Stavební inženýr, restauratér, vinárník a pivovarník na penzi. Dnes už jenom kavárník a bývalý koaliční zastupitel, aktivně se snažící ovlivňovat chod našeho krásného města.
Ukrajinský deník, díl 8.
Miroslav Tomanec, Ing., MBA | 27.06.2023 06:00Jsem tady hodně zvažoval, jestli ty velké prachy z těch, co dali solidární lidé, vynaložit na ochranu jednoho jediného mladého vojáčka z těžce zkoušené rodiny. Ale pak přišla teprve šestnáctiletá Анна Абрамчук , jedna z nejaktivnějších a nejobětavějších v jihlavské ukrajinské komunitě a řekla...: "Když pomůžete zachránit jeden, jediný lidský život, je to jako byste zachránil celý svět..."
Tak jsem se trochu zastyděl, jak nízké a materiální je moje uvažování a šel do toho.
Mimochodem, Anička si zde dokončila mezitím základní vzdělání, udělala zkoušky a byla přijata na dvě střední školy, až tak po roce ovládla jazyk. A já měl přitom pocit, že jenom a jenom pomáhá, tahle milá dívenka z Velkého Beranova, původem z Brovar. Viděl jsem jí při nejrůznějších akcích pořád a všude.
Samozřejmě jsem chtěl co nejvyšší kvalitu za co nejméně peněz a z pěti možnosti jsem si vybral nabídku Aloise Zwespera, dalšího obětavce, co tam pořád pendluje s pomocí, a už dobře ví jak na to. I tak to vyšlo přes dvacet tisíc...
Nejvíce, co jsme jednorázově vydali.
Výhodou bylo i to, že to bylo po cestě - protože 100 km zajížďka, to je na Ukrajině jako nic. A cesty tam mají opravdu super...
Vesnice Pustoivanie v Dubenské oblasti.
Přivítá nás Mykola - česky! Sice s přízvukem, ale pěkně. Volyňští Češi, už asi pátá nebo šestá generace. Jazyk pořád udržují. Maminka Jiřinka, tady Ira, je zde též a mluví ještě lépe. Přestože má za muže Ivana, čistokrevného Ukrajince. Si uvědomuji, že tohle je první domácnost, kde jsme dostali pozvání na - 100 gramů...po takové době a v poločeské rodině. Ukrajinci by se v pohostinnosti rozdali, ale všude kde jsem byl, se od alkoholu drželi hodně daleko...
Hrdě nám ukazují své malé, čisté, úhledně uspořádané hospodářství. Pole a domácí zvířata jsou tady nezbytností pro slušné živobytí. Ve chlívku je prasnička, té říkají Skabajeva, vpravo pak pašík Peskov. Prostřední chlívek je prázdný... tam byl Lavrov, už je v jitrnicich, smějí se.
Mykola i jeho žena pracují u místního podnikatele, kterého hodně velebí. Ten se vypracoval úplně sám, od píky, navzdory mafii, tím že začal lisovat olej ze slunečnicových semínek. Dnes, po dvaceti letech má nejenom velkou lisovnu, ale také obchod, restauraci, autodopravu... Požehnání pro ves. Zaměstnává polovinu obyvatelstva. Jasně že se jím odsud nechce utíkat a mají jediné přání, aby to všechno co nejdříve skončilo a Rus se vrátil odkud přišel.
O 300 km dál všechny věci odevzdávame rodině. Saša už musel odjet do výcvikového střediska v Kamenci Podolském. Jo, to je ten Ukrajinský Carcassonne z románu Pan Wolodyjowski. Další turistický cíl. Ale až po válce.
A nakonec - zastávka s drobnou pomocí pro Aljonku. Mladičkou matku tři holčiček, tu čtvrtou, trochu bezprizornou, si přibrala ke starostem...Manžel také nemusel - ale okamžitě šel. Jenom co si dostavili malý útulný domeček, tak to všechno začalo. Zatím je v bezpečí. V Německu. Školí se. Na nové zbraně proti rusům.
Držíme palce.
A mezitím - Kachovka. Dohady, jestli ukrajinské rakety, nebo ruské nálože jsou úplně mimo a jsou naprosto nedůležité. Je to úplně stejné, jako když ty rakety spadly do Polska. Protože podstatné a zásadní je, že nebýt ruské agrese a okupace, nic podobného by se nedělo. I 300 zvířátek, které díky velké vodě zahynuly v místní ZOO, byly živé bytosti, vy ruská sprostá lůzo.
Ne, vy nepatříte do civilizovaného světa, slavná Ruská federace.