Ján Lauko
Nejsem sice z tohoto regionu, ale moje filozoficko humanistické články, reflektující každodenní život kolem nás budou mít všeobecně platný a tedy nadregionální charakter. Budu se snažit, aby byly přínosné pro každého jednotlivce a to bez ohledu na to, kde žije.
Maximálně kritický pohled na charitu, přijímání migrantů a ekologii
Ján Lauko | 01.02.2018 19:20Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý. A jedním z nich je například to, že lidé, kteří svým bezohledným jednáním způsobují jiným zlo se zároveň často staví do role humanistů a dobrodinců. Vždy ale řeší jenom důsledky a nikdy se nezaměří na samotnou podstatu problému. To by totiž znamenalo nutnou změnu chování jich samotných, což dosud nikdo z těchto takzvaných dobrodinců neučinil. Ale abychom jen neteoretizovali, uveďme si pár konkrétních příkladů tohoto specifického druhu pokrytectví. Prvním z nich bude charita. Charita je pomocí nejchudším. Ale kde se vzali tito nejchudší? Ne všichni si to totiž zavinili sami! Nemají snad bídu těch nejchudších na svědomí právě ti nejbohatší? Ti kapitalisticky nejdravější a nejbezohlednější? Není snad celý současný společenský systém uzpůsoben tak, aby se v něm bohatí stávali stále bohatšími a chudí stále chudšími? Aby bohatí a mocní byli v jejich bezohledném a bezcharakterním hromadění zisků zákony nepostižitelní? Není snad už téměř nepsaným pravidlem, že čím více někdo má, tím větší je pravděpodobnost, že to nabyl nepoctivě? Že se za tím často skrývá podvod a mafiánské praktiky? Takto se žel v dnešní době nabývá a zvelebuje bohatství na jedné straně, ale zároveň vytváří bída, nouze a chudoba na druhé straně. Ale i takový bezohledný člověk má přece jen svědomí, které se v něm alespoň čas od času pohne. A aby ho uspokojil, vyčlení ze svého nečestně nabytého bohatství nepatrnou špetku a tuto, se vší možnou mediální pompou ušlechtile daruje těm nejpotřebnějším. Těm nejchudším, z nichž mnohých on sám vyprodukoval svým vlastním, bezohledně nečestným chováním, zatímco tisíce ostatních chudých a nuzných i tak zůstávají bez jakékoliv pomoci. Toto jsou dobrodinci naší doby! Toto jsou humanisté a osobnosti plné lidskosti, pomáhající těm nejpotřebnějším, které můžeme vidět na televizních obrazovkách! Toto jsou lidské kreatury, které dokázali pošpinit ještě i takový ušlechtilý počin, jako je charita. Nebo další příklad. Příklad nanejvýš aktuální. Je jím pomoc uprchlíkům. V současném pojetí je to opět jenom řešení důsledků, bez snahy řešit skutečné příčiny. To velké pokrytectví spočívá v tom, že Evropa se na jedné straně stylizuje do symbolu humanismu a přijímá tisíce uprchlíků. Ale na druhé straně tato jistá Evropa spolu s USA, jménem vlastních mocenských a geopolitických zájmů neváhá destabilizovat, vojensky zasahovat, nebo jinými způsoby bezohledně rozvracet země, jako je Libye, Sýrie, Ukrajina a mnohé jiné. A z těchto, nebo přes tyto západem rozvrácené země pak proudí do Evropy migranti, jejichž přijímání je považováno za projev humanismu. Obrovské pokrytectví tohoto humanismu je tedy v tom, že pokud by Evropa a USA skutečně uplatňovaly humanistický a rovnoprávný vztah ke všem národům světa, pokud by je nechaly jít svou vlastní cestou a násilím se jim nesnažily vnutit absolutně cizí systém západní demokracie, pokud by ve vztahu k přírodnímu bohatství jiných zemí neprosazovaly své bezohledné geopolitické a mocenské záměry, k žádnému problému s uprchlíky by nikdy nedošlo. Takový je tedy ve skutečnosti takzvaný humanismus západu. Jeho pravá tvář je tváří chamtivé, vypočítavé, agresivní a zištné, mocensko geopolitické bezohlednosti. A tuto svou pravou, ohyzdnou tvář se snaží pokrytecky maskovat takzvaným humanistickým přijímáním uprchlíků, čímž pouze částečně kompenzuje své špatné svědomí. Miliony, západní agresí zbídačených lidí nakonec i tak nakonec zůstávají doma a trápí se bez pomoci. A to jsou ti nejchudší! Ti nejvíce potřební pomoci! Ale pojďme dál a demaskujme další pokrytectví. A sice pokrytectví ekologie! Možná si řeknete: co je na ekologii špatné? Na ekologii jako takové nic, ale ve skutečnosti zde jde opět pouze o řešení těch nejvypuklejších důsledků a ne skutečných a hlubokých příčin. V 60. letech 20. století využívalo lidstvo 75 procent všech přírodních a energetických zdrojů naší planety. V současnosti však využívá už 170 procent, což znamená, že těch 70 procent navíc jsou procenta, vyjadřující plenění naší planety nad její možnosti. Nad možnosti jejich obnovitelných zdrojů. Odčerpání těchto zdrojů navíc tedy nedokáže příroda už nikdy sama obnovit, což musí mít dříve nebo později za následek environmentální zhroucení všech ekosystémů. No a jak jinak, vedoucí postavení v tomto sebevražedném trendu drancování zajímají USA a západní Evropa. Jejich blahobyt totiž vytváří takový tlak na přírodní zdroje, jaký je z dlouhodobého hlediska enviromentálně neudržitelný. A ještě navíc, všichni ostatní se tento životní styl snaží napodobovat a co nejdříve dosáhnout. Pokrytectví západního světa tedy spočívá v tom, že kvůli stále větším ziskům a zvyšování své životní úrovně neváhá drancovat přírodu až na samotný pokraj jejích možností, nebo až dokonce nad její možnosti, no a potom, na uklidnění svého špatného svědomí vyčlení nepatrný zlomek z těchto přírodě uloupených zdrojů na její ochranu. A za takovéto pokrytectví jsou západní země ještě mediálně oslavovány, jako vzor ekologického cítění. Kdyby ale západ bezohledně nedrancoval všechny přírodní zdroje a dokázal by žít mnohem skromněji, na úrovni pro přírodu enviromentálně snesitelné, nebyly by v podstatě ani zapotřebí žádné velké ekologické aktivity. Ale žel, hromadění zisků za jakoukoliv cenu a sobecké, blahobytné užívání si patří k samotné podstatě kapitalismu, který tímto způsobem žene svět přírody i celou naši planetu k ekologickému kolapsu, protože uskromnit se ve svých potřebách je pro bohatý západní svět cosi nepředstavitelné a nereálné. Uskromňovat se mají pouze jiní, ale v žádném případě ne oni! Pokud se tedy podíváme souhrnně na problematiku charity, migrantů a ekologie, vše toto jsou ve skutečnosti pouze vnější, v zásadě vlastní podstatu neřešící náplasti, které maskují bezohlednou a neukojitelnou chamtivost. Neboť charita je jen chabou náplastí na bezohledné, kapitalistické parazitování na jednotlivcích, nebo na celých národech. Parazitování, které programově produkuje lidí odkázaných na charitu. Přijímání migrantů je jen náplastí na bezohledně agresivní rozpínavost západního světa, která kvůli svým geopolitickým a mocenským záměrům neváhá ničit a rozvracet jiné země. No a ekologie je zase jen náplastí na bezohledné drancování přírodních zdrojů planety Země, příliš vysoko nastavenou životní úrovní zejména západního světa, které se však západ nehodlá v žádném případě zříci. Pokud by tedy neexistovala všudypřítomná, bezbřehá a bezohledná touha po penězích, moci a užívání si, překračující všechny hranice únosnosti, nebylo by vůbec třeba téměř žádné charity, žádného přijímání migrantů, ani žádné ekologie. Všechno toto však má své nejhlubší příčiny. A právě po nich třeba pátrat! Co je tedy nejhlubší příčinou bezbřehé a bezohledné touhy po penězích, po moci a po užívání si, jedoucí za svým cílem i přes mrtvoly? Tou příčinou je nevědomost! Lidé totiž zapomněli kým jsou a na co tady jsou! Že jsou ve skutečnosti bytostmi světla a ducha, a proto jim pravé štěstí a vnitřní naplnění může přinést pouze naplňování hodnot světla a ducha. V hmotnosti světa jsme zapomněli na svou pravou, světlou podstatu. A ve své nevědomosti jsme se začali mylně domnívat, že štěstí a vnitřního naplnění můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím hmoty. Pouze prostřednictvím naplňování svých hmotných tužeb, potřeb, žádostí a požitků. A tak jsme v nevědomosti o skutečné podstatě našeho bytí začali roztáčet kolotoč hromadění věcí a kolotoč oddávání se nejrůznějším materiálním požitkům. To nám však nedokáže darovat skutečné, hluboké štěstí a vnitřní mír, protože se ve svém fatálním materialistickém omylu snažíme pouze čistě materiálním způsobem nasytit také základní potřeby svého ducha. Ale žádnými požitky hmoty nelze nasytit hlad jiskřičky světla v nás. Tu totiž můžeme sytit jedině našim odříkáním se nectností a zušlechťováním se v ctnostech. Jedině tím roste světlo v nás a rozhořívá se ve stále větší plamen. V pochodeň světla, kterou to neodolatelně vnitřně přitahuje k říši Světla. Z ní jsme kdysi vyšli a do ní se můžeme navrátit jedině tehdy, pokud se staneme plnohodnotnými bytostmi světla, zdokonalenými ve všech ušlechtilých ctnostech. Jedině toto přináší člověku štěstí a dává plnost jeho bytí! Honba lidi za stále větším bohatstvím a blahobytem není tedy ve skutečnosti ničím jiným, než svědectvím jejich hluboké nevědomosti o podstatě sebe samých. Je svědectvím jejich nesmírné vnitřní chudoby. Chudoby jejich ducha, který v nich trpí nedostatkem a hladoví, protože ho není možné nasytit ničím, co je hmotné. Protože ho lze nasytit jenom tím, co je duchovní. Co je duchovně hodnotným! Pouze hodnotami Ducha! A těmi je spravedlnost, čestnost, dobro, lidskost, ohleduplnost a skromnost, které v sobě rozvíjíme, kterými se ve svém životě řídíme a kterými jsou prodchnuty všechny naše slova, činy a myšlenky. Pokud tedy dáváme tělu, co mu patří, dávejme také duchu, co mu patří! Jedině pak budeme šťastní! Jedině pak bude v našem bytí více světla a míru. Jedině pak budeme rozhojňovat jiskru světla v sobě a tím naplňovat smysl našeho bytí. Pokud ale podlehneme iluzi, že hmota je vším, pokud budeme chtít naplňovat potřeby našeho ducha hmotnými náhradami, šťastní nikdy nebuďme! A kvůli tomuto svému omylu se nakonec staneme ničiteli. Egoisticky bezohlednými ničiteli lidí, národů i celé planety Země. A nakonec, ve své neschopnosti dosáhnout skutečného štěstí a naplnění zanevřeme i na Stvořitele. Toho však už zničit moci nebudeme, protože Ten, za všechno naše bezohledné ničení nakonec zničí nás. Rozemele nás na prach, jako nepotřebné stavební kameny, které svými prázdnými životy samy dokázaly, že se nehodí do jeho mírumilovné výstavby. Ze všech sil proto využijme zbývající drahocenný čas na to, abychom se užitečnými a potřebnými stavebními kameny stali. Nežijme už v materialistickém bludu, ze kterého se nakonec přece jen jednou probudíme, ale to už může být pozdě. Pozdě pro nás i pro tento svět.