Miroslav Tomanec, Ing., MBA

Stavební inženýr, restauratér, vinárník a pivovarník na penzi. Dnes už jenom kavárník a bývalý koaliční zastupitel, aktivně se snažící ovlivňovat chod našeho krásného města.

Ukrajinský deník,díl 6.

Z dálky to vypadá moc hezky. ( = duže harno, ukr.)

Les vlajek. A nejenom žlutomodrých. Ale také jednotlivých bojových útvarů. Ovšem moc ještě nevíte, co to je, že...

Když přijdete blíž a pochopíte, nemůže na vás nepadnout tíseň a smutek. Každá smrt je hrozná, takovéto úplně zbytečné a rukou druhého člověka však obzvláště... Tihle tátové už nikdy nezvednou do náruče své děti, krasavici Janu už nikdy nikdo neobejme a nepolíbí. Ve velkém městě, kde jsme hřbitov navštívili prvně, prý  už je na  500 obětí a nejděsivější je ta plošná rezerva na další hroby... kolik nevinných zde ještě ulehne? A proč?

Zvláštní je, že po chvilce spočinutí na lavičce (která je tady skoro u každého hrobu) a zamyšlení odcházíte vyrovnaní a smíření. A není to jenom proto, že se snažím pomáhat co to jde, nebo že u nikoho z pozůstalých, se kterými jsem měl možnost se setkat, jsem neviděl ani náznak toho, že by si mysleli něco o zbytečné obětí. Prostě brání svoji zemi a své rodiny. A bojují taky za naší civilizaci, za Evropu.

A ještě více to pocítíte v malé vesničce, na hřbitově které leží uprostřed krásné kvetoucí přírody zatím jenom čtyři hrdinové. Tam jste úplně sami, s těmi mrtvými. Ten klid, věčný klid...

Vnímat žal a statečnost pozůstalých po těch zbytečně padlých v rozpuku života je zdrcující zážitek. Stejně hrozný je ale nekončící strach ostatních o nejbližší tam - vždyť už to trvá tak dlouho a je jich tam tolik! Není snad rodiny, které by se to nedotklo...Ale tady je aspoň ta naděje. I když hodně svíravá a tísnivá. Trvá mně vždycky několik dní, než tyhle zážitky strávím...

Bratři Tolja a Maxim jsou vpředu od samého začátku. Zatímco prvnímu se daří z přežít dosud bez úhony, druhý se ztratil spolu s částí své jednotky vloní v květnu. Po mnoho měsíců vůbec nic, žádná zpráva. Až tu najednou, letos v únoru, dostane rodina video, na kterém jejích milovaný syn mluví ze zajetí. Má se prý dobře, je živý a zdravý a nemusí se o něj bát, už brzy ho vymění za zajatce z druhé strany....Úleva, naděje - jenomže už je zase květen a pořád nic... opět beze zpráv.

I takovouhle nelítostnou psychologickou válku vedou rusáci proti národu, o kterém před pár měsíci ještě mluvili jako o bratrech. Dnes mají za cíl zastrašit, demoralizovat, zničit. Vymazat jeho identitu. Soudě podle toho, co jsem viděl a zažil, se jím to ale nemůže podařit. Lidé jsou tam neuvěřitelně semknutí a pomáhají jak mohou. Důležitý je přitom i živý kontakt se svými blízkými, přes mobil - samozřejmě za přísných bezpečnostních opatření - rusáci hned pálí tam, kde je větší shluk signálů. Co může ale k pookřání pomoci více, než takovýto kontakt s blízkými? Rodina pak opatruje jejích zprávy a fotky jako svátost.

Jenomže jak ten mobil nabít, když kolem vás je všechno rozbité? Funkční zásuvka je utopie. K tomu je velká kufříková nabíječka, která pomůže celé jednotce a dá se s ní i svítit, kterou jsme šli pořídit. V plném provozu vydrží i týden... Proto se tady masivně kupují a posílají na frontu. Byli jsme pro jednu přímo v továrně, kde je vyrábějí a nechali tam dost peněz od našich hodných dárců...a to přesto, že majitel nám nechal velkou slevu - normálně je tady za 40 tisíc, my ji hned dostali a odvezli za 30. Koupili jsme ji s maminkou vojáka, který bude příjemcem a doveze mu jí nejbližší přítel rodiny o kterém mají naprostou jistotu. Děláme pořád všechno proto, aby naše pomoc byla přímá, adresná a co nejvíce efektivní - proto zároveň i porovnáme parametry, ceny i dostupnost u nás u případného pokračování. Ale to teď nešlo. 

Sice mně to celé hřálo, že takto pomůžeme ale pak jsem se dozvěděl, že před námi tam byli lidé z opravdu bědné vesnice a také se z toho mála co mají složili na jednu...a převážil stud, že jsme dali tak málo.

Jsou to sice úplně nové, silné, zajímavé prožitky v mém životě ale věru - není opravdu o co stát!