí to dělat dobře, musí k tomu mít adekvátní podmínky. Pokud lidé, kteří řídí tuto zemi (což nemusí být nutně vláda) nepovažují za nutné vážit si práce lékařů, tak aby ti nemuseli utíkat z nemocnic jinam, tak mi opravdu nezbývá než si sbalit kufry a jít pryč. Na medicínu jsem nešla, abych léčila pouze ty, kteří si to mohou dovolit. MUDr. Jitka Seidlerová, Ph.D.

Takže jestli jsem to dobře pochopil,tak paní doktorka na jednu stranu říká,že se o nás starají doktoři,kteří prakticky nic neumí,ale na druho stranu pro ně chce větší platy.Potom už asi něco umět budou.A co se týče nezaplacených hodin,na to snad máme instituce,u kterých se to dá řešit.

Ano pane Venco, pochopil jste to spravne. Pani doktorka rika, ze se o pacienty casto stara nekdo, kdo ma pouze velice kratkodobou praxi, a kolem nej neni nikdo ze zkusenostma kdo by mu v nesnayich poradil, protoze skusenejsi lekari jiz odesli pracovat jinam a nebo zrovna spi po 24 hodinove sluzbe. Zaroven i rika ze tito cerstvi lekari pozaduji vyssi plat nez treba vyuceni automechanici, jelikoz vystudovali nejdelsi nase vzdelani. A ke druhe vasi otazce, instituce mame, ale jsou nam prd platne, protoze nova modla v poslednich dvaceti rocnich obdobich jsou penize a ty rozhoduji o tom jak tyto instituce konaji.

Lékařské procitnutí Prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc. Fakultní nemocnice Královské Vinohrady „Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet za lepším do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání.“(Václav Klaus, prezident ČR, novoroční projev, 1. ledna 2011) Zpráva o tom, že lékaři zvedají hlavu, se tedy dostala až na Hrad! Při úctě a vážnosti, jimž se presidenti u svých národů těší, pociťujeme pasáž z Novoročního projevu jako závažné napomenutí. Máme být před očima národa „vyděrači“? Pár slov nutné sebeobrany. Dvacet let trpělivosti s deformacemi zdravotnictví by snad mohlo být dost na uznání, že nejsme vyzývaví uličníci. Sám se již řadu let stydím za nesmyslnou podrobivost lékařů k diktátům zbyrokratizované nové filosofie: Předělávání lékařů na podnikatele způsobilo již pojišťovnám nevyčíslitelné úniky z bezúčelných vyšetření; navádění k umělému výkaznictví, obliby výnosných diagnoz v systému DRG, shánění unikátních rodných čísel pro naplnění kasičky, rozlišování, která diagnoza u které pojišťovny může a nemůže být ošetřena v daném kvartálu, vulgarizace vztahů mezi pacientem a zdeptaným lékařem a další a další. Také zavedení bodu, jako vždy přizpůsobitelného media v odměňování práce, zasloužilo rozhodné veto hned na začátku. Kdo si to nechává líbit, je samozřejmě podezřelý z nedostatku svéprávnosti. Podle toho se sním zachází. Snad proto přišli v r. 2008 poslanci dokonce na nápad, že nám budou určovat konstituční pravidla v Lékařské komoře. Mysleli, že se bez jejich vladařské moudrosti neobejdeme! Chtěli nás snad dostat až do ilegality? K předpokladům důstojného života patří přinejmenším to, aby člověk mohl zůstat kde se narodil, kde má svou rodinu a přátele. Jsme teď svědky nevídané hrozby odchodů do ciziny. Když opouštěly stovky sester a lékařů své domovy a odcházely v průběhu minulých let, nikdo z politiků nazaslzel, nikdo si nedělal starosti kdo a jak bude doplňovat nezbytné mezery. Stejně tak si je nedělal v okamžiku, když z rozhodnutí Evropské unie dostal lékař oprávnění odejít po 24-hodinové službě domů (pouze ve fairových nemocnicích!, někde ani to nejde). Kdo počítal, jak a kým budou tito chybějící kolegové na svých odděleních doplněni? Novými úkoly, byrokratickými buzeracemi, správní orgány v posledních letech jen hýří. Dodat administrativní síly – to ovšem ne! Kde jsou ty stenotypistky, sekretářky, sanitáři, které jsme očekávali od vlády rozumu po sametové revoluci? Byli nám naopak odebráni a administrativu zajišťují sestry. Místo své vlastní práce! Kampaň mladých lékařů si nyní vybrala dva aspekty celého marasmu: platy a postgraduální vzdělávání. Važme si konečně pohybu, važme si probrání ze soporu k aktivitě! Teprve po vyřešení stávajícího problému, obsahově banálního a celkem dobře řešitelného (nenabídla již Asociace Českých a Moravských nemocnic, nebo Česká lékařská komora seznamy, z nichž lze uvnitř zdravotnictví hospodárně získat prostředky na platy?), teprve v další etapě je možno jednat o problémech decentnějších. Dosud byla mocnářům jakákoli diskuse o subtilnějších jevech pouze k smíchu. Presidenti, guvernéři i dvorní radové si však musí existenci lékařů vůbec připustit. Mysleli, že budeme jen s obdivem žasnout nad těmi úžasnými výdobytky nové doby, kde výprodejem státního průmyslu zajistili posvícení na několik let nadšeného tranzu. Když se nám hlásili mladí kolegové těsně po promoci o místo, po nejdelším a nejnáročnějším studiu jaké u nás máme, k nástupu asi tak za poloviční plat proti svým spolužákům z gymnázia, hleděl jsem do jejich rozzářených tváří, které se těšily na vytoužené povolání. Dusil jsem v sobě vědomí o tom, co je čeká. Zamlčoval jsem, kolik nám již uteklo kvalitních kolegů z kliniky (a hlavně proč!) a snažil jsem se, aby ve mně nepoznali planého figuranta, jemuž ředitelství nemocnice odebralo všechny pravomoci. Prosadit pro ně seriozní pracovní prostředí bylo nemožné. Zarážející je, že půl roku doutnajících sporů s Ministerstvem zdravotnictví nepřineslo ještě žádné myšlenky! Stále ještě jen štěkání z jednoho břehu na druhý: „My chceme více!“ – „My vám nic nedáme!“ Ale, kde jsou otázky a odpovědi, které se z konfliktu zákonitě rodí? Tak kam by nás tedy čeští vládci chtěli platově zařadit v poměru k odměnám české ekonomické, právnické, bankovní, podnikatelské, manažerské elity? Cení si nás s hlediska zanedbatelnosti lidské práce, s hlediska výkonu, schopností a intenzity provozu asi tak na jejich čtvrtinu, nebo dokonce na třetinu? Zatím to tak nebylo! Lékař – nejen s nástupním platem 17.000 – ani lékař po atestaci, ale ani lékař po 10 letech - se nevyškrabal na čtvrtinu těch platů, o něž má naše vláda zvláštní péči: musí je zastropovat v jejich odvodech, aby se tito prominenti nepohněvali a neodešli do ciziny! Existenční statut se mezi takovými velikány a lékařem rozešel během 15 let o nějakých 28 milionů. Jedná se tedy o dva zcela odlišné lidské druhy. Nebojme se zeptat proč? A nebojme se zeptat co a jak ostatní? Co sestry? Co učitelé, co univerzitní filosofové, co členové Akademie věd? Važme si hlavně toho, že na rozdíl od pana presidenta, má současné lékařské hnutí jednoznačnou podporu od Akademických senátů Lékařských fakult, od výborů odborných Lékařských společností (s výjimkou gynekologické) a od velké části ušlechtilé české veřejnosti. Všichni totiž věří, že se rozhýbávají ledy k diskusi bohatší, která by nám mohla přispět k lepší spravedlnosti v naší vykolejené společnosti. Komu ovšem připadá stav společnosti idylický, může nás s panem presidentem pohoršeně napomínat. Těm se tedy omlouváme, ale ve své víře, že kampaň pracuje na vylepšení pro všechny, a zejména pro nemocné, nemůžeme pochybovat. Prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc. Fakultní nemocnice Královské Vinohrady

dost pochybuju,že automechanik po vyučení má nějaký obrovský příjem,pokud vůbec sežene práci.On se totiž musí stále učit a zdokonalovat,aby byl dobrý automechanik a vydělal si.To samé ale platí i o lékařích.Jenže oni by chtěli hned nadstandartní plat.Ale paní doktorka nám přiznala,že oni toho vlastně moc neumí.Tak za co?Za to,že dlouho a zdarma studovali?Já doktorům peníze přeji a byl bych moc rád,aby v našich nemocnicích zůstali opravdoví odborníci,ale každému podle zásluh.Jestli studovali jen kvůli tomu,aby dostali nějaký diplom a v sovislosti s tím někde velký plat....v tom případě radši sbohem.

Automechanik je po třech letech vyučený a muže samostatně dělat. Když něco pokazí, pokazí jen stroj. Lékař je vystudovaný nejdřív ve 24 letech a má stejný plat, šestnáct sedmnáct hrubého, ovšem něco pokazit na člověku už je problém. Proto je potřebné mít vedle sebe ze začátku někoho zkušeného a dále se ještě zdokonalovat studiem. Auto nebo motorku si mohou kluci opravovat a rozebírat už v základní škole doma státou v garáži, ale řezat, operovat nebo léčit se teprve může budoucí doktor učit na vysoké škole. Podle mne prostě začínat se stejným hrubým platem po devítiletém náročném studiu v porovnání s tříletým učením je velký rozdíl a mělo by být rozdílně finančně posouzené.

Člověče,vy jste hrozně jednoduchej.Doufám,že vám to někdy nějaký automechanik "vysvětlí".Končím.

Jsem vyuceny automechanik.

Ad příspěvek prof. MUDr Pavla Kalvacha,Csc: Jelikož neznám definici výrazu „ušlechtilá česká společnost“, nemohu se sám zařadit pod tuto množinu mých spoluobčanů. Mohu jen říci, že se mi dostalo vychování od prostých lidí práce, tatínka, celý život tvrdě manuelně pracujícího, účastníka tak zvaného Prvního odboje, maminky silně nábožensky založené, od profesorů jihlavského gymnasia z let 1939-1948, i od lidí, kteří mne vedli životem, hlavně svým příkladným vztahem k tomu, co jsme si zvykli nazývat „vlastí“. K otázce, která tak hýbe dnešní dobou, tj. k organizovanému odchodu části doktorů veškerého lékařství z našich nemocnic, však si dovolím učinit několik poznámek. Předně vnímám tuto nátlakovou akci podobně, jako ji vnímá a hodnotí pan prezident. S tím jak hodnotí tento připravovaný a demonstrativně zveřejňovaný exodus lékařů, plně souhlasím. Jako člověk, který letos dovrší 83 roky svého života, snad nebude od věci, jestliže řeknu, že vyslovím i své jisté pocity. Ve svém věku mám i určitý strach, že by tento exodus, který, jak jsem se dozvěděl, silně může postihnout i nemocnice na Českomoravské vrchovině, kde jsem se narodil, dožívám svůj život, a odkud nemám možnost ani chuť odejít někam do ciziny. V tom jsem jistě oproti lékařům v osudové nevýhodě. Chci podtrhnout, že mi imponuje názor, který Boris Pasternak vložil do úst také doktora, doktora Živaga, totiž, že „pořádný chlap musí zatnout zuby a sdílet osud své země“. Jen bych prosil všechny muže a ženy lékařského stavu, účastníky zamýšleného exodu, (ten nemusí, jak správně poznamenává pan Klukan znamenat odchod do ciziny, stačí jen „ doma odpočívat a vydržet „bez práce“), aby se zamysleli nad jedním účinkem, který svou účastí na tomto exodu, cíleně či nechtěně, vyvolávají. Je to obyčejný lidský strach. I já jej cítím a to jsem člověk, který je povoláním vojenský letec, pilot tryskových letadel, a měl bych být imunní, tedy odolný i proti nákaze citových výkyvů. Co ale má se sbou udělat člověk mého věku? A protože už mám ve zvyku se obracet ke slovníkům, pohlédl jsem do slovníku jazyka latinského (pan profesor Studený teď v nebi jistě uznale kýve hlavou). A tam jsem se dozvěděl, že pro pojmy „strach, děs, hrůza“ má latina jedno slovo: terror! Z toho dedukuji, že kdo vyvolává strach, ať už cíleně či nechtěně, vlastně produkuje teror. A nemusí zrovna sedět za řízením civilního dopravního letadla a směřovat v New Yorku proti „Dvojčatům“! Či nemusí zrovna sedět v Oválné pracovně Bílého domu (Washington, D.C.), „vzlykat, tlouct pěstmi do stěn a přemýšlet o tom, že vydá rozkaz začít jadernou válku“ (František Koukolík, Jak si lidé hrají, Radioservis, Praha, 2009).