Eva Nováková

Eva Nováková je rodačka z Kladna, která se přes Londýn, Jeruzalém a Prahu dostala až do Jihlavy, z korporace do sociálních služeb. Vystudovala obor sociologie a sociální politika (Bc.) na Fakultě sociálních věd UK. Pracuje jako vedoucí terénní sociální služby, kde má na starost dva projekty a tým deseti kolegů a kolegyň. Je členkou Pirátské strany. "Jihlava mi dala zcela novou zkušenost a ukázala mi, že člověku může záležet na rozvoji města, ve kterém se nenarodil. Zdejší komunita mě přijala, dala mi možnost se zapojit do různých aktivit, ať už kulturních nebo sociálních, a já bych jí to ráda vrátila prací v zastupitelstvu."

Bydlení jako priorita?

V Jihlavě máme nejméně 7 ubytoven pro sociálně slabé. Jejich provozovatelé ze zoufalé situace svých nájemníků finančně těží, zatímco poskytují velmi špatné podmínky ke kvalitnímu životu. Součástí obchodu s chudobou je i hrstka majitelů, kteří nabízejí předražené bydlení v desítkách nevyhovujících a často přeplněných nájemních bytech, a to zejména v centru města. Majitelé jihlavských ubytoven od větších rodin často inkasují i více než 14 tisíc za jednu místnost, podobné je to i v nájemních bytech v centru. K tomu se přidávají běžné praktiky na hraně zákona, jako je opakované vystavování smluv na dobu určitou (jednoho nebo tří měsíců) či narušování domovní svobody. Na ubytovny a azylové domy se přitom dostávají i dosud velmi dobře fungující rodiny, které měly tu smůlu, že jim vypršela nájemní smlouva a nový byt nesehnaly.

Nejsou to jen Romové a bezdomovci

Dostupné a důstojné bydlení vnímáme jako jednu ze svých programových priorit. Kromě zkušeností ze zbytku ČR, kde se v situaci bytové nouze nachází 187 tisíc lidí, nás k tomu vedou i poznatky o situaci s bydlením některých nejohroženějších skupin v našem městě. Spadají sem senioři, matky samoživitelky, děti z náhradní nebo ústavní péče, lidé po výkonu trestu, cizinci, mladé nebo početné rodiny, lidé po propuštění z dlouhodobé lékařské péče, se závislostmi nebo psychiatrickými diagnózami, romské rodiny. V bytové nouzi se nenacházejí jen ti, kdo žijí na ulici, ale i lidé na ubytovnách, v předražených nájemních bytech (často bez smlouvy), v azylových domech nebo objektech, které nejsou uzpůsobeny k bydlení.

Pod pojmem sociální bydlení většina odborníků vnímá standardní byty rozmístěné v běžné zástavbě, v případě potřeby v kombinaci s návaznou sociální prací a podporou udržení nájemního vztahu. Nejedná se tedy o výstavbu nových ubytoven, sociálních domovů ani čtvrtí nebo dokonce celých vesnic pro sociálně vyloučené. V rámci opatření k ukončování bezdomovectví lidí žijících v bytové nouzi se v poslední době prosazují dlouhodobá řešení (oproti noclehárnám a azylovým domům). Jejich cílem by mělo být dostat rodiny nebo jednotlivce z rizikového prostředí ulice nebo ubytoven, podpořit školní docházku dětí a usnadnit začlenění na legálním trhu práce. Vedle důležitosti schválení kvalitního zákona o sociálním bydlení mohou města a obce již nyní přijímat účinná opatření.

Řešení existují (a ukazuje se, že fungují)

Možnost standardního bydlení za běžné nájemné pro mnohé představuje i nejefektivnější cestu z dluhové pasti a zpět k legálnímu zaměstnání. Zde se jako řešení nabízí například i zřízení městem garantované sociální realitní agentury. Podobná schémata fungují již přes 30 let v zahraničí. V České republice k prvním pokusům patří projekt Férové bydlení, realizovaný neziskovou organizací R-Mosty, která oslovuje právě soukromé majitele bytů a nemovitostí. Během dvou let se jí takto podařilo nalézt bydlení pro 16 rodin (celkem 22 dospělých a 47 dětí). Jiná schémata samozřejmě počítají se sníženým nájemným a doprovodnými sociálními službami, a to na omezenou dobu, dokud rodina dostatečně nestabilizuje svou situaci a není schopná v nájemním vztahu pokračovat za standardních podmínek a bez podpory. To je příklad Brna a dalších měst (v malé míře i Jihlavy).

Neprosazujeme „rozdávání bytů“ ani pronajímání za symbolické částky nebo vytváření vyloučených lokalit skrze novou výstavbu sociálního bydlení. Podstatou konceptu „bydlení především – Housing First“, který poslední dobou dominuje v zahraničí a začíná se prosazovat i u nás, je to, že rodiny a jednotlivci potřebují v první řadě bydlet (a za bydlení platit), teprve potom je možné řešit případné další problémy, se kterými se potýkají. Úspěšnost udržení bydlení, měřená prodloužením smlouvy nebo trváním nájemního vztahu i po roce užívání bytu u těchto projektů dosahuje 85 – 95 %, v závislosti na cílové skupině. V zahraničí jsou tyto možnosti přitom otevřené i lidem, kteří strávili několik let na ulici a/nebo se potýkají s nejrůznějšími závislostmi. Upustilo se od konceptu, podle kterého by se nejprve museli „učit bydlet“ na azylových domech nebo ubytovnách. Ty nejsou prostředím, ve kterém by se dalo naučit cokoliv pozitivního.

Lepší budoucnost pro děti

Společnosti se takový přístup vyplatí, je to investice do budoucnosti města i regionu. Za současných podmínek připomíná práce sociálních pracovníků spíše hašení požárů. Dochází k jejich brzkému vyhoření, jelikož spolu s klienty nevidí naději na zlepšení. Sociální pracovníci, zapojení do některého z projektů založených na konceptu Housing First přitom popisují návrat energie, odhodlání a nasazení. Spolu s rodinami jsou najednou schopni efektivně řešit i problémy, které se dříve zdály neřešitelné. Rodiny se díky bydlení poprvé v životě ocitají v situaci, kdy se snižuje pravděpodobnost přenosu zátěže spojené se sociálním vyloučením na další generace. A kvůli tomu stojí za to se dostupným i sociálním bydlením vážně zabývat.