Blog Jihlavských listů

Miroslav Tomanec, Ing., MBA
129- Stavební inženýr, restauratér, vinárník a pivovarník na penzi. Dnes už jenom kavárník a bývalý koaliční zastupitel, aktivně se snažící ovlivňovat chod našeho krásného města.

Nebreč Davide!

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Neděle, 4. 12. 2022 v 9:41

Vlna oprávněné kritiky ze všech stran, která se vzedmula kvůli pruhům na Tolstého, mně nechala úplně klidným. Hlavně protože je to přesně jak píšeš – nevděčná věc ta veřejná služba, kdo nic nedělá nic nezkazí a ještě bych dodal – po bitvě každý generálem.

Ale to jak jsi se k té kritice postavil,mne vybudilo z letargie. Bez náznaku pokory, sebereflexe, pohledu ke zpětné vazbě, nic. Vůbec se nechci pouštět do rozebírání jednotlivých problémů tam, kterých je spousta, ale zarážející je už to, že se to udělalo tak narychlo před zimou, bez oznámení veřejnosti předem a vysvětlení toho, proč se ty peníze raději nedaly do opravy těch největších hrůz na silnicích jinde. Pruhy nic neřeší, je to jenom Potěmkinova vesnice. To vše tě mohlo pohnout aspoň k prosté omluvě veřejnosti.

Ale ty nic. Za pruhy si stojíme. To je vše.

Velký úsměv pak budí to, jak píšeš že dovedeš uznat chybu. Protože je to přesně naopak. Nedovedeš. A nebo ještě lépe – otočíš to ve svoji ctnost.

Konkrétních příkladů mám ze společné práce bezpočet. Zde aspoň jeden. Několik měsíců jsi bohorovně odrážel mé argumenty na opravdu nehorázné působení advokátů z Prahy ve vodohospodářském sporu, které sem angažoval tvůj stranický kolega ihned poté, co jste odstranili AK Ondruš. Musel jsem vynaložit extrémní úsilí, by aby se ten tunel na veřejné peníze zastavil. A když se to konečně podařilo, podal jsi to jako svoji zásluhu! Čtyři miliony za pár měsíců pryč!

Pruhy jsou banalita, marginálie – maličkost která nic neřeší. Cypovina -‚po našem. Lidé si zvyknou a časem se na to zapomene. Pár nepřejícich předjímačů, zvláště těch, žijících v centru, se sice už dnes obává, co z tebe zase vypadne v souvislosti s novým parkovacím systémem, ale i to přežijem. Co je však daleko horší, je že člověk s takovouto „sebereflexí“ má v rukou největší investicí v dějinách města – Horáckou multifunkční arénu. A že nevidíš, neslyšíš, válka/neválka, krize/ nekrize, inflace/ neinflace – a usiluješ jenom bezohledně o svůj pomník a referenci. Namísto toho, aby se už dávno bouralo a připravovala se stavba normálního, střídmého zimáku. Miliarda sem, miliarda tam…po mně potopa.

Pruhy jsou jenom mementem.

PS. : A o kýblech špíny, na které si tak smutně stěžuješ, bych raději pomlčel. Jenom se ti vrací, čím svojí arogancí rovněž nešetříš – sám jsem si těch splašků od tebe užil dost – veřejně i neveřejně – stačilo mít jiný názor než ty.

Určeno pro : David Beke (ODS), radní města pro dopravu.

Zdeněk Gryc
46- Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla

BOMBARDOVÁNÍ

Zdeněk Gryc | Pátek, 2. 12. 2022 v 10:15

PRÁVĚ DNES

NA UKRAJINĚ

a…

Bombardování Brna byla série náletů amerického a sovětského letectva od 25. srpna 1944 do 26. dubna 1945. Při amerických náletech byly použity letouny B-24 Liberator a Boeing B-17. Dohromady si nálety vyžádaly okolo 700 obětí. Většinu se jich nepodařilo identifikovat. V dobových dokumentech je jmenovitě zaznamenáno 330 obětí.[p 1] Americké nálety byly plošné z výšky 4–6 km a způsobily větší materiální škody. Sověti neměli těžké bombardéry, bomby shazovali z lehčích letounů; zásahy byly přesnější a zasahovaly spíše živé cíle.[4]

Obsah

Americké nálety[editovat | editovat zdroj]

Nálet 25. srpna 1944[editovat | editovat zdroj]

Pomník 38 obětem na židenickém hřbitově

Cílem desítek amerických letounů v pátek 25. srpna 1944 bylo poškození německého zbrojního průmyslu, především továrna na výrobu leteckých motorů Flugmotoren Werke Glöckner-Ostmark v LíšniZbrojovka a černovické letiště. Při kobercovém náletu však bylo zasaženo i okolí těchto míst.

Nálet začal před polednem za slunečného počasí. Při prvním bombardování města nebyli obyvatelé ostražití, neboť od dubna toho roku sirény ohlašovaly poplach asi dvakrát týdně.[5] Zahynulo okolo 200 lidí. Poblíž vchodu židenického hřbitova se nachází pomník 38 židenických obětí.

Dalším cílem byla i pobočka Zbrojovky na severním okraji Kuřimi, kam byla z Hamburku přesunuta výroba leteckých motorů Klöckner–Flugmotorenbau. Celkem 85 letounů zde ve třech vlnách svrhlo okolo 800 bomb a zahynulo zde 40 lidí.[6][7]

Ve čtyřiačtyřicátém roce zvykli jsme si v Brně už na to, že skoro pravidelně o čtvrt na jedenáct dopoledne se rozhoukaly protiletecké poplachové sirény. Opouštěla se pracoviště, lidé se uchylovali do krytů, v obytných domech do sklepů. Veřejné i soukromé budovy byly pomalovány nápisy a šipkami ukazujícími ke krytům, ale také k volným prostranstvím a parkům; tam totiž se zřizovaly vodní nádrže k hasičským účelům… Bylo nádherné letní odpoledne, po zahoukání sirén vyšli jsme [z kuřimské zbrojovky] na okraj nejbližšího lesa… Za chvíli se ozval temný hukot a vysoko na obloze se objevil – jako už dříve několikrát – svaz amerických bombardovacích letadel, lesknoucích se jako stříbrní ptáci. Letadla směřovala tentokrát přímo nad tovární komplex; nad ním se však obrátila a odlétla. Nepochopili jsme dobře, že je to od amerických pilotů ohleduplné varovné gesto; dali nám dobře čtvrt hodiny času. Pak se vrátili; už daleko níž a v doprovodu stíhaček. Jenže těch nebylo třeba; protiletecká obrana o sobě vůbec nedala vědět. A pak začala se pod námi otřásat a kymácet země; teprve v tu chvíli jsme pochopili, že ti nad námi tentokrát míní svoji dosud neškodnou hru vážně. Kdo to zažil poprvé jako tehdy já, musel mít pocit, že se samo peklo otevřelo… Brzo následovala vlna druhá a třetí.
— Dušan Jeřábek[8]

Nálet 20. listopadu 1944[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska pracovníkům Nejvyššího soudu na Paláci Morava

V pondělí 20. listopadu 1944 vzlétlo 476 amerických bombardérů B-24 Liberator a Boeing B-17 z letecké základny v italském Bari. Jejich úkolem mělo být zničení rafinérie na výrobu syntetického benzinu v Blechhammeru (Blachownia) v jižním Polsku. Kvůli přízemní mlze a oblačnosti však dva útočné svazy (přes 280 letounů) dostaly rozkaz zaútočit na náhradní cíle.[9] Nejprve byla zasažena Opava, kde zahynuli 4 lidé.

Nad Brno zamířilo 149 letadel, která při kobercovém náletu svrhla především na centrum a některá předměstí okolo 2 500 pum. Jednotlivé pumy vážily 50–500 kg a některé byly časované. Kromě pum bylo také svrženo 351 balíků s protiněmeckými letáky.[10] V tento den byl v Brně na inspekční cestě Karl Hermann Frank. Měl zde poradu s vojenskými veliteli a při vyhlášení poplachu se ukryl ve Starobrněnském klášteře.[11] Nálet probíhal ve třech vlnách: v 11.43, 11.48 a 12.05 hodin. Provedla jej 97. bombardovací skupina 5. bombardovacího křídla U.S. Army Air Forces. Po skončení druhé světové války se Američané za nálet omluvili.

Při náletu zemřelo 578 lidí. Zničeno bylo okolo 200 domů a další byly poškozeny. Asi 6 000 obyvatel přišlo o své domovy.[10] Jiné prameny hovoří o asi 530 lidech bez přístřeší.[12] Zahynulo i 16 pracovníků Nejvyššího soudu, kteří mají pamětní desku na Paláci Morava na Malinovského náměstí. Ve škole na Mendlově náměstí zemřelo v krytu 40 dětí, když je zaplavila voda z parního potrubí.[13]

Útok proběhl také na Přerov a Kroměříž. V Hodoníně si vyžádal 179 obětí, v Břeclavi 60 obětí a ve Zlíně 24 obětí.[14][15]

Nálet 19. prosince 1944[editovat | editovat zdroj]

Při posledním americkém krátkém náletu bylo svrženo z jediného, snad zbloudilého letadla, několik bomb a nezpůsobil žádné úmrtí. Mohlo jít o odlehčovací shoz. Čtyři bomby zasáhly náměstí Svobody (tehdy Viktoria-Platz) a tři Denisovy sady.[16]

Sovětské nálety[editovat | editovat zdroj]

Nálet 8. dubna 1945[editovat | editovat zdroj]

Na Brno poprvé zaútočily sovětské bombardéry. V nedělním odpoledni byly za pěkného počasí stovky obyvatel v parcích a ulicích. Krátce po třetí hodině bez varování sirén začaly sovětské letouny shazovat více než 100 tříštivých bomb. Ty způsobily jen malé materiální škody, ale zabily desítky lidí, především v parku Koliště. Sirény se spustily až několik minut po útoku.[17]

Nálety od 12. dubna 1945[editovat | editovat zdroj]

Druhý sovětský nálet začal v 9 hodin ráno. Bombardéry přilétly od jihovýchodu a opět nebyly ohlášeny sirénami. Desítky tříštivých bomb zasáhly především hlavní nádražíKřenovou uliciCejlnáměstí SvobodyZelný trhHusovu, Veselou i Jánskou. Na Joštově ulici dostala zásah plně obsazená tramvaj. Náletem utrpěly i předměstí Komárov a Židenice. Druhý den brněnské školy přerušily výuku až do konce války.[17]

Sovětské bombardování trvalo do 26. dubna, kdy město osvobodila Rudá armáda. Zahynulo při něm 274 obyvatel a 333 jich bylo zraněno.[4]

„Bylo to opravdu to nejhorší, co jsem v životě prožil a co jsem jako dítě asi prožít neměl. Kolem mě pořád umírali lidé,“ řekl Moutelík.
Několikaměsíční bombardování města teď mapuje nová výstava Letecká válka – cíl Brno, kterou Muzeum města Brna otevřelo na Špilberku. Expozice připomíná následky útoků prostřednictvím dobových fotografií, videozáznamů i předmětů. Autentický zážitek pak návštěvníkům přinese vstup do makety protileteckého krytu. V něm uslyší reálné zvuky leteckého náletu a bombardování.

Petr Klukan
12- Narozen 2. 4. 1961 v Jihlavě, je absolventem Přírodovědecké fakulty UJEP Brno. Od roku 1993 je šéfredaktorem Jihlavských listů. Mezi jeho největší záliby patří fotografování.

Klavír D-274

Petr Klukan | v 10:13

Prý je to něco tak špičkového jako Ferrari nebo Lamborghini. Nový klavír značky Steinway jihlavské zušky nese i označení tak trochu jako auta: D-274. Od tohoto týdne zdobí a bude rozezvučovat sál hudební školy. Vizí je, že se sem budou sjíždět nejlepší klavírní virtuosové.

Prvotřídní nástroj s sebou nese negativum – vysokou cenu kolem pěti milionů korun. Přispíval kdekdo, ale nejvýrazněji město Jihlava. Květnová diskuse zastupitelů, kde se rozhodovalo o přidělení peněz, byla bohatá, ale nikdo nevystoupil zásadně proti. Z 36 přítomných jich zvedlo ruku pro plných 35.

Proti nehlasoval ani V. Schrek, zastupitel a hejtman kraje. Hlasování se zdržel. Možná pod vidinou odpovědnosti „nerozhazovat“ v době nejistoty a války za dveřmi. S ohledem na rčení Inter arma silent musae – Když mluví zbraně, mlčí múzy.

Miloš Vystrčil
24- Narozen v roce 1960 v Dačicích, od narození žije v Telči. Na podzim roku 2010 zvolen senátorem obvodu 52 - Jihlava. Od roku 2020 je předsedou českého Senátu. www.vystrcil.cz

Rozpaky a obavy

Miloš Vystrčil | Středa, 30. 11. 2022 v 9:10

Že v současné době probíhá mistrovství světa ve fotbale v Kataru, jsme asi zaznamenali skoro všichni. Přiznávám, že patřím mezi fotbalové fanoušky, a pokud je to možné, snažím se alespoň některé zápasy sledovat. Poté, co jsem měl možnost o víkendu zhlédnout hned několik zápasů, mě zaujala jedna věc. Jako v podstatě nezaujatý divák jsem při sledování chování hráčů nabyl pocitu, že tiše tolerovanou součástí hry se stává stále častěji a silněji i snaha oklamat rozhodčího.

Jinými slovy:

Zdá se mi, že běžnou součástí hry zvané fotbal se na té nejvyšší úrovni paradoxně stává, že hráč tvrdí nebo gestikuluje, že nefauloval, i když je evidentní, že fauloval a on to musí vědět.

Zkrátka a dobře běžnou a v podstatě stále více akceptovanou součástí hry se stává snaha oklamat rozhodčího, tedy nepřiznávat pravdu, rozhodčímu přesvědčivě lhát, tvrdit opak a rozhodování mu maximálně ztěžovat.

Přiznávám, že mi tohle zařazení snahy oklamat rozhodčího jako v podstatě akceptované součásti fotbalového zápasu velmi vadí a tolerance k těmto snahám ve mně vzbuzuje velké rozpaky a obavy.

Když jsem trénoval v Telči mladší žáky, bylo normální, že vzájemný zápas dvou týmů pískal zpravidla jeden z trenérů. Přesto s férovým řízením zápasu nebyl problém. Mladí fotbalisté totiž považovali za normální, že se k faulu nebo poslední teči před zahráním míče do autu přiznávají. Vůbec by je nenapadlo, že snaha oklamat rozhodčího lhaním, simulováním, divokou gestikulací má být součástí hry.

Každý sport, tedy i fotbal, by přece měl být o fair play, o tom, že se k faulu nebo tečování míče přiznám nebo skutečnost akceptuji a ne že se snažím přesvědčit druhé, že tomu tak nebylo, i když vím, že to není pravda.

Osobně jsem přesvědčen, že tento typ chování začíná do naší společnosti bohužel ve všech možných oblastech včetně politiky stále více pronikat a zakořeňovat.

Teze, že není přirozenou povinností se při jednání, debatě, diskusi, soutěžení, soupeření, setkávání chovat čestně a poctivě a hrát fair play, ale že je vlastně povinností „rozhodčích“ naše případné klamavé snahy odhalit, se začíná pro mě nepochopitelně stále více stávat společensky tolerovaným principem.

Považuji to za nepřijatelné a dlouhodobě společensky nesmírně škodlivé. Jedním z okamžitých výstupů je nárůst nedůvěry a nutnost posílení kontroly a s tím souvisejícího nárůstu byrokracie, počtu pravidel a drahých kontrolních nástrojů.

Obecně se pak jedná o popření základního smyslu sportu a sportovního soutěžení s velmi nebezpečnými dopady do fungování celého lidského společenství a našeho hodnotového systému.

Zdeněk Gryc
46- Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla

PAMĚTNÍ DESKA

Zdeněk Gryc | Středa, 23. 11. 2022 v 9:21

obětem vězněným totalitními režimy

Pamětní deska, reliéf

Hluboká 101/8, 586 01 Jihlava, Česko

Ukrajinská prokuratura objevila v Chersonu čtyři ruské mučírny.

Moskva válečné zločiny popírá

Ukrajinská prokuratura informuje o nálezu čtyř míst, kde podle ní ruské jednotky za okupace Chersonu brutálně mučily nezákonně zadržované lidi.

Mučírny zřídili v budovách vazebních věznic a policejních oddělení, uvedl ukrajinský úřad na svém webu.

Moskva navzdory mnoha svědectvím dlouhodobě popírá, že by se její vojáci dopouštěli na Ukrajině zločinů.

Cherson 19:05 21. 11. 2022 (Aktualizováno: 20:10 21. 11. 2022)Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu

blade říká:
Čtvrtek, 21. 1. 2021 v 11:26

Kniha Utajené dějiny Jihlavy 20. století >>> Četl knihu nick Gryc ?

—————————————————————————–

Na úvod je vhodné uvést, že tuto knihu mi daroval autor,                       

PhDr. Martin Herzán v souvislosti s naší spoluprací.

JIHLAVSKÁ MUČÍRNA 

GESTAPO

STB

Pamětní deska fasádě Hluboká 8.

Na straně 25 je článek tajná věznice v budově Jihlavské radnice.

Mohla by být také nadepsaná v budově Stavoprojektu. 

Podkladem byla také prohlídka budovy,  o kterou mě požádal autor publikace s tím, abych mu ukázal místnost,  

kde jeho strýc architekt Jiří Herzán působil

a několik let jsem tam s ním i seděl a rýsoval.

Hrůza teto budovy nikdy nevymizí,  její svědectví je ve vzdech zachováno. S Jiřím Jirmusem,  jsme vězeňské kobky bourali,

místo bylo pak využito pro pomocné provozy a planografii. 

Je na autentická nahrávce,  jak na to Jirmus vzpomíná,  

včetně toho jak zaměřoval popraviště a další kobky  v budově soudu Jihlava.pomáhala mu paní Božena Langrová a Vladimír Vébr.

Boženka žije, Vladimír nikoli.

Na stránce 28 je zmínka o jednom z personálu, Jihlavská mučící bestie. 

Zajímavý obličej,  který jsme ještě uličce Hluboké potkávali,

když naproti ještě STB krátce fungovalo, než budovu převzaly PS.

Na stránce 61 je zmínka o koncentračním táboře kněží v Želivě.

Úzce souvisí s opatem Tajovským  a Číhošťským farářem Toufarem.

Na stránce 64 jak STB v Jihlavě rušila zahraniční a rádiové vysílání a na straně 82 Smrtící Tajemství kopce u Jihlavy. 

Je to zajímavá problematika, která by si zasloužila pozornost v souvislosti s budovou PVT a jejím proti-atomovým krytem,  Faradayova klec.

Na straně 96 je fotografie sochy matky s dítětem,  autor Roman Podrázský,  který je také autorem sochy  faráře Toufara v Číhošti. V jihlavských listech najdete hodně zmínek  o pokusu  o její umístění na veřejně přístupném místě,  nikoli v oploceném „pasťáku“. Obě sochy jsou publikovány v publikaci: „Sochy a města Morava“

V Herzánově knize je toho hodně, opravdu by si zasloužila, aby vybraná část byla součástí dějepisu na gymnáziu Jihlavě.

Holandská televize:

 těsně po okupaci v srpnu 1968 do Stavoprojektu,  

aby natočila prostory areálu mučírny STB.  Dvora kde si měli vězni v rámci psycho-terorismu kopat hroby, pověstné schody, kde vězni se zavázanýma očima padali.

Litevská televize:

UKRAJINA A LITVA II.

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 22. 9. 2022 v 11:19

LITEVSKÁ TELEVIZE

v átriovém domku Jabloňová 23. na sídlišti Jabloňová,

natočila před rokem dokumentární film

o kriminálníku komunismu

profesoru Bedřichu Rozehnalovi 21.7.2021.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I