Ján Lauko

Nejsem sice z tohoto regionu, ale moje filozoficko humanistické články, reflektující každodenní život kolem nás budou mít všeobecně platný a tedy nadregionální charakter. Budu se snažit, aby byly přínosné pro každého jednotlivce a to bez ohledu na to, kde žije.

O ctnostech, které žijí! Pravda k neuvěření

Žijeme v mnohem zázračnějším stvoření, než si myslíme. Žijeme ve stvoření až pohádkově zázračném. Naši předkové měli vědomost o jeho prapůvodní zázračnosti. Jako poselství pro další generace ji vkládali do mytologií, bájí, pověstí a pohádek. Postupným rozvojem rozumové racionality se však toto zázračné poznání ztrácelo a ztratilo se až do takové míry, že my v současnosti považujeme všechny postavy dávných mytologií, bájí a pohádek za výmysl.

Začíná však nová doba, ve které pod tlakem Božího Světla začíná kolísat a hroutit se pýcha rozumu, která lidem zastírá výhled na prapůvodní krásu a až pohádkovou zázračnost stvoření. Za rachotu hroutících se zdí všeho, čeho dosáhla a vybudovala lidská rozumová pýcha, začíná být stále jasnější skutečná pravda bytí, která vždy byla a vždy zůstane pouze pravdou srdce, ducha, citu, svědomí a intuice. Aktivujme proto také nyní svůj cit a svou intuici, a seznamme se s existencí správců ctností, kteří žalují lidstvo.

V našem stvoření existuje vědomý osobní život i tam, kde bychom ho nečekali. Tak je tomu i v případě ctností, které lidé obecně považují jen za určité pojmy a určité kvality lidské osobnosti.

Ctnosti však žijí! Jsou zosobněny! Znamená to, že každá ctnost je reálnou živou bytostí. Bytostí, ztělesňující a zosobňující konkrétní ctnost. Naši předkové měli tuto znalost a abychom to my dnes pochopili, uveďme si ukázkový příklad z dávné minulosti.

Ve starověkém Řecku byla Pallas Athéna bohyní moudrosti. Nebo jinak vyjádřeno, byla správkyní ctnosti moudrosti. Byla živým zosobněním ctnosti moudrosti, kterou byli starověcí Řekové schopni vnímat.

A tuto živou ctnost, toto živé zosobnění konkrétní ctnosti v podobě reálné bytosti, nazvali bohyní. Bohyní Pallas Athénou. Bohyní ji nazvali proto, že pro ně v té době představovala to nejvyšší a nejvznešenější, co byli schopni vnímat. Ve skutečnosti však nejde o žádné „bohy“ a „bohyně“, ale o bytosti, které jsou živým zosobněním konkrétních ctností. A protože ctnosti jsou něco, co je krásné, vznešené a ušlechtilé, je samozřejmé, že bytosti, zosobňující ctnosti jsou mimořádně krásné a vznešené. A právě pro jejich nadpozemskou krásu byly starověkými Řeky nazvány „bohy.“

Víme, že v dávném Řecku existovalo mnoho filozofických škol, které se zabývaly základními otázkami bytí a hledáním moudrosti. A právě skrze vážné vnitřní hledání pravé moudrosti došlo k reálnému spojení s ctností moudrosti. Právě proto, že moudrost řecké filozofie byla inspirována přímo správkyní ctnosti moudrosti, dosáhla řecká filozofie těch výšek, kterých dosáhla.

A teď, když jsme seznámili s tím, jak to funguje, se vraťme opět do současnosti, protože tyto věci nikdy nepřestaly fungovat a fungují také dnes. A funguje to tak, že každý člověk, který intenzivně touží po něčem světlém a ušlechtilém, po nějaké ctnosti, každý takový člověk okamžitě nachází vnitřní spojení se správkyní, nebo správcem dané ctnosti. Svou touhou dospěje ke vzájemnému spojení a po vláknu tohoto spojení začne k němu okamžitě přicházet světlá síla, která jej posiluje v jeho probuzené intenzivní touze po něčem světlém, čistém a ušlechtilém. Člověk tak dostává sílu a pomoc k tomu, aby se v něm jeho čistá touha stále více rozvíjela, stále více sílila, až nakonec, aby se v člověku, v jeho duši a v jeho osobnosti rozhořela jako jasné světlo. Tak se člověk stává ctnostným a dosahuje ctností.

Lidé musí vědět, že usilují-li o věci čisté a světlé, okamžitě se s nimi spojují správci daných ctností a všemožně jim pomáhají, posilují je a inspirují je k tomu, aby nakonec těchto ctností dosáhli.

Je však třeba zdůraznit, že spojení se správci ctností nelze dosáhnout nějakou letmou myšlenkou. Musí to být hluboká vnitřní touha, která není jen něčím ojedinělým, ale je trvalá a opravdová

Do jaké míry trvalé a do jaké míry opravdové by to mělo být, mohou lidé snadno poznat podle svých materiálních tužeb a přání. Podle toho, jak například touží po novém chytrém telefonu, po atraktivní dovolené, po pěkném autě a po mnoha jiných materiálních věcech. Touží po nich vážně, dlouhodobě a trvale, až z nich nakonec některé také reálně získají.

A teď pozor! Kdybychom projevili stejnou intenzitu, stejnou vážnost, stejnou trvalost a stejnou snahu o dosažení nějaké ctnosti, přesně tak, jak to děláme u věcí materiálních, dosáhli bychom ji a stali bychom se ctnostnými. Správci ctností jen na to čekají! Čekají na opravdovou, vážnou a trvalou snahu lidí po dosažení ctností, aby jim na základě ní mohli začít intenzivně a všemožně pomáhat k tomu, aby zvolenou ctnost nakonec nabyli.

Žel, lidé si vybrali cestu dosahování materiálních hodnot a ne cestu dosahování hodnot věčných. Ne cestu rozvíjení a nabývání ctností, které se stanou trvalým duchovním pokladem duše a duše si je vezme s sebou i na druhý svět. Lidé se pachtí po materiálních hodnotách, z nichž si však ani jednu jedinou neseberou na druhý svět. Proto tam vlastní vinou odcházejí chudí, jako poslední žebráci. Neboť skutečné a pravé bohatství spočívá jen v ctnostech, které jsme nabyli. Ale protože je nechceme, nenabýváme a neusilujeme o ně, zůstáváme duchovně nesmírně chudí. A všichni správci a správkyně ctností se stávají živou obžalobou lidstva, které nevyužívá jejich potenciál, jejich pomoc a jejich sílu, schopnou katapultovat osobnost člověka do duchovních výšin. Blíží se však doba, kdy se budeme muset vnitřně otevřít všem požehnáním, přicházejícím z Výšin, protože v budoucnu budou moci na zemi i ve stvoření žít a přežít pouze lidé ctnostní.

Ctnosti lze rozdělit na ženské, mužské a univerzální.

Mezi ženské ctnosti patří například cudnost, půvab, plodnost, mateřství a podobně. Mezi mužské ctnosti patří síla, neohroženost, obratnost, pravé vůdcovství a jiné.

Mezi univerzální ctnosti patří spravedlnost, čestnost, čistota, činorodost, mírumilovnost, střídmost, srdečnost, pokora, láska k bližním, láska k Bohu, moudrost, péče, píle, naděje, přátelství, pravdivost a jiné.

Je však třeba zdůraznit, že absolutně žádná silná myšlenka a žádné silné chtění k dobrému, směřující k činu, nezůstává ve stvoření bez odezvy, opory, podpory a pomoci. Žádný člověk v tomto směru nezůstává nikdy osamocený. Ba dokonce lze říci, že za každým člověkem v jeho dobrém chtění stojí všechny síly vesmíru a všemožně jej v něm podporují.

A zcela na závěr ještě objasnění toho, jaká je souvislost mezi správci ctností a jediným Bohem. Stvořitel je zdrojem a pramenem všech ctností. V něm jsou obsaženy a z něj vycházejí. Vycházejí z něj jeho vyzařováním.

A toto vyzařování, klesající dolů, se postupně v jednotlivých úrovních stvoření ochlazuje a rozvětvuje. Vznikají z něho vysoké bytosti, zahrnující v sobě vysoké ctnosti. Úplně první takovou bytostí je například Královna Nebes, která je zosobněním ženství a zosobněním všech ženských ctností. Vyzařování Královny Nebes proudí dolů, kde se postupně větví na jednotlivé části, zosobněné konkrétními živými bytostmi. A takovýmto způsobem to proudí až zcela dolů, ke správkyním a správcům ctností, nacházejícím se v blízkosti pozemských lid.

Obrazně si to můžeme představit jako strom, obrácený směrem dolů. Kmen je Stvořitel, obsahující v sobě úplně všechno. Hlavní a nejhrubší větve jsou nejvyšší bytosti, které zosobňují souhrn nejzákladnějších ctností. A z těchto tlustých větví vyrůstají tenčí větve, z nich ještě tenčí a z nich úplně nejtenčí. V každé úrovni obrovského stvoření se základní ctnosti stále více rozvětvují, až do úplně nejmenších větviček jednotlivých správců a správkyň ctností, stojících v blízkosti lidí. Prostřednictvím nich může najít každý člověk na zemi i každá lidská duše v blízkosti země oporu a pomoc pro vše čisté a světlé, čeho chce dosáhnout, a o co usiluje. Pouze to musí být opravdu světlé a opravdu čisté, protože nic nečistého a nízkého nemůže najít žádné spojení se strážci ctností, a tedy ani žádnou podporu.

Všechny tyto skutečnosti jsou obrovskou obžalobou pozemských lidí, protože kdyby chtěli, kdyby jen trochu víc chtěli, mohli být už dávno světlí, čistí a ctnostní. A právě proto, že takoví nejsou a stále nechtějí být, přichází velká očista země a nehodného pozemského lidstva.