Blog Jihlavských listů

Petr Klukan
12- Narozen 2. 4. 1961 v Jihlavě, je absolventem Přírodovědecké fakulty UJEP Brno. Od roku 1993 je šéfredaktorem Jihlavských listů. Mezi jeho největší záliby patří fotografování.

První dojmy z náměstí? Chce se mi zařvat!

Petr Klukan | Pátek, 11. 6. 2021 v 11:03

Jaké je pocitově jedno z nejméně příjemných míst v Jihlavě? Prý Masarykovo náměstí. Pomiňme důvody – od jeho obrovské plochy, betonového Prioru, „černa“ – místní tím myslí buď nepřizpůsobivé nebo romskou komunitu, atd.

Autor těchto řádků se pokusil nahlédnout na náměstí očima turisty. Tedy očima člověka, který sem zavítá na pár minut a vše vidí poprvé. Není tedy raněn domácí slepotou.

Je sobota 5. června, za pár minut bude pět hodin odpoledne. Teplo a sluníčko pod mrakem přímo vyzývá k procházkám.

Přicházím na Masarykovo náměstí ze Znojemské ulice, od světelné křižovatky po nebezpečně uzoučkém chodníku. Na náměstí je poměrně prázdno, otevřen je pouze podivně tvarovaný stánek Asijské bistro a pak u obrovské betonové stavby stánek se zmrzlinou. Nad dolním parkovištěm jsou lavičky obsazené lidmi vypadajícími jako bezdomovci a romskou jednou nebo více rodinami. Nedělají nic, co by mohlo někoho pohoršovat. Sedí nebo stojí a mluví.

Jinak prázdné a pusté náměstí neláká. Lavičky na levé straně v horní části jsou volné, na některých naproti poště opět sedí jedna či několik rodin s dětmi.

Při cestě k morovému sloupu mne zastavuje slušně oblečený muž a se slovy: „Jsem na ulici,“ prosí o peníze.

V řadě zaparkovaných aut stojí vůz městské police se strážníky. Přes náměstí projede auto státní policie. Po pár minutách strávených na lavičce a koukání na náměstí, kde se nic neděje, kromě pár pobíhajících dětí, odcházím zpět dolů. Vůz strážníků odjel a dva lidé (možná bezdomovci) schází pár metrů po příjezdové rampě Prioru. Co tam jdou dělat? Oba se tam vymočí, pak vyjdou a pokračují v bloudění po náměstí.

Zastavím se u dolní kašny, do které kouká pár lidí. Je bez vody, na dně se povalují odpadky a pet lahve. Vedle kašny stojící koš je plný, špinavě nevábný s nalepenými žvýkačkami na víku. Chce se mi zařvat! Celkový dojem z pár minut na náměstí v sobotním odpoledni pohledem turisty? Čtyři minus.

Co dodat? Jako turista bych řekl, nevábné, špinavé náměstí, kde se močí v centru města. Opravené domy a nádherná architektura to nezachrání.

Třeba namítnete, že jsem tam byl ve špatný čas. Jindy je třeba náměstí plné života a lidé správně čurají jen v prostorách k tomu určených. Snad máte pravdu.

Plánuje se revitalizace náměstí. Za 100, 200, 500 milionů? Kdy? Za rok, dva, pět, deset? Možná by pro začátek stačilo jen málo, ale hlavně čisto.

Miloš Vystrčil
24- Narozen v roce 1960. Od roku 2009 vysokoškolský učitel na VŠP v Jihlavě. Na podzim roku 2010 zvolen senátorem obvodu 52 - Jihlava. Od roku 2020 je předsedou Senátu ČR. www.vystrcil.cz

DIOD slavil

Miloš Vystrčil | Čtvrtek, 10. 6. 2021 v 8:19

Bohatství a vyspělost společnosti lze měřit různě. Všichni známe ekonomická kritéria, jako je například průměrná mzda nebo roční hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele. V oblasti zdravotnictví můžeme použít počet lékařů nebo počet lůžek v nemocnicích na 1000 obyvatel, v oblasti sociální může být tím hodnotícím kritériem například počet míst v domovech pro seniory nebo výše průměrného důchodu. A tak bych mohl pokračovat.

Věřím, že se většinově shodneme na tom, že jednou z oblastí, jejíž úroveň ukazuje na vyspělost společnosti a kvalitu našeho života, je také kultura, respektive s ní těsně spojená míra svobody a šíře různorodosti našich možností volby kulturních žánrů.

Skoro se tomu ani nechce věřit, že tomu v tomto roce bylo již 10 let, kdy se do života v Jihlavě a vlastně i na celé Vysočině zapojilo Divadlo otevřených dveří, zkráceně DIOD.

Jsem přesvědčen, že právě zapojení DIODu do kulturního a leckdy i oblast kultury přesahujícího dění na Vysočině bylo před deseti roky krokem, který zásadním způsobem umožnil mnohem širší prezentaci alternativních kulturních scén na Vysočině.

Toto rozšíření možnosti volby a příležitosti se projevit a prezentovat, bylo kromě jiného především jasným projevem posílení svobody a možností svobodného projevu.

Velmi zajímavou a do jisté míry symbolickou skutečností je navíc v tomto světle fakt, že DIOD provozuje Sokol Jihlava. Ten, kdo zná historii, tak ví, že role Sokola při rozhodování o tom, kdo bude provozovat DIOD, byla z velké míry předurčena existujícím vlastnickými vztahy. Přesto nebo právě proto vznik DIODu právě v prostorách Sokola považuji za příznačný a vlastně svým způsobem navazující a posilující historii, myšlenky i charakter Sokola.

Při příležitosti oslav desátých narozenin Divadla otevřených dveří je také nutné připomenout významnou roli města Jihlavy. Je tomu totiž tak, že jednou z rolí samospráv je nezapomínat na podporu nejen těch hlavních, nýbrž i těch alternativních proudů a záměrů. Ně-které instituce a organizace totiž nebudou nikdy prospěšné tím, že tzv. vydělávají peníze, ale jsou a budou prospěšné tím, že přináší nabídku podívat se na svět z různých směrů a úhlů, jsou a budou prospěšné tím, že umožní zájemcům poznávat role a věci, které nejsou vždy a všem běžně dostupné.

Na závěr tedy vlastně již jen zbývá napsat, že Divadlo otevřených dveří – DIOD je znovu v plné síle a připraveno rozdávat radost a pohodu nebo třeba i náměty k zamyšlení nebo vybízet k neotřelým pohledům na náš život. Pokud máte chuť, doporučuji toho využít. Máme totiž štěstí, ne ve všech zemích dnes může „divadlo otevřených dveří“ fungovat.

Miloš Vystrčil
24- Narozen v roce 1960. Od roku 2009 vysokoškolský učitel na VŠP v Jihlavě. Na podzim roku 2010 zvolen senátorem obvodu 52 - Jihlava. Od roku 2020 je předsedou Senátu ČR. www.vystrcil.cz

Utrácení a odpovědnost

Miloš Vystrčil | Čtvrtek, 27. 5. 2021 v 8:23

Občas se stane, že rodina se obtížně dohaduje na prioritách. Zatímco například maminka by chtěla namísto dosluhujícího nové vybavení do kuchyně a tatínek preferuje z důvodu bezpečnosti například koupi nového auta, tak děti by rády moderní počítače a telefony, aby lépe zvládaly on-line výuku a mohly být v optimálním spojení s kamarády a spolužáky.

Ve všech případech se tedy jedná o přání potřebná. Zároveň bývá při pohledu na rodinný rozpočet zřejmé, že současnou koupi nového vybavení kuchyně, nového auta a nových počítačů a telefonů si rodina dovolit nemůže, protože by se musela zadlužit do té míry, že by to nestačila ze svých příjmů v dalších letech splácet.

Dohadování v rodině většinou končí tak, že se všechna přání nenaplní a vše se nekoupí. Buď se dohodne kompromis, nebo o nákupu pouze části potřebného rozhodne většina.

V běžné rodině potom přijaté rozhodnutí členové rodiny většinou drží a respektují a navzájem se členové rodiny zpravidla alespoň navenek nepomlouvají. Ano, někdy se stane i to, že se některý člen rodiny nemůže smířit s tím, že jeho potřeba – přání nebylo vyslyšeno a přijaté rodinné rozhodnutí veřejně kritizuje jako špatné a nepromyšlené.

V naprosté většině rodin, které myslí na budoucnost a chovají se odpovědně, to však touto veřejnou kritikou nespokojenými členy rodiny končí a již nedochází k tomu, že by se nespokojení jedinci snažili za každou cenu prosadit další utrácení a naplnění všech svých přání.

Ve smyslu nenavyšování dalších výdajů jsou tedy přijatá rozhodnutí i rodinnými kritiky respektována. Tento respekt k nepřekračování únosných výdajů je pro další fungování rodiny naprosto zásadní a vede zpravidla k její stabilitě a dlouhodobému fungování a často i dlouhodobé rodinné prosperitě.

Opačné fungování rodiny spočívající v neuváženém utrácení a uspokojování všech přání a potřeb, a tedy v nepřiměřeném životě na dluh, potom může rodinu zatížit osudovým způsobem, který vede k rychlým ztrátám majetku nebo k zatížení dalších generací velmi neradostnou zadluženou budoucností.

Ve svém článku sice píši o rodině, ale ten, o koho se nyní před volbami začínám stále více bát, není žádná konkrétní rodina, ale celý náš stát. Připadá mi, jako by si dnes téměř každý člen vlády usmyslil, že právě to jeho přání musí být naplněno, a to ať to stojí, co to stojí.

Umím si představit, že zpravidla každý člen vlády, stejně jako každý člen zastupitelstva a vlastně každý z nás, dokáže vymyslet a zdůvodnit, na co je ještě dobré a potřebné vydat (utratit) nějaké další peníze. Umím si představit, že ve všech případech budou mít vlastně žadatelé o další utrácení pravdu. Posílit výdaje (utrácet) je potřeba ve zdravotnictví, v sociálních věcech, ve školství, na opravy silnic a chodníků, na zvýšení obranyschopnosti naší země, na zlepšení životního prostředí, na výstavbu bytů, apod. Těch potřebných přání nejsou desítky, ale stovky, tisíce, desetitisíce. Uspokojena nebudou všechna nikdy.

I proto na závěr k tomu již jenom dodávám, že pro stát platí to samé jako pro rodinu. Je velmi lákavé a příjemné, zvláště potom před volbami, plnit voličům pokud možno co nejvíce jejich tužeb a přání a utrácet a utrácet. Je nutné k tomu však také říkat, že zároveň platí, že pokud přitom dochází k překračování únosných (státních) výdajů, znamená toto neodpovědné utrácení pro nás samotné a zejména potom pro další generace neradostnou zadluženou budoucnost, která dlouhodobě povede ke ztrátám majetků, znehodnocení úspor a snížení kvality života v naší zemi.

Miloš Vystrčil
24- Narozen v roce 1960. Od roku 2009 vysokoškolský učitel na VŠP v Jihlavě. Na podzim roku 2010 zvolen senátorem obvodu 52 - Jihlava. Od roku 2020 je předsedou Senátu ČR. www.vystrcil.cz

Den vítězství, Den Evropy, Den matek

Miloš Vystrčil | Pátek, 21. 5. 2021 v 11:12

Začátek května je kromě 1. května – Svátku práce, který je podle zákona tzv. ostatním svátkem a zároveň také definitivním předznamenáním příchodu jara, bohatý i na další sváteční a významné dny.

5. května si jako významný den připomínáme Květnové povstání českého lidu, státním svátkem je potom Den vítězství, který slavíme každoročně 8. května.

V letošním roce proběhly připomenutí a oslavy Dne vítězství opět v omezeném režimu, neboť stále není možné se kvůli pandemii bez omezení jednoduše shromažďovat. Je však možné si výročí Dne vítězství připomínat například popisem událostí a šířením myšlenek a názorů, které se k době před 76 lety vztahují.

V první řadě je třeba si vždy a opakovaně s vděčností připomenout, že bez našich osvoboditelů, a to ať se již jednalo o vojáky Rudé armády nebo o příslušníky amerických či jiných ozbrojených sil, bychom se nadvlády nacistů nezbavili. Zároveň je třeba připomenout a vzdát úctu a poděkovat také našim českým hrdinům, kteří bojovali v různých armádách vítězných mocností, nebo se například aktivně účastnili a bojovali při povstáních našeho lidu zejména na konci 2. světové války.

Pravdou také je, že naši květnoví osvoboditelé přinesli společně se svobodou k nám do Československa také svoji významnou společenskou stopu a měli vliv na formování a způsob života v naší zemi po skončení 2. světové války. Osobně to cítím tak, že se u nás již více než 70 let snažíme kromě jiného vyrovnat i s dědictvím, které na území Československa přinesly právě události 2. světové války a následné osvobození naší vlasti, a s tím související vznik spojeneckých a mocenských vazeb a závislostí.

V naší zemi se dnes nacházíme v situaci, kdy můžeme o svém dalším vnitropolitickém životě a naší zahraničně-politické orientaci sami rozhodovat. Je to velká výhoda oproti dobám pořád časově nepříliš vzdáleným a zároveň je to také velká odpovědnost. Považuji za vhodné to při příležitostí 76. výročí od našeho osvobození také připomenout.

Snaha vyloučit do budoucna v Evropě válečný konflikt vedla k tomu, že 5 let po skončení 2. světové války 9. května 1950 v Paříži navrhl tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman novou formu evropské politické spolupráce. Tento návrh se stal počátkem vzniku společenství, které dnes nazýváme Evropskou unií a od roku 1950 si tak 9. květen připomínáme také jako Den Evropy. Výsledkem tohoto projektu nové formy politické spolupráce je kromě jiného tedy i to, že v Evropě od jeho vzniku žijeme již 71 let v míru. Rovněž si dovoluji zmínit, že se jedná o výjimečnou hodnotu, kterou jsme si v Evropě zvykli brát jako samozřejmost.

Aby toho s výročími nebylo málo, tak v letošním roce připadl 9. květen na druhou květnovou neděli, a tedy na tradiční Den matek, který se dříve slavil spíše v anglosaských zemích a u nás jej začala jako první připomínat Alice Masaryková, dcera našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka a zakladatelka Československého červeného kříže.

Za sebe vnímám každoročně jednotlivé nejen květnové významné dny jako „zvonečky“, které nás upozorňují na naši i světovou historii a na poučení z ní plynoucí. Zároveň nám tyto dny připomínají naše štěstí, že jsme byli obdaření darem života ve svobodné zemi a naši odpovědnost na to nezapomínat a být vděčný.

Zdeněk Gryc
46- Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla

JAN NEPOMUCKÝ

Zdeněk Gryc | Neděle, 16. 5. 2021 v 8:08

sv. JAN NEPOMUCKÝ

 patron všech lidí od vody

byl uctěn a připomenut včerejším sjezdem

STVOŘIDEL na řece Sázavě

s hojnou účastí vodáků.

Osobnost sv. Jána to neměla v české historii snadné.

Podobně jako osobnost TGM,

V rámci opakovaného odstranění jeho soch z náměstí českých měst

Je to symbolika propojení obou totalit.

Dokazuje to

„povšimnutí“

redaktora Josefa Jelínka v Jihlavských listech:

———————————–

Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána.  

„Min uže nět“

A také už zřejmě nikdy nedojde k realizaci „avantgardní“ myšlenky, jejíž autor – někdejší redaktor jihlavské Jiskry Milan Dvořák – by nejraději osadil pamětními tabulkami všechny domy s podobnými nápisy v azbuce, jimiž sovětští vojáci v prvních dnech po válce označovali, že byl „kvartal prověren“

Trápila ho otázka, jaký že to vůbec máme vztah k „pokrokovým tradicím“, když sdělení gardového poručíka Rvalova „Kvartal prověren – min nět“ není zvěčněno pro příští generace podobnou pamětní tabulkou jako třeba to, že „V tomto domě bydlil v roce 1830-31 Karel Havlíček Borovský

. . .  „Historii píše život a je na nás, abychom naši dělnickou, pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali.

 Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad.

Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána.

Starý most ustoupil novému, který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města. Samozřejmě že se nezapomnělo na renovaci sochy sv. Jána nákladem cca 15.000 korun i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn. Nestane se tak a je to moudré.

Projektant tu dbal pozorně památky, možná i umělecké. My bychom měli pamatovat na to, aby na ono prázdné místo (kam chtěl projektant sochu znovu umístit) vyplnila soch třeba sportovce“…

„Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany. A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké, ukládat jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění. Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost, jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi v sídle okresního města na památečním místě, z něhož k občanům Jihlavska  promlouval“. Dnes to lze ještě prostorově řešit. Za pět let bude pozdě. Tady – i jinde.“

Ještě štěstí, že v historii žádný plod přisluhování tomu, co momentální představuje dobré bydlo, v porovnání se skutečnými hodnotami neobstojí a že nás nic nenutí učit „naše inženýry – architekty myslet a tvořit především ideově, v úctě ke komunistické straně“

Josef Jelínek

Jihlavské listy 28. 6. 94

——————————————

300 let od beatifikace Jana Nepomuckého

Rok 2021 je jubilejním rokem, kdy si připomínáme 300 let od blahořečení sv. Jana Nepomuckého. Svatojánské slavnosti Navalis se konají od roku 1715. Jsou rekonstrukcí původního barokního vodního představení, zprostředkovávají duchovní poselství sv. Jana Nepomuckého široké veřejnosti.

Svatojánské slavnosti Navalis 2021

 15. květen 2021

Svatojánské slavnosti NAVALIS jsou oslavou nejznámějšího českého světce a „Pražana“ sv. Jana Nepomuckého, patrona všech lidí od vody. Rok 2021 je jubilejním rokem, kdy si připomínáme 300 let od jeho blahořečení. Konají se vždy v předvečer jeho svátku, 15. května.

V roce 2021 to bude již po 293. a v novodobé historii po 13., kdy se uskuteční v Praze vodní barokní Svatojánské slavnosti NAVALIS.
 


Slovo o Navalis

Jedná se o největší barokní slavnosti na vodě u Karlova mostu v Praze s třísetletou tradicí. Navalis od jejich obnovení stále intenzivněji vstupují do povědomí Pražanů jako neodmyslitelná kulturní a společenská událost roku. Dosahují obdobného věhlasu jako například benátský karneval a stávají se turistickým cílem poutníků a turistů z celého světa. Je to výjimečná událost, kterou si nemůžete nechat ujít!

V barokní době patřila tato slavnost k největším a nejvelkolepějším oslavám. Sjížděli se na ni poutníci ze všech koutů země, aby uctili památku sv. Jana Nepomuckého, ale také aby vyslechli hudbu provozovanou z vodní hladiny Vltavy a zhlédli ohňové show. K vidění bylo velké množství atrakcí.

Barokní slavnosti na Vltavě mají každoročně pevný scénář – slavnostní zdobení koní na Hradčanském náměstí, slavnostní mši v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, procesí od katedrály přes Karlův most na Křižovnické náměstí a barokní koncert na vodní hladině řeky Vltavy.

——————————————————————————–

sv. Jan Nepomucký, podobně jako osobnost TGM,

V rámci opakovaného odstranění jeho soch z náměstí českých měst

Je to symbolika propojení obou totalit,

Kterou můžeme vyčíst z nápisů u sochy TGM v Jihlavě.

Podobně zmenšenou sochu postavy TGM od našeho profesora Vincence Makovského najdeme v interiéru …

Univerzitní centrum v Telči slaví deset let v opravených prostorách

Kompletně rekonstruované prostory v Telči otevřela Masarykova univerzita 11. dubna 2011. Slouží vzdělávání i kulturním akcím.

9. dubna 2021 

Telč je stále více vyhledávanou destinací studentů a zaměstnanců MU i dalších vzdělávacích či komerčních institucí a subjektů.

Objekt jezuitské koleje ze 17. století je v Telči druhým největším komplexem budov ve městě. Masarykova univerzita jej získala v roce 2002, kdy v něm zahájila první vzdělávací aktivity, samotné Univerzitní centrum Telč bylo založeno v roce 2005. V letech 2009-2011 prošly prostory rozsáhlou rekonstrukcí. 

Masarykova univerzita tehdy investovala do opravy jedné z nejvýraznějších telčských budov více než 150 milionů korun, z velké části získaných z takzvaných Norských fondů. Projekt „Telč – rehabilitace bývalého jezuitského areálu – Středoevropské centrum pro kulturní dědictví“ byl největším projektem svého druhu. 

TGM  měl svého architekta Plečnika a svého sochaře Vincence Makovského.

President Havel měl svého architekta Šípka, jeho busty vytváří syn profesora Vincence Makovského,

profesor a architekt Zdeněk Makovský.

POKUD BY MĚL NĚKDO ZÁJEM A CHUŤ

POCHOPIT DUCHA  SOCHAŘSKÉHO DÍLA

„Měl by chvíli postát před sochou TGM „

v Jihlavě.

Pak navštívit noblesně  restaurované interiéry

Univerzitního centra v Telči,

„Měl by chvíli postát před sochou TGM“




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I