Dlouhodobě působím v čestné funkci samozvaného okresního brouka Pytlíka. Všechno znám, nikdo si na mě nepřijde a ve všem mám jasno. V podstatě kdyby se mi z velkých měst nedělala kopřivka, mohl bych se celkem úspěšně ucházet o místo českého prezidenta. Do blogu JL jsem se po delší době opět rozhodl sem tam přispět proto, že je mi hodně smutno nad jeho úrovní, která je ale nakonec jenom odrazem současné české společnosti. Abych ale předešel dalším zbytečným krysoobojživelným válkám, nebudu zásadně nijak reagovat na případné diskuse pod mými blogy a předem děkuji čtenářům a případným diskutujícím za pochopení. Pokud snad někdo pocítí potřebu mi za mé internetové výkřiky osobně vynadat - a nebo prostě jenom tak napsat, těším se na Váš mail - tdasek(a)seznam.cz
Já, parazit...
Tomáš Ďásek | 03.05.2013 20:28Milé děti, takže se pěkně usaďte a dobře poslouchejte ! Dnešní pohádka je dlouhatanánská a hlavně je tak trochu pro chytré hlavičky. Je totiž taková matematická - přitom ale vlastně docela ze života... Takže - bylo, nebylo, v jedné prazvláštní zemi kdesi za devatero řekami, devatero horami a devatero nákupními zónami, žil byl pan Špejlička. Žil si celkem spokojeně ve svém malém domečku, chodil každé ráno do zaměstnání a odpoledne se vracel. Tak to šlo den za dnem - samozřejmě Pepíku že kromě víkendu a dovolené - to dá rozum, seď a nepřerušuj mě, nebo přestanu povídat ! Takže tak to šlo den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem - až do jednoho dne, kdy najednou v tom zaměstnání panu Špejličkovi řekli, aby už nazítří nechodil. Je prý krize a už pro něj prostě nemají práci. I smutně šel pan Špejlička domů, přesmutně. Jak jen teď uživí svoji paní Špejličkovou a malá Špeličkátka ? Dlouho hledal, chodil od továrny k továrně - ale nikde ho nechtěli. Jednou byl moc starý, jindy zase neměl školy, nebo neznal cizí řeči. Protože ale byl pan Špejlička zdravý a ještě plný síly, bylo mu hloupé se někoho doprošovat. Řekl si tedy, že se zkusí nějak uživit sám. A stal se z něho živnostník. Pan Špejlička byl šikovný a uměl se otáčet. Nakupoval, prodával, obchodoval a než se rok s rokem sešel, měl ve své účetní knize zapsaný obrat jeden milión korun - a to už je děti panečku pořádný peníz ! To znamená, že celkem prodal lidem zboží za celý JEDEN MILIÓN ! To je tisíc tisícovek, umíte si to představit ? Protože nakupoval ve velkém, mohl mít na svém zboží velmi slušnou přirážku - na všem co prodal, si přirazil 40% navíc. Takže za ten rok vydělal doslova majlant - 400 tisíc. V krámku na náměstí měl díky známosti velmi slušný nájem - pouze pět tisícovek měsíčně, takže ho za rok stál 60 tisíc. Protože zboží musel přivážet a odvážet, něco ho také stál povoz (oslík, krmení, mýto...) - vyšlo to se vším všudy na 30 tisíc. Papír na kornouty, svíčky na svícení v krámě, košťata na zametání a podobné maličkosti také nejsou zadarmo a další desetitisícovku za rok spolkly. Ale i tak mu pořád zbylo krásných 300 tisíc. Přišlo jaro, čas hojnosti, květů...a placení daní. Královský výběrčí panu Špejličkovi všechno spočítal, tu a tam něco velkoryse odečetl a vzal si od něj do pokladnice šestaadvacet tisícovek. Po výběrčím daní pak nastoupil královský sociální rada a bez dlouhých cavyků si odsypal dalších sedmačtyřicet. Na odchodu z královského paláce si pana Špejličku podal ještě nejvyšší pan felčar a vytřepal z něj dvacetkrát a dvě tisícovky... Panu Špejličkovi tedy zbylo dvěstě a ještě pět tisícovek. To znamená, že vlastně každý měsíc paní Špejličkové přinesl domů sedmnáct tisícikorun. No...on je tedy ve skutečnosti bohužel domů nepřinesl - protože aby neměl prázdný krámek, musel mít nakoupené zboží. Většinu vydělaných peněz tedy uložil do zboží, přes den v krámku prodával a v noci dělal účty. Tak to šlo den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem - ne Pepíku, tentokrát bohužel i o víkendu. Jenom snad s tou změnou, že díky onomu překročenému miliónu se musel pan Špejlička přihlásit k placení další daně - z přidané hodnoty, díky čemuž mu ze zisku ubyde ještě další pětina. Ale nenadával, nelamentoval. Co mu zbývalo, když něchtěl být na nikom závislý ? Dá-li bůh a nepostihne li ho nějaká choroba, bude svůj malý krámek držet dál... Aha, vidíte děti - to jsem vám ale úplně zapomněl říct - ve vedlejším domečku bydlel jakýsi pan Buřtík, který měl to štěstí, že o zaměstnání nepřišel. Jednou, když měl neschopenku a ležel na zahradě u bazénu s pivem a kusem grilované krkovičky, napadlo ho, že by se na světě určitě žilo všem Buřtíkům mnohem lépe, kdyby nemuseli pracovat na všechny ty darmožroutské Špejličky, kteří nemusí chodit nikam do zaměstnání, akorát okrádají lidi a zatajujou před královskými výběrčími každou korunu, co jen můžou. Proč to ještě předtím nikoho nenapadlo ? Pojďte děti ! Půjdeme a zatřepeme se všemi těmi nenažranými zlodějskými Śpejličkami a to by v tom byl čert, aby z nich nějaký ten schovaný stříbrňák či zlaťák ještě nevypadl. Budeme si moci dopřát dvakrát tak velké bazény a dvakrát tak velké nemocenské. A krkovičky ? Té bude zadarmo pro všechny tolik, že to ani nesníme ! Cože Zuzanko ? Že to byla pěkně blbá pohádka ? Hm...no, asi máš pravdu. Možná je to tím, že to koneckonců vlastně pohádka ani tak moc není...