Blog Jihlavských listů

O uplynulých květnových víkendech proběhly v Třebíči a Jihlavě běhy pro Paměť národa. Dokonce i prezident Petr Pavel absolvoval během své návštěvy symbolický běh společně se studenty a studentkami pořadatelských gymnázií. Pro mě je to jeden z nejzajímavějších nápadů, jak si připomenout ty, kteří bojovali proti totalitám v minulosti, i ty, kteří za svobodu bojují dnes. A zároveň tuto „paměťovou štafetu“ předávat dnešní generaci a diskutovat s ní, zda se lze z minulosti poučit a neopakovat stejné chyby. Protože i přes všechny pohnuté osudy válečných veteránů, politických vězňů, disidentů, obětí holocaustu a dalších bojovníků za svobodu a demokracii, jsme i v 21. století svědky válečného konfliktu na evropském kontinentu.

Organizace Post Bellum, která za iniciativou Paměť národa stojí, sbírá příběhy pamětníků už skoro deset let a ukládá je na svém webu, aby se pro nás všechny staly inspirací i varováním před totalitními režimy. Snaží se do naší paměti vtisknout vzpomínky, které jsme sami nemohli zažít, ale přesto je důležité na ně nezapomínat. A zprostředkování emoce, vlastního zážitku formou běhu a snahy překonat sebe sama, přináší občas úplně nové pohledy na věc. Kromě toho, že si můžete vybrat konkrétní osobu nebo skupinu lidí, za koho běžíte – ať už je to dědeček legionář, Milada Horáková nebo odvážní obránci Ukrajiny, tak vás na trati možná čekají momenty, které vás donutí to nevzdat. Jako například mě, když jsem s vypětím všech sil vyběhla kopec z Libušina údolí a nahoře přemýšlela, zda to mám vůbec zapotřebí. V tu chvíli jsem míjela cedulku s nápisem „Utíkáš před pohraniční stráží?“ a úplně mě zamrazilo, protože kdybych před pohraničníky utíkala, tak už mě mají. Hrozná představa. A o to horší, když víte, kolik lidských osudů takto skončilo.

Zatímco v běhu jde pak o výsledný čas (nebo snahu dostat se do cíle se ctí a bez zranění), pamětníkům šlo často o holý život, čest a svobodu. Jsem proto moc vděčná všem studentům a studentkám, kteří se každoročně pustí do organizace běhu, aby sobě i nám pomohli tento zážitek zprostředkovat. Ještě jednou velké díky a respekt.

Včera 20:00 › 21:45

Sotva dospělý Kryštof žije na konci čtyřicátých let minulého století v mnišské komunitě v pohraničí, sdílí s bratry jejich svět a život v pravdě. Do kláštera chtěl utéct před světem, teď musí utíkat, aby si zachránil holý život.

Východiskem pro film Kryštof je Akce K z dubna 1950, během níž komunistický režim přepadl a obsadil mužské kláštery v tehdejším Československu.

Kryštof mezi mnichy uprchl nejen pro víru k Bohu,

ale i před konflikty s otcem a politickými poměry po únorovém puči.

Vedle mnišského života je také jedním z posledních článků řetězu,

který převádí pronásledované komunistickým režimem přes hranice do Německa.

Při jednom z nočních návratů z hranice je svědkem

brutálního zásahu policejních složek

proti skupince studentů

 a téže noci je zlikvidováno i společenství mnichů, s nímž žije.

Místo, do něhož vkládal své naděje i víru, je zničené. Kryštofův zoufalý útěk od hranic je místopisem tehdejšího Československa, útěkem rozvrácenou „odsunutou“ krajinou i marným hledáním internovaných bratří. V situaci bezradného štvance se mu dostane pomoci ve statku Johany na okraji pošumavské vesnice. Její rodina odmítla kolektivizaci – otec spáchal sebevraždu, bratr byl poslán do dolů. Johana ukryje Kryštofa ve stodole, ale ve chvíli, kdy oba vnímají naději a vzájemnou blízkost, jsou svědky brutálního zabrání jejího hospodářství.

Mají poslední šanci, že přejdou přes ještě nezadrátovanou hranici…

„Kryštof je příběhem jednoho kluka, který ve špatnou dobu na špatném místě hledal své místo na světě“ říká režisér Zdeněk Jiráský, držitel Českého lva za film Poupata.

„Zároveň je připomínkou Akce K a neblahých 50. let, doby,

kdy začali být lidé v Československu vězni vlastní země.

Připomínkou zapomenutých osudů naší nedávné historie,

projevů bezpráví a zadrátované ’železné opony’,

která zapříčinila smrt stovek lidí.“

blade říká:
Sobota, 24. 8. 2019 v 20:59
Architekte myšleno elita z pohledu zázemí, zásobování, výstroje, vybavení a pomůcek při službě, zkrátka tehdy bylo jednoznačně lepší prožít léta vojny u PS

————————————————————————–

převzato:

Aleš Pěnčík a Matyášovi, spolužáci ZG

a pozdějšího prvního profesora ekologie Otakara Štěrby,
z třídy reálného gymnázia Brno-Židenice.

Hoši se pokusili o útěk po únoru 1948.
Ze třídy zmizeli, dlouho jsme o nich nevěděli.
Po delším čase se do třídy vrátili.
Moc nám to neřekli, pouze že je zmlátili nadvakrát,

jednou v lese a podruhé v kasárnách.
Jejich zhmožděné obličeje nedovolily se vrátit  

a tak tam museli delší dobu pobývat než se trochu zhojili.

Delší hoch Matyáš, byl syn  evangelického kazatele. 

Drobný Aleš Pěnčík byl synem zaměstnance Univerzitní knihovny v Brně. 

Angažoval se v KSČ a v tomto směru měl se synem neshody.

Aleš byl velmi literárně nadán, jeho slohové úkoly nosila naše profesorka češtiny

po třídách a předčítá je tam jako vzorové práce. 
——————

Blog JL:

Akce K a Akce R

Zdeněk Gryc | Pondělí, 13. 4. 2020 v 11:42

——-

Hřbitov internovaných kněží a sester na Moravci.

Kristus socha, která uctívá jejich památku a je věnována:

„ŠKOLSKÉ SESTRY

DE NOTRE DAME“

Nápis najdeme dole na pomníku autorem:

Akad. Soch. Roman Podrázský

Jsem rád, že Horácká galerie, z iniciativy jejího ředitele, pana doktora Chalupy,  uspořádala výstavu jeho díla. Roman Podrázský se těšil na svobodu, demokracii, tedy opak nacismu a komunismu. Ve funkci starosty v Přibyslavi ukázal, že i v politice mohou být slušní lidé. Jeho práci starosty ukončilo předčasné úmrtí. 

—

Dnes je středa 07.06.2023     svátek má Iveta

Filozofování s dětmi o smrti

7.6.2023 Čtenáři píší/Komentáře (0), autor: 

Alena Tkadlečková, Karla Malá, 2.A ZŠ Jarní Jihlav

Foto: archiv školy

Autor sousoší:

Jaroslav Šlezinger – Wikipedie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Šlezinger

Jaroslav Šlezinger (29. dubna 1911, Jemnice – 2. srpna 1955, Vykmanov ) byl český akademický sochař, demokrat, aktivista druhého čsl. odboje, vězněný za druhé světové války a podruhé v 50. letech 

A je to tady!
KONEC DEMOKRACIE!

Zatím tedy pouze v představách Normální Daniely, která se uvedla v Senátu návrhem ceny pro absolventy dokonalých manželství … Naštěstí to neprošlo, tak teď jezdí po zemi a rozdává nevkusné keramické placky lidem, u kterých usoudí, že splní ta její jedině správná vztahová kritéria… Brrr. Myslím si, že mám krásné manželství (ale kdo to objektivně posoudí, že – ale hlavně – co to má vůbec co kdo posuzovat….???) – ale od někoho takového bych žádnou cenu nechtěl ani za nic. A vlastně ani od nikoho jiného. K čemu takovéto posuzování a vyhodnocování v tak nitěrné soukromé věci od někoho cizího?

Ale co se vůbec stalo? Slušnou a uměřenou žádost prezidenta, aby byly sděleny výhrady k jeho kandidátům na ústavní soudce, pokud by neprošli (třebas aby měl pro příští podobné případy zpětnou vazbu, že…) označila tato senátorka za nepřípustné vměšování se do tajné volby, nehoráznost a KONEC DEMOKRACIE!

Podle mého názoru senátorka Daniela Kovářová tím jenom potvrdila naprostou oprávněnost ceny, kterou před nedávnem obdržela – Bludný balvan za matení veřejnosti. A myslím si, že její voliči v té Plzni by se měli chytit za nos…

PS. : …ale zase na druhou stranu – to je tak velká úleva poslouchat normální projev normálního prezidenta…

V minulém týdnu ve středu 31. května se konala brzy dopoledne první schůzka nejvyšších ústavních činitelů, kterou svolal poprvé nedávno zvolený prezident Petr Pavel. Schůzky se po více než třech letech zúčastnili všichni čtyři nejvyšší ústavní činitelé prezident Petr Pavel, předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, premiér Petr Fiala, předseda Senátu Miloš Vystrčil a jako host ministr zahraničních věcí Jan Lipavský.

Možná může být zajímavé, že ze všech účastníků středeční schůzky, jsem se té, která se konala naposledy za účasti všech čtyř nejvyšších ústavních před více než třemi roky 11. 3. 2020, účastnil pouze já a nemám na ni úplně nejlepší vzpomínky.

Projednávali jsme tam totiž tehdy mimo jiné i nestandardní chování čínské ambasády ve vztahu k mému zesnulému předchůdci předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi. Další vývoj situace byl takový, že jsem přestal být prezidentem Milošem Zemanem na další schůzky nejvyšších ústavních činitelů jako předseda Senátu zván.

Jsem rád, že po volbě Petra Pavla prezidentem se situace zásadně změnila. Naše první schůzka se konala v plném složení, proběhla ve velmi pracovní a zároveň příjemné atmosféře. Věřím, že budeme schopni všichni spolupracovat a normálně komunikovat. Považuji totiž za naši povinnost plnit své pracovní úkoly vyplývající z našich rolí a pozic a mezi tyto úkoly rozhodně patří pro Česko a jeho občany prospěšná koordinace naší činnosti.

Následně po skončení schůzky na Hradě jsme shodou okolností s panem prezidentem dopoledne nadále pokračovali ve společném programu. Prezident Petr Pavel se zúčastnil zahájení projednávání bodu v Senátu, jehož obsahem bylo představení a vyslovení souhlasu či nesouhlasu s žádostí prezidenta o souhlas se jmenováním ústavních soudců.

Přestože o projednávání souhlasu se jmenováním ústavních soudců bylo napsáno mnohé, považuji za nutné se k celému projednávání alespoň krátce vyjádřit.

Ve svém vystoupení v Senátu jsem zkráceně napsáno sdělil následující:

1. Rolí senátorek a senátorů je při vyslovení souhlasu či nesouhlasu se jmenováním posuzovat v nejširším slova smyslu charakter (morálka, světonázor, pevnost postojů, …) a erudici (odbornost, znalosti) kandidátů a nikoliv do posouzení započítávat, jak probíhal vlastní výběr (nominace) kandidátů.
2. Rolí prezidenta a jeho kanceláře je žádat o souhlas a nikoliv přesvědčovat, že není třeba již nad navrženými kandidáty přemýšlet a posuzovat jejich kvality, neboť je dle jejich názoru přeci zřejmé, že kandidáti museli být vybráni dobře. Není možné relativizovat právo senátorek a senátorů kandidáty nezávisle posoudit.
3. Není fér bez důkazů vyslovovat přesvědčení o snaze Senátu bojovat s prezidentem nebo se mu dokonce mstít. Ničemu to nepřispívá a nikomu to nepomáhá. Snahu za vším vidět za každou cenu souboj, střet, nepřátelství, mstu apod. byla vůči projevům a počínání naprosté většiny senátorek a senátorů velmi urážející a nefér.
   Jednoznačně takový přístup odmítám, a pokud se tak děje, je nutné, aby ti, kdo kritizuji, předložili důkazy, nikoliv spekulace, domněnky nebo zbožná přání. Nepomáhá to ani atmosféře ve společnosti, naopak ji to škodí. Mrzí mě, že jsem ze strany některých (nejen médií) preferenci tohoto přístupu cítil.
   Charakter debaty v Senátu potom jasně ukázal, že hledači senzací a sporů neměli pravdu. Debata byla férová, tvrdá a otevřená. Senát však velmi důstojně ve své roli obstál a to, co posuzoval a podle čeho se v naprosté většině senátoři rozhodovali, byl charakter a erudice soudců. Výsledkem byl souhlas se všemi navrženými. Ze 77 hlasů získala Daniela Zemanová 59 hlasů, Josef Baxa 63 hlasů a Jan Winter 64 hlasů.
   Osobně to vnímám tak, že přístupem k vyslovení souhlasu prezidenta republiky ke jmenování ústavních soudců Senát opět dokázal, že je tělesem svobodným, nezávislým a demokratickým.
   Vůbec to neznamená, že s prezidentem se musí Senát vždy shodnout, ale důvodem neshody nikdy nesmí být souboj nebo msta, ale rozdílný názor na kvalitu navržených. Tentokrát senátorky a senátoři názor pana prezidenta na to, že navrhuje kvalitní kandidáty potvrdili. Jsem přesvědčen, že to v naprosté většině udělali bez ohledu na to, zda jim je nebo není pan prezident sympatický. A věřím, že tomu tak bude i v budoucnu.

Prezident Petr Pavel navštívil Vysočinu.

Což mne tedy hodně potěšilo, protože pořád se nemůžu nabažit té neuvěřitelné změny, které jsme se dočkali. Po sprostém, soudem uznaném lháři, který urážel kam přišel a vlastizrádně tlačil naší krásnou zemi k Rusku a Číně, máme v čele státu slušného reprezentativního prezidenta, nedělajícího ostudu, který respektuje naší zahraničně politickou orientaci. A za to jsem tedy fakt hodně vděčný.

Potěšilo mně i to, že ze všech těch jeho „statečných“ odpůrců kteří mu dokáží tak akorát sprostě nadávat spoza bezpečí fejsbúkoveho buka mu nepřišel do očí říct nikdo, co si o něm myslí….Tak jak my to vždy děláme když přijede estébák se svými slouhy…Je jasné, že ti jeho odpůrci buď neexistují, nebo to jsou obyčejní zbabělci.

Zklamala mně organizace návštěvy, tedy to, jak málo času a příležitostí bylo pro občany krajského města pozdravit ho osobně. Pseudosportovní akce u řeky s místními papaláši od 13,45 fakt není to pravé… Závidím Jemnici – tam se prezident dlouho zdravil s tisíci občanů na nabitém náměstí…

Ale celkově je to veliká úleva – vidět po tak dlouhé době normálního, slušného prezidenta mezi lidmi.