Ivo Strejček
Od roku 2004 poslanec Evropského parlamentu za ODS. Narozen 11. ledna 1962 v Novém Městě na Moravě. Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Brně. V letech 1996/97 byl tiskovým mluvčím předsedy vlády Václava Klause a vlády ČR. Od roku 1998 do roku 2010 byl členem Zastupitelstva města Žďáru nad Sázavou. V Evropském parlamentu působí v hospodářském a měnovém výboru a jako náhradník v zemědělském výboru. Je členem delegace Evropského parlamentu pro spolupráci s Čínou. Je ženatý a má dvě děti.
Má mít EU svoji armádu?
Ivo Strejček | 04.12.2012 10:16O evropských událostech zpravidla nadstandardně dobře informovaný zdroj www.euobserver.com přinesl 16.listopadu 2012 zprávu, která se sice nikde moc neobjevila, ale jejíž obsah v budoucích souvislostech stojí za pozornější zamyšlení. Zdroj informoval své čtenáře o části obsahu komuniké, které přijalo pět významných členských států EU: Německo, Itálie, Francie, Španělsko a Polsko a které vybízí k „vytvoření nové vojenské struktury v rámci Evropské unie“. „Jsme přesvědčeni,“ tvrdí signatáři, „že EU musí ustavit – na půdorysu, který bude teprve přesněji definován – civilně-vojenskou strukturu s cílem plánovat a provádět vojenské mise a operace v zahraničí.“ Takovými cíli mají být například pomoc Somálsku v boji s islamisty a piráty, řízení výcvikové mise ozbrojených sil v Mali, podpora libyjských vládnoucích sil s islámskými milicemi, „normalizace“ západního Balkánu (?), pomoc Gruzii (??) a výcvik policejních jednotek v Afghánistánu. Pro takto definované mise komuniké své signatáře zavazuje ke „sdružení finančních prostředků k vybudování vesmírné balistické obrany, bezpilotních letadel, vytvoření vzdušných prostředků nezbytných k tankování ve vzduchu, zdravotnickou podporu a vývoj vlastního rádiového softwaru“. Ministr zahraničních věcí Polska Radek Sikorsky se s ničím netajil a řekl bez obalu: „Pokud se chce Evropská unie stát velmocí – a Polsko tuto snahu podporuje – musí mít prostředky, kterými prosadí svůj vliv mimo území Unie“. Návrh je sice formulován jako „otevřený pro další členské státy EU“. To podstatné je, že vzniká mimo bezpečnostní struktury NATO, bez účasti Velké Británie a, zřejmě, s údivem a podezřením Spojenými státy. Je snad tento projekt odpovědí na veto Velké Británie z loňského roku, kterým bylo zamítnuto vytvoření tzv. „nového operačního centra“ v Bruselu pro řízení zahraničních vojenských operací mimo velicí struktury NATO? Obava č. 1: k čemu potřebuje část EU vlastní ozbrojené síly, které mají působit mimo strukturu NATO a mají mít na NATO nezávislou operační centrálu? Obava č. 2: má si několik evropských států budovat systém vesmírné strategické obrany? A pokud ano, proč tomu má být mimo strukturu NATO bez USA a Velké Británie? Obava č. 3: má existence vlastní ozbrojených sil znamenat i vlastní zahraničně-politickou linii svých účastníků? A pokud ano, proč? Jak bude definovaná a jaké budou její cíle? Obava č. 4: Itálie, Španělsko, Francie i Polsko mají v současné ekonomické situaci tolik volných finančních prostředků (právě tyto státy!), že mohou vytvářet vlastní armádu s cílem působit „někde“ mimo EU? A pokud ano, proč obelhávají své občany, že je třeba krvavě šetřit? Není to (ne)chtěný produkt hospodářské krize, až nápadně podobný počátku 30. let minulého století v Evropě? Obava č. 5: mají se USA a Velká Británie (a několik jejich spojenců včetně ČR) vyčerpávat boji v Afghánistánu a v otevřeném „okně příležitosti“ má vzniknout alternativní vojenské uskupení? A pokud ano, v zájmu koho? To je pouze několik otázek, které mě v souvislosti se zprávou o záměru vytvořit „evropskou armádu“ napadají. Úvahy o „evropské armádě“ považuji za krok nebezpečným směrem. Západní demokracie ve druhé polovině 20.století přežila díky americké vojenské přítomnosti v Evropě, s pomocí americké politické diplomacie a v komfortu americké hospodářské pomoci. Jakýkoliv pokus rozmělnit či dokonce opustit osvědčenou obrannou strukturu NATO považuji za nebezpečnou hru s ohněm. Ale třeba pouze slyším trávu růst. Rád bych. Historie je ovšem natolik poučná, že bychom na ni neměli zapomínat a sem tam bychom měli do polic našich knihoven po učebnicích dějepisu sáhnout. Jak to tak vypadá, začínají být až nebezpečně zaprášené, jak málo si v nich čteme.