Zdeněk Gryc

Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla

Míla Doleželová a Jiří Mareš

v knihovně  Univerzitního centra Masarykovy univerzity v Telči

Z osobního pohledu, málem před 20 lety

Včera, tedy ve středu 16.1.2002. jsem se na pohřbu paní Marie Novosadové znovu vyptal její dcery Jiřiny Svobodové / Na Petřinách  313. 162 00 Praha 6. /, kdy a jak se s paní Mílou a Jiřím Marešem v Klátovci seznámila. Říkala, že to bylo někdy v roce 1961.  Proč jsem si to chtěl ověřit?  No proto, že to byla ona,  která mi o nich tehdy řekla. Smyslem tohoto subjektivního povídání, je zachytit moje vzpomínky na oba manžele s tím, že čas běží a není mnoho těch, kteří měli k oběma umělcům určitý, byť i značně dílčí přístup. Zkrátka popsat, jak jsem oba umělce poznal a viděl. 

1/ O existenci a pobytu paní Míly Doleželové a Jiřího Mareše jsem se dověděl od naší sousedky Jiřiny Novosadové,  když jsme bydleli na Markových humnech v Telči. Líčila nám, jak tábořila s paní Šimáčkovou a psíkem u rybníka Karhov,  pod Javořicí u Klátovce. Přišla veliká bouře, strašně lilo a začala se zvedat hladina rybníka.  Věci zanechaly na místě  a utekly do Klátovce, kde vyhledaly pomoc v první chalupě. Tam se jích ujal Jiří Mareš. Udělal na ně svou laskavostí a nepochybně i svým zjevem,  obrovský dojem. Nejen, že jim poskytl útočiště a suchý oděv, ale hned doběhl vedle do hospody pro rum,  

Jiřina Novosadová  mi pak o obyvatelích domu „ U malířů „ vášnivě vykládala.

Paní Šimáčková se pak ojediněle nesobeckým způsobem o paní Mílu v Telči starala a udržovala styky  až do její smrti.

2/ Na základě jejich popisu a chvály jsem  pak paní Mílu  Doleželovou a Jiřího Mareše na Klátovci vyhledal a navštívil. Stalo se tak v úterý 10. prosince 1966, kdy jsem projektoval rekonstrukci „ Sklípku „ na jihlavském náměstí. Restauraci jsem  navrhoval včetně interierů. V rámci spolupráce architekta s výtvarníkem jsem se obrátil také na uměleckého kováře Alfreda Habermanna a žádal ho o zhotovení kovářských doplňků interiéru.

Podstatnou součástí byla svítidla, která jsme chtěli provést jako reminiscence na pochodně. Cesta k jejich konečné podobě by snesla samostatné pojednání. Tyto kované pochodně měly nést žárovky – plameny ve skleněných válcích.

Dostupnou se nám zdála sklárna Janštýn, jejíž ředitel Venclík  byl mým spolužákem z gymnasia v Brně - Židenicích. /Jeho specialitou bylo štípání spolužaček na chodbě do zadečku/.

V této době  se Habermann vrátil, celý nadšený, z Academia del Arte od profesora Benettona v Itálii. Dovezl si poněkud ojetého Fiátka,  jak on říkal „ kvinkvečento „.

Podnik Jihlavské restaurace nám vydal v tehdejší Pasáži 3 pistole bílého vína, abychom udělali ve sklárně dobrý dojem. Bylo dost sněhu,  z cesty jsem měl trochu obavu. Habermann pravil,  že to nic a ve svém mini dojel ke sklárně do Janštýna.

U sklárny  jsem  flašky vzal a šel. H. se na mne s despektem podíval a pravil, to se tak nedělá. No tak jsme vzali jenom jednu flašku. Co se pak dělo ve sklárně je na samostatné povídání. Než  se dala svítidla do jak takž funkčního použití,  je na další kapitolu.

Ono se asi nemá něco vynalézat jen tak za pochodu. Nakonec nás uspokojil nález nějaké starší ohořelé formy a žluté přírodní sklo, které se namočilo do škatule se slídou.

Ve skle se vytvořily krakély a okraj se nechal volně stéct. Takto udělaná svítidla jsou nejenom ve Sklípku, ale také na hradě Roštýně.

Na zpáteční cestě tedy v úterý 10. prosince 1966. , odpoledne,  jsem umluvil Habemanna, abychom se stavili v blízkém Klátovci „ U malířů „. Je pravda, že mi to nedalo moc práce.  H.  byl hned pro. Dojeli jsme před zasněženou chalupu a zbývající 2 flašky použili jako „vstupenky„ , kterých určitě nebylo třeba. Děvčata  nelhala a i my jsme byli neobyčejně vlídně přijati. Hodně jsme toho napovídali. H.  i já jsme byli nadšeni hlavně Marešovými věcmi. Paní Doleželová nám ukazovala stěnu vlevo od sporáku. Říkala, že to je jejich největší formát pro malbu. Já jsem seděl na lavičce zády u kamen a sledoval vášnivou debatu H. – Mareš. H. chtěl po Marešovi, aby nakreslil na své parforsní motivy mříž,  ve velikosti zmíněné stěny. On že dílo převede do železa a vyková největší mříž v Evropě. Tu pak jako spoluautoři umístí do pavilonu v Osace, / který,  mimochodem projektoval v té době náš podnik Stavoprojekt Brno/. Já jsem se občas ozval s tím, že H.  kecá. Aby mne umlčel, tak H.   povídá a vy pane architekte budete náš svědek a přeseknete nám podané ruce. Pravda ale byla bohužel taková, že pokud vím, tak tím toto dílo skončilo.

Přátelství s Habermannem skončilo někdy okolo roku 1976. Stalo se tak při realizaci kulturního domu v Litohoři. Byli vyzváni autorem Ing arch Baueršímou spolu s Habermannem k zhotovení výtvarných děl. Akce probíhala známým těžkopádným procesem přes normalizační komise. Částky byly rozděleny v rámci celkové sumy na výtvarné dílo. Habemann však dle jejich vyprávění svou částku  přečerpal na jejich úkor. Oni pak jen s potížemi dílo dokončili. Byla to zejména paní Míla, která Habermanna za tento čin velice kritizovala. Přátelství a styky byly ukončeny./

V chaloupce pokračovala velice zajímavá debata. Přerušila ji veliká rána u vstupu.   Mareš šel otevřít. Před dveřmi se nacházel značně zbědovaný Mudr. Zrnéčko. Ten také věděl, i přes svůj značně ojíněný stav, kde najde dobré duše. Naříkal, že právě naboural auto a že  jít domů ve stavu,  ve kterém se nacházel, se mu zdálo nevhodné. Milostní samaritáni zase úspěšně zapracovali. Tím tedy raději už zakončím obrázek našeho prvního setkání. Milou atmosféru ve staré,  nízké,  sešeřelé  seknici,  provoněné starým kachlovým sporákem,  stejně nepopíši.

3/ Marešovy jsme pak při našich výletech navštěvovali. Vzpomínám si, jak jsme je potkali na vycházce za jejich chalupu. Byl jsem oblečen jen do půl pasu a paní Míla pravila, že by si mne chtěla namalovat. Náš Tomáš byl vpředu a potkal tam zmiji, tehdy  jsme se hodně  polekali. Můj otec se i sám vydával do Klátovce.  Marešovi často byli jinde a tak si otec povídal s matkou paní Doleželové. Jednou, nebo dvakrát jsem také vezl do Klátovce svého spolužáka,  Ing arch Jana Sedláka. Tomu se  na rozdíl ode mne, kterému se líbily spíše Marešovy věci, zajímal  o malby  paní Doleželové. Jednou byla s námi   jeho kreslička, paní Pečenková. Ta si chtěla koupit obraz,  už pověstné dívčí hlavičky,  od paní Doleželové.  Zrovna se však žádný  nehodil, tak jim tam nechala  zálohu. Byly doby, jako zrovna tehdy, kdy na tom byla paní Doleželová opravdu bídně. Velké obrazy měla uloženy v místní škole.  Sedlák měl tehdy nový kvalitní fotoaparát a tak je tam fotil,  tuším na diapositivy. Barevná fotka byla v těch dobách jednak dost nedokonalá a taky drahá.

Marešovy nás navštěvovali na naší chalupě ve Volevčicích. Možná, že tomu napomohlo i znojemské víno, které jsme tehdy měli v demižónku. Seděli jsme u krbu a povídali. Jednou paní Míle upadla číše, která se na kamenné podlaze roztříštila. Později jsem se dověděl, že jsem se při tom snad netvářil dosti vesele. K nám se dopravovali ve svém tmavočerveném, později už dosti zrezivělém Renoltu. Na svých jízdách měli asi dost štěstí. Paní Míla byla myslím postihována epilepsií, většinou to byla ona kdo řídil.

Ke konci jsme se dověděli, že je snad podobně indisponován i Jiří Mareš. Při jedné episodě, když řídil on a dostal záchvat,  tak paní Míla duchapřítomně dokázala strhnout volant a zabránit nehodě.

S Jiřím Marešem jsem se i sporadicky potkal v autobusu do Prahy. On nasedal v Telči a já v Jihlavě. Jezdil na ponižující velkou komisi, která posuzovala začlenění výtvarného díla do interiéru v rámci spolupráce architekta s výtvarníkem.  Po cestě jsme si  povídali  Jiří si cestu polepšoval placatkou rumu.

Na PF které nám v roce 1973 poslali,  /grafika JM 114/200 - žena na koni, hrající na housle / je psáno: Upřímně Vám přejeme všechno dobré Vaši Míla + Jirka.

Na PF které nám v roce 1980 poslali,  /grafika JM s motivem 2 zápasících koní / je připsáno: Štěstí, zdraví, Boží požehnání – pod grafikou je autorský podpis Jiří Mareš, po straně je pak paní Mílou připsáno: Štěstí, zdraví, Boží požehnání + Míla Doleželová.

4/ Jihlavské museum – ředitel Phdr. František Hoffmann mne pověřil řešením interiérů a instalací sbírek na hradě Roštýně. Exposice byla otevřena v srpnu 1969. Článek o tom vyšel v Jiskře 8.8.1969. Slavnostního aktu se zúčastnil také syn původního majitele hrabě Podstatsky-Liechtenstein.  Exposice   měla být pouze provisorní, ale v podstatě trvá dodnes. Dne 2. 12. 69. svolává  ředitel musea  Phdr. Hoffmann,  pod č.j  1589/69-Ho- 68. jednání,  na kterém se projedná můj předběžný návrh na úpravu hospodářské budovy a restaurace. Následná objednávka Musea na vypracování projektu  z 12. 2. 1970. pod č. j 188/70-Hol – 67  adresovaná do mých rukou je podepsána ředitelem Musea Vysočiny  RNDr. Ivanem Růžičkou.  Návrh na interiér restaurace jsem podrobně vypracoval. Použil jsem k tomu i návrhu na židle místní provenience.  Do interiéru hospody jsem navrhl   umístit velké sgrafito „ Parforsní lov „ autor - Jiří Mareš. O podobě tohoto díla jsem s ním podrobně diskutoval . Oba jsme se na jeho realizaci velmi těšili. V architektuře hradu Roštýna cítil Jiří Mareš velkou inspiraci. Ta byla navíc umocněna velkým koněm na stěně sálku,  ve které už byl realizován můj návrh na umístění ploché železné vitríny s kovářskými výrobky.   Mohu říct, že se mi v této souvislosti moc líbilo  jeho sgrafito muže-koně . Je umístěno  vlevo dole  na štítu stodoly jejich chaloupky v Klátovci. Ostatně celá plocha se sgrafity je pro mne výjimečným zážitkem.  O úspěchu jsem vůbec nepochyboval.

V roce 68 nás okupovala Rudá armáda. Tehdy jsme podepsali, stejně jako Phdr. Hoffmann různé protesty. Po nás dál nikdo nic nechtěl. Ředitel musea, Hoffmann a jeho paní,  ředitelka okresního archivu,  to však měli těžké. Vzpomínám si na výrok tohoto charakterního muže, kterého nakonec vyštvali z Jihlavy. Jeho paní se po pronásledování psychicky zhroutila.  PhDr. Hoffmann nám tehdy řekl, co jsem podepsal, to jsem podepsal, nejsem žádný hrdina, ale svůj podpis odvolávat  nebudu. Hrad ztratil svého patrona a my s Marešem jsme přišli o realizaci sgrafita,  na které jsme se v  prostoru hradu zvláště těšili. Region, jak dokumentují data zmíněných objednávek,  přišel v rámci normalizace z měsíce na měsíc  o tyto vzácné osobnosti. 

5/ Telč – Jiří Mareš mi ukazuje dům pod věží sv. Ducha,  který se snaží koupit.  Na dvoře mne vede do kulaté věže na hradbách a v legraci se holedbá, tady budu mít hudebníky.

Pouť v Telči -  pozdní večer na náměstí. Je šero sedíme na lavičce s paní Mílou,  která jinak moc z domu nevychází. Povídá o tom, že zde hledá inspiraci  pro velký obraz,  o kterém přemýšlí. Myslím, že to byl obraz umístěný v Domě družstev na nároží Václavského náměstí v Praze.

6/ Jihlava – po dosti složitých jednáních se podaří architektu Sedlákovi prosadit realizaci fresky „Samaritáni“ od Míly Doleželové v lékárně na náměstí. Také sgrafita od Jiřího Mareše ve vedlejším domě s Tuzexem.  Paní Míla se mne při jedné z návštěv ptala, jestli vím,  co je to fresko, když jsem jí odpověděl, že malba na omítce, tak mi sladce řekla,

 "víte hovno, pane architekte. Přijďte se podívat." Opravdu jsem je párkrát navštívil. Za staré,  dobře vyleželé vápno slibovali i francouzský  koňak.  Zedníci Vondrák a Grunt, mí garážoví sousedé jí připravovali kus čerstvé  omítky na denní práci. Mokrý sanytr uzavřel barvu do omítky. Části,  které se udělaly za den se při bedlivém pozorování daly rozlišit.

Paní Míla také spolupracovala s arch Baueršímou,  u něhož visí její velký obraz.   

Úplně ojedinělý obraz však visí v interiéru mé kolegyně, architektky Cikánkové, která s paní Doleželovou rovněž spolupracovala. V tomto  monumentálním díle vyjádřila malířka lapidárně  své pocity  ze vstupu spřátelených vojsk v 68 roce.

V této pochmurné době také vyšly 2 publikace s verši a malbami, které byly normalisátory zlikvidovány. Jednu z nich,  „A v tento kraj chodívám za krásou“ ilustroval malíř Krátký z Telče a fotografiemi doplnil Mudr. Kubica.

 Druhá,   „ Rodné zemi zpívám “ obsahuje  ilustrace paní Doleželové :

Matka s děckem – freska str. 39. Odpuštění – olej str. 43. Od  Jiřího Mareše :

Jezdci z Apokalypsy – dřevoryt / detail horní části / str. 27.

Koupání – grafický list str. 66.

Zejména druhá publikace s fotografiemi tanků a průhledu přes trnovou korunu ostnatých drátů vyjadřuje jasně dobové pocity zúčastněných umělců. Dost dobře nerozumím, proč se nedočkala reprintu, třeba k 30 výročí okupace.  Bylo by zajímavé  vidět, co tehdy režimu vadilo.

6/ Po roce 98 se začali vracet někteří emigranti. Mezi nimi i MvDr. Ivan Hlobil. S paní Doleželovou se stýkali léta v Klátovci a dokonce založili i  volné sdružení umělců „ Vlaštovička“ na což I.  Hlobil vzpomíná ve stejnojmenném separátu. Jejich společnou inspirací byl, zjednodušeně řečeno vztah k umění a Kristu, dáli se to tak říct. Po smrti matky paní Doleželové vyřezal Hlobil  na žádost paní Doleželové Krista,  který byl umístěn na hrobě její matky. Dr.  Hlobilovi byl styk ze  Švýcarska s paní Doleželovou  značně ztížen, ale zůstal  pro ni stále nejdůvěryhodnějším mužem v ČSR.

Dokladem toho je, že mi ráno,   6. června 1992  volala paní Míla Doleželová. Ptala se kde  je Dr. Hlobil, který ji má navštívit v nutné záležitosti. Byla v dobrém psychickém stavu, vyptávala se na mého syna a jiné podrobnosti. Hlavně však žádala, abych zařídil, aby ji Dr.  Hlobil určitě navštívil. Ujistil jsem ji, že tak jistě učiním,  už proto, že jsme s Dr.   Hlobilem seděli do noci. Při odchodu zapomněl svetr, pro který se  brzo vrátí. Dr.  Hlobil v zápětí k ní přijel a ona za účasti jeho ženy Jitky a syna Martina sepsala vlastnoručně na 3 listech formátu A4 svoji poslední vůli. Její charakteristický rozmáchlý rukopis mám ve fotokopii před sebou a cituji z něj zakončení:

„Závěrem žádám pana Dr. Ivana Hlobila, aby tuto moji poslední vůli laskavě vyplnil. Vlastnoručně podepsáno v Telči dne 6. června 1992. Míla Doleželová ak. mal.“

Poslední vůle paní Doleželové také obsahuje : „jmenovaný provede v  souladu s mým přáním přestavbu mého domu na stálou galerii děl mého zesnulého manžela Jiří Mareše ak. mal.  a rovněž mých obrazů“.

  Dr. Hlobil se snažil Telči prospět  svými společenskými styky ve Švýcarsku.  Pořádal  setkání s významnými osobnostmi,   na nichž   zprostředkoval „ Freundschaft“ Belpu s Telčí, kterou při jednáních zastupoval starosta Jehlička. Tato patronace přinesla Telči mnohé výhody a prestiž. Ke starostovi,   jako našemu společnému známému s arch. Jirmusem z dob totality,  jsem také Dr. Hlobila doprovodil.  Jednalo se o to, aby mu jako emigrantovi byla vrácena jeho chalupa – atelier ve Volevčicích. Pan starosta nás přijal a závěrem odkázal na pracovnici MěÚ,  abychom jí předali  potřebné doklady. Dopadlo to bohužel tak, že tato pracovnice městského úřadu nejen  začala radit protistraně. Mvdr. Hlobil má i  doklad, že ji zastupovala u soudu. Ani po sametové revoluci nebyla u nás plně  uznána  lidská práva. Útulný interiér, včetně rodinného mobiliáře po předcích,  vybudovaný Dr. Hlobilem byl předmětem soudního sporu. Při známé kvalitě a rychlosti našich soudů k tomu není co dodat.  Když jsem osobně prosil pana starostu Jehličku, jestli by se v jejich úřadě nepodíval na písemné stanovisko v této věci,  tak mi poradil, abych vzkázal panu Dr. Hlobilovi  -  pokud se mu rozhodnutí jejich odboru nelíbí, aby si podal stížnost. Dr. Hlobila  stály  tahanice o chalupu – atelier,  velké výdaje za právníky a soudy,  ke kterým musel dojíždět  ze Švýcarska. Soudní jednání se táhla léta. Tím, že nemohl sídlit ve Volevčicích, byla ovlivněna intensita vzájemných návštěv s paní Doleželovou.  

Paní Doleželová umírá 30. prosince 1993.  Rozloučení s paní Mílou se konalo dne 7. 1. 94.  v kostele Jména Ježíš na telečském náměstí. Pohřbu,  mimo spolupracovníků a sympatisantů se také účastnil Mudr.  Vojta z Mnichova, který se zajímal o obraz sv. Františka ?, který měl u paní Doleželové objednán.

Při pohřbu jsem si s lítostí povšiml, jak byla vykonavateli závěti,  společensky i jinak,  zcela opominuta paní Šimáčková, telečská knihovnice,  o níž jsem věděl, že paní Doleželové v denním styku  naprosto nezištně a dlouhodobě pomáhala. 

7/ Obrazy ak.   malířů Doleželové a Mareše jsem pak viděl umístěny v ambitech rekonstruovaného kláštera Dominikánů, který navazoval na hotel Mahler. Arch. Sedlák pověřil prací opatrovnice exposice paní Zdenku Vanišovou.  Ta toto poslání vykonávala s velkým zaujetím. Vícekrát jsem  excelentní exposici navštívil. Měl jsem možnost se v naprostém klidu v tomto jedinečném prostředí nad jednotlivými obrazy pozastavit. Pochybuji, že v rámci jihlavského okresu  by se našlo jiné místo, kde by bylo možno obrazy paní Doleželové a Jiřího Mareše v tak čistém, prostředí  vnímat. Dokonce jsme tam byli vícekrát i s mou spolužačkou Ing arch Jarmilou Hohausovou, / zároveň i spolužačkou paní Vanišové z humpoleckého gymnasia /, která četné obrazy vyfotografovala. Byly tam pěkně umístěny, ale už nejsou.                                

8/V době, kdy obrazy v jihlavské galerii ještě byly,  mne na telečském náměstí potkal pan starosta Jehlička. Ptal se mne,  co je s obrazy paní Doleželové. Říkal jsem mu, že jsou umístěny velmi důstojně v ambitech kláštera v Jihlavě. Vyslovil jsem také lítost nad tím, že obrazy z Telče odešly, ale zároveň jsem podotkl, že asi tak vhodné místo by se v Telči nenašlo. Pan starosta pravil, že by je bylo možno umístit v restaurované zadní části zámku – bývalém pivovaru. To jsem tedy dost koukal a maličko mu připomněl, že Telč o obrazy přišla tím, že  původní závěť,  kterou bylo dílo odkázáno do péče Mvdr.  Hlobila byla těsně před její smrtí změněna.  Tomu nebyla chalupa u Telče vrácena a musel se o ni soudit znechucujícím způsobem  na dálku ze Švýcarska.   Komunikace, byť i telefonická byla z neznámých důvodů přerušena.                                                                                                                       Je  zajímavé, jakou pozornost  věnovali  exposici  u Mahlera zahraniční návštěvníci.   Umělec přežívá ve svém díle, a to jak reálně, tak i metafysicky.

Presentace artefaktů, znamená pokračování jeho života.                  

Architekti Alex Kadlec a Eva Rozehnalová byli na chalupě v Klátovci mile přijati. Alex Kadlec vydal knihu REKREAČNÍ CHALUPY, kde je chalupa publikována.

Architekti Eva Rozehnalová a ZG byli na chalupě v Klátovci 30.6.2021 mile přijati, věří, že nikdo nikde nezachoval odkaz původních obyvatel pietně v původním stavu. Zadní stěna s Marešovými sgrafity je zabezpečena na základě návrhu arch. Baueršími, spodní část celkem nepatrně poškozená,  by si zasloužila odborné restaurace.

 VÝSTAVA: Míla Doleželová a Jiří Mareš 

1.7.- 31.8.2021 je v knihovně  Univerzitního centra Masarykovy univerzity v Telči