Zdeněk Gryc
Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla
KOLABO-RANTI a EMIG-RANTI
Zdeněk Gryc | 10.09.2018 08:461. Berka říká: Neděle, 9. 9. 2018 v 22:33 Gryc je ubohý kolaborant. Howgh. Rudý náčelník má pravdu. Kolaboroval s Husákem. Zavinil, že to trvalo tak dlouho, než Václava Havla bojujícího za lidská a občanská práva propustili ze žaláře. Zavinil, že to trvalo tak dlouho, než Václav Havel a Kocáb vybojovali odsun okupačních vojsk z republiky. Tupým plněním diktátu strany, nomenklaturní cestou, v rámci KV KSČ a OV KSČ pracoval ve Stavoprojektu, kterému byl dán příkaz realisovat administrativní budovu OV KSČ. TAM TO HOLT MUSEL NĚKOMU PŘIKÁZAT ŘEDITEL, MAJITEL RUDÉ PRACOVNÍ KNÍŽKY, NĚKOMU, KDO BYL TECHNICKY SCHOPEN KOLABOROVAT. REALISOVAT BUDOVU V DANÉM FINANČNÍM A ČASOVÉM LIMITU. SÁM TO PRO SVOJI STRANU UDĚLATI NEMOHL PROTOŽE NEUMĚL BUDOVA JE VŠAK PODOBNĚ JAKO ZLOČINEC "VŠEHO-SCHOPNÁ": Magistrát Dříve Stavoprojet Mučírna STB Gestapo Ředitelství policie ——————————————————- Spousta architektů, inženýrů, vědců a lékařů DNES TAK POTŘEBNÝCH, tak neučinila a raději emigrovala. Podrobněji v článku Lidových novin ——————————————————- V rámci „UBOHÉ KOLABORACE“ s režimem kreslil KRÁLÍKÁRNY, mimo spoutu ko-laborátů také urbanistický návrh na KRÁLOVSKÝ VRŠEK. V jednom z neprodyšných, betonových, panelových kotců s Faradayovou klecí, tam trpí pan Karel Bernard. O půlnoci nestraší, ale v 00:39 hodin na-říká pod pseudonymem: 22. Berka říká: Středa, 22. 8. 2018 v 0:39 Dneska si herr Gryc zas užil kopírovací onanie, co ? Je tady docela zajímavá paralela – stejně jako si estébák dovolí řečnit o výročí okupace před českým rozhlasem, tak si to se stejnou chutí dovolí tady i budovatelský kolaborant z Jihlavy. Měli byste oba zalézt někam pod zem a vůbec se neodvažovat vystrkovat svoje narudlé a narychlo přebarvené rypáky. Teď v těch vedrech totiž máslo na hlavě strašně rychle taje… Masturbuj raději nad svejma zažloutlejma plánama ulice Antonína Zápotockého, za kterou jsi dostal a vděčně přijal čestné uznání plus prémie – a nebo možná nad legendárním výtiskem Jiskry ze dne 25.2.1975, kterou jsi tady dneska v té euforii úplně zapomněl vytáhnout, ty scvrklej pytlíčku smrdutý kolaborantský žluče… Omlouvám se ostatním za svůj půlnoční výlev, ale tyhle normalizační krysy, díky nimž se ty sračky táhly dalších dvacet let a který se vůbec opovažujou mluvit o nějakém pražském jaru, který přitom právě oni bez mrknutí oka spláchli do hajzlu, mi zvlášť dneska prostě nějak pijou krev. Karel Bernard, Královský vršek – Jihlava, ty anonymobijče. ---------------------------------------------- Zapomeňte, kdo to stavěl. Které architekty chtěl minulý režim „vymazat“? „Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, inženýry, historiky, spisovatele, malíře, architekty...“ vypočítává Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění oběti sovětské okupace. Ano, patřila k nim i řada architektů – a komunisté se pak snažili, aby jejich jména zmizela z paměti, byť jejich díla tady zůstala stát. Pokusme se tedy po padesáti letech alespoň některá z těch jmen vrátit zpět. Byla to během pouhého půlstoletí už třetí mohutná vlna, v níž architekti opouštěli Československo. Nejprve odtud před druhou světovou válkou hromadně prchali ti, jejichž rodiny byly židovského původu. Část z nich se sice po skončení válečné vřavy vrátila, ale pouze nakrátko. Po děsivém nástupu komunistů k moci utekli znovu, tentokrát už nadobro. A další se k nim přidali. Zmiňme za všechny z těch pohnutých časů alespoň jedno jméno: Jaromír Krejcar. Patřil k příslušníkům levicové avantgardy a ve 30. letech krátce pracoval v SSSR. Tam ale brzy pochopil, jak se v komunistickém ráji věci mají, a po válce proto rychle odešel do Velké Británie. Exodus 68 Po vpádu sovětských vojsk, která vrátila k moci zdejší stalinisty, následovala Krejcarova příkladu dlouhá řada jeho kolegů, u kterých zvítězila touha pracovat a žít svobodně, případně si založit vlastní ateliér, což ostatně v místních poměrech nebylo možné ani během „zlatých šedesátých“. Prosadit se v cizím prostředí samozřejmě nebylo snadné, přesto se to mnohým ze zdejších projektantů podařilo. Zato u nás byla jejich tvorba z veřejného prostoru orwellovsky vymazána: jejich jména se nesměla nikde objevit – jako kdyby ani nikdy neexistovali. Ke starší generaci „vymazaných“ patřil například Jiří Kadeřábek, který měl lví podíl na projektu budovy Federálního shromáždění, jež směla být z rozhodnutí soudruhů napříště připisována už jen jeho spolupracovníkovi Karlu Pragerovi. Kadeřábek po emigraci působil v tehdejším západním Německu, podobně jako jeho kolega Jan Čejka, spoluautor kampusů pro Fakultu architektury a Fakultu stavební v pražských Dejvicích i areálu Vysoké školy zemědělské v nedalekém Suchdole. U našich západních sousedů našel útočiště také František Sedláček, který přednášel v Kolíně nad Rýnem. V Itálii skončili projektanti sídlišť Ilja a Rajisa Kvasničkovi nebo spoluautorka paláce Chemapol v pražských Vršovicích Dagmar Šestáková. Ve Skotsku zase působil Fragnerův žák Berty Hornung a kdesi v zahraničí zmizel i autor pražského sídliště Červený Vrch Milan Jarolím. Za Atlantický oceán – konkrétně do Kanady – odešel Vladimír Syrovátka, jeden z autorů fotbalového stadionu Sparty na pražské Letné. A o jednu zemi jižněji – do Spojených států – zamířil i architekt Otto Dvořák. Z generace mladších autorů pak našli tamtéž působiště například Tomáš Bitnar nebo Martin Holub. V tuhé zahraniční konkurenci uspěla také pětice někdejších absolventů legendární „školky“ Hubáčkova SIAL: Mirko Bauma, který se prosadil v severoněmeckých Cáchách; Helena Jiskrová a Zdeněk Zavřel, již úspěšně působili v Nizozemsku; dále pak Johnny Eisler, který si našel místo v americkém studiu Richarda Meiera, či Dalibor Vokáč, jehož přijali v kanadském ateliéru Zeidler/Roberts. Do Toronta odešel i Petr Franta a manželé Jan a Ivana Bendovi, zatímco Jan Kaplický s Evou Jiřičnou se usadili v Londýně, kde poté dosáhli pozoruhodných úspěchů. Jaroslav Šafer našel nový domov až v Austrálii, naopak Brňané Jiří Oplatek a Ivan Koleček pracují ve Švýcarsku a Jiří Klokočka v Belgii. Sny ožívají Z generace ještě mladší, která již architekturu studovala v cizině, připomeňme alespoň Miroslava Šika, jenž uspěl ve švýcarském Curychu (podobně jako Richard Doležal), nebo Pavla Zvěřinu a Ivana Reimanna, kteří našli druhý domov Německu. Ti mladší a nejmladší se pak po roce 1989 buď vrátili do své vlasti a založili zde úspěšné projekční ateliéry (například Šafer, Zavřel, Franta a Doležal), nebo sem alespoň dojížděli a předávali své zkušenosti mladším na vysokých školách v Praze, Brně i Liberci (Sedláček, Jiřičná, Jiskrová, Oplatek, Koleček, Šik, Klokočka a další). Těm nejšikovnějším pak nabídli angažmá ve svých zahraničních ateliérech nebo jim alespoň pomohli zprostředkovat kontakty na své kolegy. Obecně lze říci, že se většina českých, ale i slovenských architektů ve světě neztratila, mnozí dosáhli postů na renomovaných školách a realizovali desítky staveb. Dovolíme-li si drobnou slovní hříčku, můžeme napsat, že řada z nich se tak dočkala naplnění svých snů v míře, o jaké by se jim za normalizace v rodné zemi nemohlo ani zdát. Což ostatně platí i pro další profese z onoho pověstného kunderovského výčtu – lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, inženýry, historiky, spisovatele či malíře, které komunistický režim vypudil z jejich rodné země. Naštěstí se před téměř třiceti lety definitivně zhroutil, takže jména těch, kdo se do své vlasti z nejrůznějších důvodů už nemohli – anebo nechtěli – vrátit, zde můžeme alespoň symbolicky připomenout. ZDENĚK LUKEŠ, HISTORIK ARCHITEKTURY Zdroj: https://www.lidovky.cz/zapomente-kdo-to-stavel-ktere-architekty-chtel-minuly-rezim-vymazat-1j2-/design.aspx?c=A180903_130331_ln-bydleni_ape&