Stavební inženýr, restauratér, vinárník a pivovarník na penzi. Dnes už jenom kavárník a bývalý koaliční zastupitel, aktivně se snažící ovlivňovat chod našeho krásného města.
Ukrajinský deník - díl 2.
Miroslav Tomanec, Ing., MBA | 13.04.2023 15:31Pokračování zápisků z první ukrajinské cesty. Bojovat každý nemůže, pomáhat však ano.
16. ledna 2023
Spíme na hranicích a vstáváme brzy, ovšem řadíme se do fronty asi 50 aut. Je pět ráno hodín, na Ukrajině ale šest.
Procedura je dlouhá a vyčerpávajici, už po čtyřech hodinách můžeme odjet jenom proto, že mám ukrajinskou spolucestující, která vsechno dokola pořád vysvětluje.
Neděle dopoledne, všude mše a zpěv. Válku připomínají jenom kontrolní punkty, už však většinou opuštěné, a čerstvé hroby na hřbitovech kolem silnice zahalené žlutomodrými barvami. A pak také - neznáme červenočerné vlajky, které hodně vidíme.
Silnice slušné, díry jenom nĕkde, kupodivu nejlepší úsek ten, před kterým nás naše jihlavská ukrajinka Natálka varovala, Ternopil - Chmelnickij, úplně nový! Hodně se staví, opravuje, ale dálnice žádné.
Oběd v bufetu u silnice, jídlo vynikající a levné. V přepočtu asi 140 Kč za boršč, soljanku, pelmeně a salát. Dva lidé se královsky najedí. Elektřina nefunguje, vaří se na ohni, všude svíčky.
Největším zážitkem je návštěva rybí tržnice u cesty, to jsem ještě nikde neviděl,v takovém rozsahu. Tisíce většinou sušených a uzených ryb všech druhů, nekupuje ale skoro nikdo, peněz prý je málo. My však chceme uctit svátek návštěvy, tak kupujeme živého 5 kilového amura asi za 500 Kč. Bude na grilu.
Po 12 hodinách cesty jsme doma. Osmitisicové městečko Liteň nedaleko Vinicje.
Skromný, malý domek v ulici, kde je nemocnice, což je velice důležité, protože elektřina je zde skoro pořád. Málokdy vypadne. V ostatních částech města je tomu naopak, světlo je výjimkou. Dvě, čtyři nebo šest hodin... nikdo neví kdy a na jak dlouho. Zde v rodině je hlavní problém voda, čerpadla jsou odstavené, vodovod nefunguje. Šetří se proudem. Voda se bere ze studny. Nikdo neví, jaké kvality...
Vynosíme všechny věci, co laskaví lidé poskytli na pomoc a v domě není k hnutí. Neuvěřitelné, co se do malého auta všechno vešlo. Dům je plný lidí. Ve čtyřech místnostech maminka Luba, babička Marina, bratr Bogdan, tříčlenná rodina uprchlíků z Krivego Rohu, teď ještě my dva...a zraněný voják na rehabilitaci. Rodinný přítel. Oleh.
To bylo zatím to nejsilnější. Neznal jsem ho předtím, nemohu posoudit jaká se s ním stala změna. Ale prý to byl veselý, halasný, silný chlapík. Vedle mne však seděla nešťastná, roztřesená troska. Došel v pořádku do Chersonu v první linii, pak byl raněný u Soledaru, dneska je po těle, zdá se, vyléčen, ale po duši... Proč?
Oleh nemluví, jenom občas upije naší slibovice, co jsem přivezl. Pije se překvapivě málo, z deseti lidí u stolu jenom čtyři mají chuť, ostatní abstinenti. Nejvíce se řeč točí kolem nepřetržitých díků nám, veliké touze uprchlíků vrátit se domů do osvobozené země, ale tam jsou teď okupanti, a obavy z budoucnosti. Ze čtyř ukrajinských mužů u stolu očekávají tři povolávací rozkazy a jeden se léčí z války... Proč?
Jsou tři hodiny ráno. Jako každý muž svého věku občas prostě musím... Ve vedlejším pokoji klečí na podlaze ty svaté ženy, matka s dcerou a pořád ještě pečlivě přebírají náš náklad. Seznam na zítřek je dlouhatánský.