Blog Jihlavských listů

Minulý týden ve středu 29. listopadu byla poslední středa před začátkem adventu. Tato středa je mezinárodním památným dnem a nazývá se Červená středa.

Červená středa je věnována připomínce všech lidí, kteří jsou pronásledováni pro svoji náboženskou víru. V tento den se zpravidla zapalují svíce a červeně nasvěcují některé budovy, neboť červená je barva krve a mučednictví, a světlo je symbolem naděje v temnotách.

Článek 15 Listiny základních práv a svobod říká, že „svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“
Pokud se podíváme do statistik, tak zjistíme, že více než polovina obyvatel světa, téměř 5 miliard lidí, žije v zemích, kde dochází k závažnému nebo velmi závažnému porušování náboženské svobody. Také zjistíme, že nejvíce jsou náboženské svobody porušovány v zemích s autoritářskými režimy, nebo v zemích, kde převažuje etnonáboženský nacionalismus nebo islámský extremismus.

Je tedy zřejmé, že na více než polovině světa není svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručena. Lidé, obyvatelé naší společné planety, se tam potýkají se zásadními problémy, které se bytostně dotýkají jejich existence, nemohou žít ani svobodně ani důstojně.

Naprostá většina z nich se dokáže přizpůsobit, snaží se obstát, překonávat problémy, prosadit se, vychovávat děti, radovat se ze života a žít. Naprostá většina z nich ale zároveň s tím alespoň pokukuje po svobodném světě, a když výjimečně přijde příležitost, tak zpravidla neváhají a do našeho svobodného světa odcházejí nebo přímo utíkají.

Je mi jasné, že jsem si na začátek adventu nevybral nejpříjemnější téma. Vím, že většina z nás vnímá advent jako období radostného očekávání příchodu „Spasitele“. Přesto jsem přesvědčen, že i další rozměry adventu, jako je vnímání adventu jako doby zklidnění, doby postní, doby pro přemýšlení, rozjímání, ztišení a dobročinnost nelze pominout.

V době, kdy píši tento článek, je první adventní neděle a lidé v rodinách zapalují první svíci na adventním věnci. Svíce by měla mít fialovou barvu, někdy se jí říká Svíce proroků na počest proroků, kteří předpověděli příchod „Spasitele“ a právě v tomto smyslu je první svíce symbolem Naděje.
Jsme v předvánočním čase a já bych nám všem chtěl velmi popřát, abychom při všech starostech, které prožíváme a naše životy v poslední době provázejí, neztráceli naději a víru.

Abychom si uvědomili, že žijeme v krásné a bezpečné zemi, většinou obklopeni přáteli a známými. Abychom si uvědomili, že máme velké štěstí, protože nemusíme pokukovat po svobodném světě a nemusíme tedy za svobodou nikam utíkat.

Abychom si uvědomili, že záleží nejvíce na nás samotných, zda budeme žít šťastně a důstojně.
Krásný a pokojný advent a požehnané vánoční svátky všem.


PANELÁKY

Adventní věnec 

je v západních křesťanských církvích 

pomůcka k symbolickému odpočítávání čtyř týdnů adventu,

doby příprav na Vánoce.

 Obvykle má podobu věnce z jehličnatých větví se čtyřmi svícemi.

Každou adventní neděli se zapaluje další svíčka.

Svíček může být ale i více, v závislosti na zvyklostech a trendech.

Svíce mohou být různě vysoké, různých barev, symetricky nebo asymetricky rozmístěné.

Zdobené věnce bez svíček, které se někdy také nazývají

adventní věnce, jsou používány k ozdobení vchodových dveří.

Klasické adventní věnce se zavěšovaly na stuhách,

od počátku 21. století je nahrazují věnce,

které se kladou přímo na svátečně upravený stůl.

Advent má v křesťanské symbolice zvláštní význam,

zahajuje nový liturgický rok.

————————-

Chanuka

 (hebrejsky: חֲנֻכָּה‎, doslova „zasvěcení“), známá také jako Svátek světel,

je osmidenní židovský svátek,

 připomínající zázrak při opětovném vysvěcení 

druhého Chrámu v roce 165 př. n. l. 

po povstání Makabejských v 2. století př. n. l.^[1] 

Chanuka se slaví po osm dní,
z hebrejského slova „vysvěcení“ nebo „zasvěcení“
připomíná opětovné vysvěcení druhého Chrámu poté,
co byl znesvěcen vojsky Antiocha IV.[1]
Chanuka rovněž připomíná „zázrak oleje“.
Podle Talmudu našli Židé po příchodu do Chrámu
pouze jednu nádobu s čistým olivovým olejem,
která stačila pro chrámovou menoru na jeden den.[1]
Zázrakem však olej hořel po osm dní, což stačilo, aby byl vylisován,
připraven a posvěcen nový olej.
Na paměť tohoto zázraku se zapalují svíce a jí se jídla připravená na oleji.

Ing.arch.MARUŠKA HOLOUBKOVIC

JAK JSME SE SEZNÁMILI:

Je popsáno stručně  v knize „  Z JIHLAVY „,  kapitole Stavoprojekt.

Tedy, když jsem  chodil  na  autorské  dozory, realizace svého prvního  sídliště, „  II. U  Nádraží „, 

tak jsem se seznámil s matkou Marušky.

Paní Judr. Holoubková byla zaměstnána v Pozemních stavbách Jihlava.

Účastnila se za  PS kontrolních dnů  na  sídlišti,  kde  také  sepisovala  zápis v němž bylo, co se splnilo, co ne a tak všelijak.

ZG projektant , ona,  příjemná paní.  Povídali jsme  si soukromě, mimo rámec předmětných jednání. Zmiňovala se,  že má dceru, která studuje  architekturu v Praze a  potřebovala by získat praxi.  To jsem pak  tlumočil svému šéfovi  architektu Řídkému, který nebyl  proti, aby  přišla do  atelieru.

O prázdninách nastoupila Maruška na  praxi do atelieru. Byla milá, hodná a  snaživá. V následujícím roce  promovala. Její matka se  později během dalších  jednání ptala, zda  by Maruška u nás nemohla nastoupit. Říkala, že se jí u nás  moc líbilo a byla  nadšená prací. Tím  jsem byl maličko  udiven, protože naše šolíchání mi zase tak moc extravagantní  nepřipadalo. No, ale když se jí  tady líbí, tak proč ne.  Maruška tedy začala dojíždět denně s matkou z Mírovky u  Havlíčkova Brodu do Jihlavy. Už nevím, v kterých skupinách a jak přesně seděla. Každopádně je jasné, že jsme mívali nepravidelný so-cialistický svátek tím, že přišel do knihovny časopis  HOUSE+ GARDEN. To je dlouhá historie, jak bylo nutno se v socialismu probojovat ke kapitalistickému časopisu. Získat valuty na jeho odběr a  neumožnit  soudruhům,  aby  to  znemožnili.

Zkrátka a dobře, číhal jsem vždycky v knihovně, kdy  časopis přijde a koukal ho vypůjčit,  než půjde tak zvaně do  oběhu. No a když  přišel,

tak  jsme si  z toho  udělali s Maruškou obřad. Ona uvařila kafe, sedli jsme si, většinou u mého  rýsovacího stolu k prolistování.  Také jsme se pokoušeli  společným  úsilím  o  luštění   anglických  textů.  Při  první prohlídce alespoň pod zajímavými obrázky. V této souvislosti dávám Marušce za vinu, že mne naučila chlastat kafe. Nejen, že ho uvařila, ale ještě mně ho donesla pod rypák. Sedíme  a listujeme. Zde už  bylo vidno,  že Maruška  je děsně  hodná, snaživá atd…,

ale „ SMOLDA „. V návalu nadšení  zvrhla, nutno zdůraznit, že oslazené  kafe, které  polilo zcela  panenský magazín. Maruška  chudák brečela,  společně jsme  pak opakovaně vytírali vlhkou hadrou jednotlivé stránky, aby  se neslepily. Pan Lorenc, který  měl časopisy na starosti  sice vrčel, no ale dobře…

Zkrátka a dobře, dost jsme s Maruškou nad časopisy povídali.

Odpoledne jsme jezdili s Tomem na výlety okolo Jihlavy a tak nás Maruška pozvala,  abychom se podívali  k nim na  Mírovku. Po práci  jsme tedy naložili  Marušku a jeli.  Uvítal nás její otec, pan ing. Holoubek, který chtěl otevřít  flašku whisky. To jsem mu rozmlouval, že já řídím, Liba jednak  nepije, jednak tomu nerozumí. Pravil, tak dobře a flašku schoval. Maruška udělala amolety v kuchyni a podávala je podávacím oknem z kuchyně do pokoje.

Vilka rodiny Holoubkovic byla postavena jako letní sídélko jejich babičkou, která v Brodě prodávala galantérii. Babička  byla židovka,  což byl  důvod pro Němce, aby její dcera, sestra pana Ing. Holoubka, byla  i s manželem a dětmi zplynována.

Zcela nahodile  jsme  uviděli  na  stole  v pokoji  nějaký ilustrovaný časopis, kde byla velká fotka, jak pan president Beneš přijímá 3 zástupce  odboje.  Západního,  východního  a Slovenského nár. povstání.

Jako prezentant povstání byl na fotce pan Ing. Holoubek. To jsme dost použasli. Maruška říkala, že on nebyl ani tak statečný, jako naštvaný a chtěl se Němcům pomstít za smrt rodiny. Holoubek pravil, že to bylo celkem na houby. Snažili  se dostat Němcům na kobylku, někde  u Lipt. Hrádku, ale moc  se jim to nedařilo. Holoubek  ocenil Němce jako dobré  profíky, měli dvě děla a 4  kulomety.  Povstalců  bylo  jako  much  a přesto neprošli. Pan Ing.  před, či za Protektorátu  budoval na Slovensku tunely a tak se dostal do povstání, jako vysoká šarže, snad poručík.

Paní doktorka byla v té době v porodnici, kde zřejmě, vlivem rozjitřené situace o své první dítě přišla. Pan Ing. pak působil v Dopravních stavbách  Olomouc,  kde  také  léta přes týden  žil.  Vyprojektoval mohutný žel. viadukt na trati Havl. Brod, realizovaný u Tišnova. Kdysi jsme ho při našich výletech  viděli, jeho mohutnost na nás udělala velký dojem. Holoubek viadukt nejenom vyprojektoval, ale  také postavil. Rodina  žila v těch letech na stavbě  v provisoriích, pod péčí  Maruščiny tetičky. Toho jsem se chytil, když se jí něco, třeba na cha-lupě nepovedlo a chtěl jsem  ji poškádlit, tak jsem  říkával : „ no jó, Maruško co můžem čekat, dyťs byla vychovávána  na stavbě mezi cikánama „. Maruška to brala jako lichotku a jenom se tomu smála.

V době, když seděla ve skupině Zdeňka Baueršími, tak se jí staly dvě příhody, které ukazovaly, jak byla Maruška hodná a jak to okolí dokázalo  zneužít. Jednou  přišla a  ukazovala, jak vypadá dánská stokoruna,  za  kterou  měla  něco  koupit v Tuzexu. Po  obědě ji  jí ukradla,  včetně peněženky,  nová  kreslička. Peněženka se později našla ve  splachovadle na WC. Mně to dalo asi dva roky práce, než jsem si byl jist, kdo peníze ukradl a donutil dotyčnou příjemnou a  sebejistou dámu peníze vrátit.

Ze  skupiny  od  Zdeňka  musela  Maruška později odejít. Stalo se to tak, že si mne pozval, můj  tehdy nadřízený vedoucí atelieru a spolužák Honza Sedlák,  kterému přátelství vůči řediteli Kavalcovi pomohlo, na rozdíl odemne, ve funkci vedoucího atelieru přežít. Honza pravil stroze, že další existence Zdeňka Baueršími a  Marušky  v jejich  skupině  není možná, neboť mají společné povahové rysy, což brání  řádnému plnění úkolů, zejména termínů.  Šlo v podstatě  o to, že  se nedokázali ubránit nereálnému množství práce, tedy  zakázek, které jim Sedlák zadal. 

Když už rozdali podklady  specialistům, tak nebylo v jejich silách si vynutit práci  specialistů včas zpět k vlastnímu dopracování.

Maruška na to  byla příliš dobrák, nechala  se snadno odbýt 

a Zdeněk jako  ved. skupiny na tom byl  podobně.

Takže pohovor Maruška buď přestěhuje do naší skupiny, nebo musí opustit podnik. Dost jsem  zíral,  ale souhlasil s tím, že Maruška bude přemístěna do naší skupiny. Zde pak vypracovala mimo  jiné, zakázku navíc, ke  které ji donutil Míča, – projekt na Pávovský camp, který Míča  dokázal zrealizovat. Když jedeme okolo,  tak  je  to  pro  mne zhmotnělá vzpomínka. Těch je  ale  víc.  Jejímu  okolí  bylo jasné, že Maruška je nadaná kreslířka a výtvarnice. Dokázala nakreslit, či  udělat výtvarné  věci z jedné vody  načisto.  Z drobných projevů  jsou zachovány  všechny její  PF v naší souborné knize. Když se tak kapku ohlédnu, tak na mé rýsovací lampě visí medailónky se zvířetníky, které vyrobila  jako dárečky k Vánocům za jeden večer, či noc.

Na chalupě máme na  půdě zavěšeného draka, jeho  zmenšenou kopii provedl jako věšák nad kamny Vanovský kovář  Pittauer.

Tohoto draka uviděla Maruška na půdě stavení, které už  boural buldozer. Dům byl na staveništi kulturního domu v Babicích,  který  jsme  vyprojektovali.„ Babičtí vrahové“. Dům  měl  být  inversně zvrhlou upomínku na provokaci  STB, jejíž  oběti trpěly  při výsleších  v objektu  nynějšího  Stavoprojektu, tehdejšího sídla STB.

Jezdili jsme občas k Holoubkům a brali také na  odpoledne Marušku na chalupu, kam jsme po práci, víc než často, jezdili. Tomáš vycítil, že si s ním umí Maruška pěkně hrát  a tak si ji koukal stáhnout pro sebe.

Ona se nebránila, myslím, že to měla ráda. Tak já jsem  různě pracoval a  oni chodili  po okolí,  do jeskyně  Peklo a  tam spřádali různé příběhy a dobrodružství.

U nás se nečetly po-hádky. Číst pohádku nám připadalo dost neosobní. Chtěl  jsem vždycky Tomáše zatáhnout do vyprávění, které na něco známého navazovalo. Tak jsem mu před  spaním,  až  málem  do  svatby, vyprávěl příběhy. Stalo se také, že mne občas budil, jak  to bylo dál,  

když jsem  usnul. Šťastnou protagonistkou  tohoto vyprávění, byla partnerka jeho  her, Maruška, ze které  jsme si při vymýšlení těchto příběhů dělali legraci. Je mi docela líto, že se nějaký z těch příběhů nedochoval. Některé byly i natočeny na magneťák a  omylem smazány.

Tomáše dost  bavily, jejich smyšlené legrační příběhy, částečně založené na  skutečnosti, na příklad nešikovnosti pana Holoubka, o které nám Maruška vyprávěla. Měl dost smůlu při zacházení s autem, legendární byla jízda rodiny  Holoubků k Balatonu.

Marušce  se na chalupě moc líbilo, brala si sebou kytaru a zpívala takové ty české country. Občas  zůstala i na weekend.

Na  Vánoce dostal od ní Tom dárek, knihu příběhů, strašidýlek, myšek 

a čarování z Volevčické chalupy. Ke knize ještě dostal soupravu čarodějnického nářadí, které taky někde Maruška vyčarovala.

Protože její povídání, kreslení  atd. považuji  za tak  nekonvenční projev , rád  bych  aspoň  úvodním  povídáním v této knížce zachoval její památku.

Maruška také říkala, že nemá vlastní dítě a tak že Tom  je její. Jak mohla, tak  se mu věnovala.  V knížce, kterou  pro něj napsala je obrovská síla dárku od srdce.

To je dáno pouze tomu, kdo nejde jenom do obchodu,

kde koupí pěknou knihu, nebo šikovnou hračku, ale sám pro dítě něco pěkného  stvoří.  Každý to nedovede, jednak  není ochoten věnovat čas,  jednak to neumí. Leč i  mezi architekty jsou  tři typy lidí.  První nejenom neumí udělat pěknou věc,  ale ani ji nepozná.  Druhý sám nic pořádného nevymyslí, ale pěknou věc pozná. Třetí  ji umí udělat. No a do té třetí kategorie patřila Maruška.  V této atmosféře  maličko  ironického  humoru  a  laskavého prostředí syn, alespoň pro nás, bezproblémově vyrůstal. 

Vše bylo děláno s láskou, péčí a odpovědností. Samozřejmě s tím, že když je tu dítě, tak je pro  všechny spíše radostí, než povinností udělat pro něj všechno co umíme.

Takže Tom měl TETIČKU, takovou, kterou měl málokdo!

————————————————————

ZÁVĚREM:

TEDY BOHUŽEL MĚL,ALE NEMÁ.

Maruščino poslední PF visí zaskleno na půdě ve v chalupě.

Maruška byla moc hodná, ale asi smolařka, jako můj bratr Jiří, skautské jméno „Smolda“  Ani její poslední čin, sebevražda skokem z okna se jí nepodařil. Ležela chudák jako kvadruplegik čtyři roky na chirurgii v Havl. Brodě. Tam jsme ji pravidelně  jezdili  navštěvovat.  Vozili  něco  dobrého, trochu vína a  časopisy, zejména HOUSE  + GARDEN.

Na  Vánoce jsme ji vždy dovezli  stromeček. 

Občas nás  doprovodili  i někteří spolupracovníci,  nejčastěji  paní  Růžičková.

Neměla jednu nohu, kterou ji ujel nešťastným pádem do kolejiště vlak.

Když jsme za ní přijeli 22. prosince 1986, už na její čtvrté Vánoce v nemocnici,

tak jsme byli v sestavě 2 Zdeňci,  Baueršíma, Gryc + 1 Tom. 

Den naší návštěvy byl ohlášen i hodina byla obvyklá a rovnala se konci pracovní doby

+ čas na dojetí do nemocnice.

Předtím ještě poslala zmíněné PF.

Dojeli jsme, vzali stromeček a šinuli se k ní na  separátní zešeřelý pokoj. 

Nic  neobvyklého  jsme  netušili.  Otevřeme dveře jejího pokoje,

Maruška ležela, chrčivě dýchala a věřím, že čekala na nás.

Ovšem na první pohled bylo vidět, že je zle.

Tom + Zdeněk Baueršíma zůstali, já letěl pro  doktora.

Když jsem ho sehnal, přišel asi  za 15 min., tak už  Maruška nebyla mezi náma.

I tyto Vánoce se nás dočkala, ale jak nás vnímala to ví jenom ona.

Věříme, že nějak ano, protože její odchod se uskutečnil až po našem příchodu.

Věříme, že na nás počkala, aby se s námi  mohla rozloučit.

Odešla tak tiše  za svou židovskou babičkou.

Bylo to vysvobození z nezměrného  a předlouhého utrpení.

Jakou roli v tomto načasování hrály Vánoce a minuty našeho příchodu ? Náhoda ?

Doufáme, že jestli tedy je nějaké nebe, nejlépe jakékoli,

nebylo by špatné tam mít někoho známého, který si spolehlivě všechno utrpení odbyl již na zemi. 

No a za nás hříšníky  by se mohl kapku přimluvit.

Moc rádi bychom si s Maruškou popovídali o  všem,

co  nás potkalo  po jejím  odchodu z tohoto slzavého údolí.

O politice, Tomášovi a Honzíkovi, který nyní podědil  kouzelnickou  knížku 

18o stránek textu a kresbiček

odkaz  jejího  pohádkového duchovna, které je, jak známo nesmrtelné.

PS: původní text je revidován 22.11.2000.,v naději, že v rámci 14.výročí její smrti * VÁNOC 2000.,

bude snad kniha VZPOMĺNEK samizdatem vydána, to se nepovedlo, je ale digitalizována.

PS. nenašel by se web ?

---

Nemám rád řetězce. Pořád už dlouhé roky je čím dál větší provoz kamionů, silniční síť už to nestíhá pobrat. Kolony před Brnem jsou na denním pořádku, ani nemusí být zima. A pak jde člověk do supermarketu a vidí, jak se mléko z Olomouce prodává v Čechách, mléko z Jihlavy pro změnu v Ostravě, v Jihlavě běžně koupíte mléko od Mladé Boleslavi a podobně. Proč? Protože řetězce nakupují výrobky bez ohledu na regiony. Nedávno se v řetězci Tesco (pokud se nepletu) prodával bloček sýra Eidam 45 z Moldávie. Přitom je v ČR odhadem min. 5 výrobců uvedeného sýra. Nevěřím tomu, že byl tohoto běžného sýra u nás takový nedostatek, že ho musejí vozit až z daleké ciziny. Před lety mne dostali v dnes již neexistujícím řetězci Hypernova na ulici Romana Havelky v Jihlavě, kam jsem se cestou z práce stavil pro čerstvé mléko. Jihlavské neměli a na dotaz obsluhující, zda ho náhodou ještě nemají paletu ve skladě, mi dotyčná sdělila, že ne, že to už došlo ráno. Jelikož mlékárna v Jihlavě je od dané prodejny vzdušnou čarou sotva kilometr a vím, že v té době mlékárna měla vlastní rozvoz, tak jsem se zeptal, proč tedy nezavolali do mlékárny, aby jim jednu nebo dvě palety dovezli. Odpověď mne totálně dostala – paní mi sdělila, že to nejde, že jim tohle zboží vozí z distribučního centra v Olomouci … Tak v Jihlavě se naložil kamion, aby odvezl palety s mlékem do Olomouce, tam se vyložily do skladu, aby je vzápětí jiný kamion odvezl zase do Jihlavy … Dnes takto běžně koupíte třeba i na vesnici v řetězci COOP čerstvé mléko kdoví odkud, bez ohledu na to, že bylo vyrobeno na druhém konci republiky. Jen proto, že někdo se na daný problém dívá jen přes peníze a nevidí za tím i právě ty důsledky z nesmyslné dopravy. A bohužel, kvanta lidí toto neřeší a vesele kupují výrobky dovážené kdoví odkud, aby pak sedli do auta a nadávali, jaký je zase provoz a proč se s tím něco nedělá … A přitom by stačilo trochu přemýšlet při výběru konkrétního zboží a dávat přednost tomu, které pochází od blízkých výrobců.

Kromě toho nemám rád privátní značky, zejména tedy ty, kde na spotřebitelském balení není uveden výrobce. Člověk znalý se u potravin pocházejících z živočišných surovin může orientovat podle čísla v povinně uváděném oválu, kde musí být uvedena země původu a evidenční číslo výrobce. Ale kolik lidí zná číslo konkrétní mlékárny či masného kombinátu? Nehledě na to, že i když dva dělají totéž, není to vždycky totéž. A vím, že např. některé salámy mne vždycky posílali koupit s tím, že ho mám koupit jen když ho budou mít od daného konkrétního výrobce. A když na nějakém výrobku výrobce není uveden, tak ho prostě nekoupím …

V roce 2013, bylo životní dílo

Romana Podrázského,

v rámci 70 výročí jeho narozenin

vystaveno na více místech

v Přibyslavi a v Horácké galerii v Novém Městě.

Součástí výstavy byl i předmětný model.

K této příležitosti byla vydána publikace

Roman Podrázský 1943 – 2001.

Autorem je Pavel Jajtner a Josef Chalupa.

Tato publikace obsahuje také návrh 1:5, na pomník pro Jana Palacha v Jihlavě.

——————–

Dne 16. 1. 2015. byl vložen do Čtenáři píší JL článek:

Jan Palach – 19. LEDNA 1969 a fotografie modelu, pomníku pro Jana Palacha,