Stavební inženýr, restauratér, vinárník a pivovarník na penzi. Dnes už jenom kavárník a bývalý koaliční zastupitel, aktivně se snažící ovlivňovat chod našeho krásného města.
Ukrajinský deník - díl 7.
Miroslav Tomanec, Ing., MBA | 08.06.2023 07:01V Berdyčivu jsme zažili letecký poplach.
Bylo to děsivé. Hlasité sirény několikrát za sebou a ze všech mobilů hlášení…uvaga, uvaga…a pořád dokola, neuniknete tomu. Nedá se to vypnout. Tak jsme se odebrali do krytu, ale byli jsme tam úplně sami. Po chvilce nás to přestalo bavit a elektrotaxikem ( jiné tady už nejsou…) jsme odjeli domů. Taxikář povídá, že už to tady berou jako součást života a nikdo to nerespektuje, zvykli si… smutné.
Přitom druhý den jsme v poli viděli zdálky hořící zbytky raket. Nedá se to prý uhasit, musí to úplně vyhořet. Několik dnů. Fosfor. Zakázané zbraně… svinstvo.. Tak blízko. Působí to tísnivě, to ano - ostatně to je hlavním cílem russáků - zlomit i takto odhodlání obyvatelstva - ovšem zde se přepočítali - jenom to zvyšuje vztek lidí na ně a vůli ubránit se. Co vám naše pole udělala?
Místní se dlouho neobávali i proto, že zde je posvátné místo židů a Putin si to prý nechtěl tak úplně rozházet s Izraelem, proto se tady bombardovalo méně než jinde. Jenomže pak přišla tragédie v Umani - a ta má u židovských poutníků stejně výsadní postavení.
Ti tady před válkou putovali po tisících. Zdejší obrovský hřbitov - mnoho hektarů, kam až oko dohlédne, má totiž pro Židy velký význam - je tady hrob cadika, tedy jakéhosi putovního svatého může, který šíří víru a je autoritou pro rabíny. Zaujmou zvláštní, "stanové" náhrobky a dlouhá lávka k ošklivému místu modlitby uprostřed - kdybych nevěděl oč se jedná, tak bych to zdálky považoval za veřejné záchodky.
Berdyčiv je staré židovské město, před druhou světovou válkou jich zde žilo na 40 tisíc a bylo tady 60 synagog. Přežila jediná. Po Lvově a Umani tady byla třetí největší židovská komunita na Ukrajině.
Člověk se pořád učí a získává nové zkušenosti a poznatky. Mně tady nejvíce zklamali ti Izraelci svoji "humánností". Mají tady vybudovanou uzavřenou, velkou, prázdnou kolonii dřevěných jednoduchých domků - pro případ, že by se tam doma dělo něco opravdu vážného, tak aby měli kam utéct…A když se přes město před rokem valily uprchlické vlny z východu, nedovolili ani dočasné přístřeší těm nešťastným lidem… z důvodu víry. To katolíci si s tímhle hlavou nelámou. Kryt kde jsme byli, byl pod kostelem kláštera cisterciáků a víru zde při vstupu nekontrolovali. Je přece válka. Ale je pravdou, že oni to nedělají ani jindy a jinde.
Z Berdyčiva jsme jeli do Rivna. Velký kontrast. Ze zajímavého historického města do sídla plného starých ošklivých paneláků i pěkné moderní zástavby. Široké bulváry a spousta zeleně. Museli jsme navštívili Aničku, statečnou a pečlivou maminku a její hudební rodinu. Vychovává sama 5 (pět) děti, manžel (čelavěk, ukr.) vydělává na živobytí u nás a doma se objeví jenom občas. Jako ti námořníci…
Rodina žije v překrásném, pečlivě udržovaném, sice malém (100m2) ale pětipokojovém bytě - každý má svoje soukromí. Ten kontrast exteriéru a interiéru už z Ukrajiny znám - sovětské stísněné sídliště s fasádou a zateplením jenom někde, hodně nevábné společné prostory, dvoje ocelové bytelné dveře - a za nimi - čistá, útulná nádhera. Manžel je určitě pyšný na svoji ženu (družena, ukr.) za takto vedenou domácnost.
Anička by také chtěla v těžké válečné době pomáhat - ale jak, když na prvním místě je pro ní každodenní starost o pět dětí, tomu nejmladšímu Makarovi budou teprve tři…No tak se rozhodla, že si osvojí ještě další dítě, sirotu po padlých ve válce. Pět nebo šest, budu je mít všechny stejně ráda říká s úsměvem… Neuvěřitelné. Tak tady jsem se neudržel a podpořil jsem ji okamžitě hotovými penězi, bylo to na celé cestě jediné místo, kde jsem tak učinil…
Udělal jsem dobře?