Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla
SRPEN 1968
zdenek gryc | 21.08.2024 10:07Srpen 1968 v Jihlavě
JAROSLAVA HOFFMANNOVÁ
Lidská paměť je krátká, nespolehlivá a subjektivní.
Ale v každém případě ti, kdo před 40 lety zažili invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy a první dny okupace v srpnu 1968, nezapomenou na mimořádné vzepětí většiny národa, ať jejich smýšlení bylo a je jakkoli různé.
Jako historička nejsem zaměřena na nejnovější neboli soudobé dějiny, jimiž je u nás chápáno období od roku 1945, a nemám v úmyslu napsat odbornou historickou stať založenou na široce založeném bádání v relevantních archivních fondech, tištěných soudobých materiálech a s využitím dosavadní podstatné odborné literatury. Události v roce 1968 včetně srpnové okupace jsem prožila v Jihlavě.1 Píšu spíše jako pamětnice, jež s odstupem čtyř desetiletí otevřela vlastní diáře z roku 1968 a 1969. Mohla jsem také nahlédnout do dokumentace, kterou jsem sama pomohla zachovat a jež je dodnes, včetně mimořádných vydání denního a hlavně regionálního tisku, uložena ve Státním okresním archivu v Jihlavě (SOkA Jihlava).2 Dochované části zvukových záznamů vysílání ze srpnových dnů 1968, kdy se na celostátní rozhlasové „štafetě“ podílelo i jihlavské studio, jehož redaktorem byl Lubomír Daněk, jsem si poslechla v Archivu Českého rozhlasu v Praze (AČRo Praha).3 Z tehdejšího vysílání se však zachovalo jen torzo, neboť záznamy byly nejen ukrývány, ale brzy také ničeny, a to i proto, že mohly sloužit a sloužily jako podklady k následnému existenčnímu postihu zúčastněných osob. Záznamy jihlavského studia Českého rozhlasu ze srpnových dnů, uložené do Muzea Vysočiny v Jihlavě, byly nedlouho poté rovněž smazány a nevím o tom, že by se někde zachovaly. Ve službách okupantů ve dnech srpnové invaze začala vysílat rozhlasová stanice Vltava. Vojáci armád, které v srpnu vpadly do Československa, rozdávali tzv. Bílou knihu, propagandisticky zdůvodňující nutnost zásahu proti kontrarevoluci. Zásluhou Historického ústavu Československé akademie věd (HÚ ČSAV) v Praze byla textová i fotografická dokumentace ze srpnových dnů v hlavním městě nejen shromažďována, ale pohotově připravena k vydání v tzv. Černé knize.4 To byly hlavní prameny k tomuto mému pokusu o evokaci dění v roce 1968.
Počátky „tání“ rigidního režimu, v němž vedoucí role Komunistické strany Československa (KSČ) byla součástí ústavy5 a několik dalších stran mělo jen omezenou doplňující roli v Národní frontě, nastaly v první polovině šedesátých let. V Praze během posledních let mých studií, trvajících do roku 1964, byly patrné v mnoha ohledech. Celková atmosféra na Filozofické fakultě UK byla svobodnější, i když nezahrnovala všechny pedagogy. Na Vysoké škole ekonomické jsem navštěvovala večerní sociologické přednášky, neboť sociologie, která mne zajímala, už přestávala být buržoazní pavědou.
Vedoucí tajemník Městského výboru (MěstV) KSČ Martin Vaculík, přibyvší do Prahy z Brna, dovoloval občas vypouštět páru z přetopeného kulturního kotle. Bylo tedy na co chodit do divadla a ještě více do kina. Začala hvězdná doba československé kinematografie. Noviny a časopisy stály za přečtení a hlavně domýšlení toho, co bylo mezi řádky. V ruském originále jsem četla Solženicynovu novelu z prostředí gulagu Jeden den Ivana Děnisoviče. Účastnila jsem se velkého veřejného diskusního shromáždění ve Slovanském domě, podníceného zveřejněnými názory Nikity Chruščova, v letech 1953-1964 prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) a od roku 1958 zároveň předsedy rady ministrů Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), na umění a kulturu.
/ další text bude nepochybně v jihlavském archivu/