Zdeněk Gryc

Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla

PRÁVĚ DNES

Práce pro nepřítele (1/3)

Zatímco přes 14 milionů Němců odešlo na frontu, více než 13 milionů nuceně nasazených dělníků z celé Evropy udržovalo mezi roky 1938 a 1945 válečnou ekonomiku Třetí říše v chodu. Většina z těchto vykořisťovaných dělníků byla do Německa násilně přivlečena a internována. Poté, co se velkou mírou dlouhá léta podíleli na růstu německých podniků, často významných až dodnes, zůstalo po roce 1945 v již padlé říši více než šest milionů zahraničních dělníků. Přesto velmi rychle zmizeli z povědomí německé i mezinárodní veřejnosti. Všichni přitom věděli, kdo tito lidé byli a co dělali: v každém podniku, v každé vesnici, v každém hospodářství – vynucené pracovní nasazení bylo všudypřítomné. Třídílná dokumentární série s názvem Práce pro nepřítele odhaluje zapomenuté životní příběhy milionů lidí, kteří kvůli nucenému nasazení přišli o své domovy a životní sny, zpravidla čerstvě dospělí nebo ještě mladiství. Za pomoci deníků, fotografií a dopisů v této sérii přicházejí ke slovu účastníci nuceného nasazení a jejich potomci: během rozhovorů s dětmi a vnuky obětí i pachatelů série vypráví příběhy vyrovnávání se s křivdami tohoto zapomenutého válečného zločinu. Autorská dvojice oceněná Česko-německou novinářskou cenou, Matthias Schmidt a Vít Poláček, sleduje v třídílné sérii osudy obětí i jejich utiskovatelů. Svědectví vyprávěná napříč generacemi a z pohledu příslušníků mnoha evropských národů divákům ukazuje vrstevnatost celého tématu. Na pozadí vyvíjejících se potřeb válečné mašinérie

sledujeme cesty českých dělníků do

„NORSKA“

ukrajinských dělníků do Lipska

a polských dělníků do Schwarzwaldu.

--------------------------------------------------------------------

ARCHITEKTURA JIHLAVY

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 11. 5. 2023 v 9:18

architekt Sirotek vzpomíná:

 A taky tam byli lidé, kteří byli partyzány.

Dneska je těžké si představit Zounka nebo Chlupa jako partyzány.

Ale oni skutečně byli partyzány na Českomoravské vrchovině a už tehdy byli ve straně.

Já jsem zase již tenkrát věděl docela přesně, co strana je.

Jednak jsem samozřejmě četl knížky, třeba Gida.

Ale hlavně jsem v

„NORSKU“

poznal, že něco nehraje.

Blízko nás byl lágr se sovětskými zajatci.

My jsme jim byli ochotní sehnat chleba, ale oni o to vůbec nestáli, utíkali.

Byli velice zubožení.

Třeba anglický, americký, polský zajatec v Německu takto vůbec nevypadal.

Najednou jsem viděl, že to jsou lidé z jiné civilizace.

--------------------------------------------------------------------------

V popředí však zůstávají osobní příběhy konkrétních lidí,

které i po letech ovlivňují životy dalších generací

a tím i diskuzi o vině a usmíření v současné Evropě.

Tanky jsou tu...

15. března 1939 započala okupace Československa německými vojsky.

Tanky jsou tu...

Okupace nejenom v Československu. Tibet, Afghánistán a Putinův Krym

Když si 21. srpna připomínáme drastický konec Pražského jara, je vhodné připomenout, že nejenom naše země uprostřed Evropy má zkušenost s tím, když hranice přejedou tanky cizí armády. Tím nejaktivnějším v moderní historii byl bezesporu Adolf Hitler. Jaké další smutné okupace známe z historie?

Tanky jsou tu...

Anexi jihovýchodní Ukrajiny vyhlásilo Rusko dne 30. září 2022 v průběhu probíhající invaze.

Došlo jí k jednostrannému prohlášení Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti za území Ruska, přičemž při jejím vyhlášení Rusko plně neovládalo ani jednu z oblastí. Čtyři anektované regiony o rozloze 90 tisíc km² tvoří asi 15 % ukrajinského území. Jedná se o největší anexi v Evropě od druhé světové války. Vytvořila pozemní spojení mezi ruskou pevninou a již okupovaným Krymem a odřízla Ukrajinu od Azovského moře.

---------------------

Kolega,  architekt Jiří Jirmus, měl pořekadlo.

Když už toho bylo moc tak říkal,

přeložme si to do češtiny a pokusil se o to jednou větou:

„kolonialismus + imperialismus, bez přívlastku, právě dnes,

na UKRAJINĚ“.

Realisační technologie Putina není nic nového:

„ROZDĚL A PANUJ“

Převzato:

Boj za mír a porobu

/4. 3. 2023 / Petr MachRok a den po zahájení ruské invaze v Ukrajinu a vypuknutí největší války v Evropě od roku 1945 se v Berlíně před Brandenburskou bránou sešli lidé nejrůznějšího ražení. Krajní levice s pravicí, popírači covidu, konspirátoři, dezinformátoři, fanoušci Ruska, odpůrci demokracie nebo jen „pacifisté“ a „bojovníci za mír“.

Spojovala je potřeba vyjádřit svou touhu po míru (byť jako platba bez hostinského), ale také nedůvěra vůči současnému establishmentu. Za hesla si zvolili „stop zbraním Ukrajině“ a „vyjednávejte o míru“. Svolavateli byla prominentní politička Levice (die Linke, strana vzniklá z SED, státostrany východoněmeckých komunistů) Sahra Wagenknecht a taktéž prominentní feministka Alice Schwarzer. Prominentní proto, že Wagenknecht je již léta nejviditelnější představitelkou strany, za kterou sedí 14 let v Bundestagu, a Schwarzer má za sebou kariéru aktivistky, která mj. napomohla legalizaci potratů v tehdy ještě západním Německu. Z tohoto pohledu by bylo poctivé řadit k establishmentu i zmíněné organizátorky, byť ty by se tomu vehementně bránily.

Na shromáždění padla podle očekávání řada výroků doslova a do písmene jako opsaných z úst ruských představitelů. Jako by snad válku zahájila Ukrajina, a naopak Ukrajinci bořili ruská města a vraždili ruské děti. Zaměňování agresora a oběti je v ruském narativu jednou z nejoblíbenějších metod. Další je například teze o ukrajinských nacistech, na kterou se nejlépe hodí rčení podle sebe soudím tebe. A pochopitelně nesmělo chybět šíření strachu, tedy nebezpečí třetí světové války a hrozba atomového inferna, kterou právě západní vlády podporou Ukrajiny mají významně přiživovat. Dle madame Wagenknecht má být míru dosaženo tak, že oběti přestaneme pomáhat a především dodávat zbraně. Nikde totiž neapeluje např. na Írán, aby třeba přestal dodávat zbraně také Rusku.

Prostě když Ukrajinu a Ukrajince hodíme přes palubu,

svět bude opět v pořádku, jakoby se nic nestalo,

protože s Ruskem se přeci dá domluvit a kdo tvrdí opak, je proti míru.

Pochopitelně má částečně pravdu, s Ruskem je možné se domluvit.

Pokud mu ve všem ustoupíme a přistoupíme na jeho požadavky.

Požadovat ale po někom jiném,

ať pro naše vlastní pohodlí a pocit bezpečí přistoupí na cizí požadavky,

které pro dotyčného navíc znamenají dobrovolné zřeknutí se

vlastní identity, kultury, jazyka a často i života,

je samo o sobě hodně hnusné kafe vyžadující silnou hroší kůži.

Té má Wagenknecht přehršel.

Wagenknecht a jí podobným pochopitelně nejde v první řadě o mír,

ten se hodí jako vhodná zástěrka, ale více o způsob a strategii, ¨

jak posbírat všechny protestní hlasy plus několik naivů,

viz zmíněný mír,

což by konečně mohlo představovat nějakou reálnou politickou moc.

Z tohoto hlediska nějakých 15 000 demonstrantů v Berlíně je stále jako kapka v moři.

Zajímavější jsou totiž podprahové snahy pí Wagenknecht

--------------------------------------------------------------------------------

navázat a revitalizovat mírová hnutí z první poloviny 80. let,

která tehdy dosáhla skutečně masových rozměrů.

V západoevropských městech tehdy docházelo ke statisícovým demonstracím

„za mír“,

-----------------------------------------------------------------------------

jejichž nejvýraznějším zhmotněním byl odpor proti rozmisťování nových raket středního doletu Pershing II v západní Evropě.

Jednalo se o reakci na tzv. „dvojí rozhodnutí NATO“, které v odpověď na rozmisťování nových sovětských raket SS 20 kromě snahy jednat o jaderném odzbrojení schválilo právě ony Pershingy.

Sovětská propaganda byla tehdy tatáž jako dnešní ruská.

Podobně jako dnešní populisté dobře věděla, že nejlépe se prodává strach.